Fanatismy mají zhruba stejné projevy, a tudíž na muslimském terorismu není nic výjimečného, čeho by nebyli schopni vyznavači jiných světových církví
Měsíc, jenž uplynul od zrůdného teroristického činu v Oslo, nevnesl jasno do otázky atentátníkova duševního zdraví. O to jasnější se zdají být motivy jeho vyšinutého jednání. Ve veřejném diskurzu převažuje názor, že se jedná o čin křesťanského fundamentalisty. Časté srovnávání krvavého řádění norského náměsíčníka s útokem islamistů z 11. září 2001 vedlo některé myslitele k úlevnému zjištění, že všechny náboženské fanatismy mají zhruba stejné projevy, a tudíž na muslimském terorismu není nic výjimečného, čeho by nebyli schopni vyznavači jiných světových církví.
Anders Breivik udělal všechno pro to, aby na něm ulpěla nálepka křesťanského křižáka – bojovníka za osvobození Evropy od muslimských dobyvatelů. Jeho tažení má skončit vítězně až v roce 2083. A to bude 400. výročí bitvy u Vídně, kdy spojené síly křesťanské Evropy uštědřily vojskům Osmanské říše krutou porážku a zastavily její postup na Západ. Svůj útok naplánoval Breivik na 22. července – den, kdy v roce 1099 oznámili křižáci vytvoření Jeruzalémského království. Příhodné datum pro zahájení nové křižácké výpravy proti roztahovačným saracénům.
Křesťanské dějiny mají pro Breivika větší než pouze symbolický význam. Na rozdíl od evropských neonacistů nebo amerických suprematistů nejde mu pouze o obranu bílé rasy, nýbrž o „křesťanskou kulturu“ jako celek. Dokonce nabízí spojenectví křesťanským agnostikům a ateistům, jsou-li připraveni bít se za evropské dědictví. Breivik není žádný bohoslovec, avšak ani vůdcové al-Káidy zdaleka nejsou bohoslovci z povolání. Bin Ládin byl vystudovaným inženýrem, al-Zavahírí je lékař. Texty jejich projevů k teodiceji mají zatraceně daleko. Stejně jako Breivik blouzní o minulé slávě svého náboženství a vidí v ní záruku budoucích vítězství. Jsou-li pro nás islámskými teroristy, proč by Andrers Breivik nemohl být pro svět teroristou křesťanským?
Přesto je toto ztotožnění zavádějící. Křesťanští fundamentalisté mohou snít o křižácké výpravě proti islámu, ale v naprosté většině případů zůstávají u planoucích řečnických obratů. Na symbolické gesto spálení koránu omezil svou vášeň i tak zanícený protiislámský bojovník jako floridský kazatel Jones. Američtí politici mu to nadarmo rozmlouvali, neboť chápali, že odpověď na symbolickou akci bude zcela nesymbolická. Což se záhy stalo v Afghánistánu. V tom je bytelný rozdíl mezi fundamentalisty křesťanskými a islámskými. Ti první se spokojí s vlající rétorikou, ti druzí na ni odpovídají krvavým násilím. Děje se tak proto, že křesťanství dávno ztratilo schopnost žehnat takovému násilí. Nenávratnou minulostí jsou nejen křižácké výpravy, ale i koloniální expanze spojená někdy s brutálním obrácením na víru. Evropské křesťanství se dávno stalo jedním z hlavních zdrojů pacifismu a nyní bojuje za mír se stejnou vervou, s jakou kdysi bojovalo za víru.
Zcela jinak je tomu v islámu. Mnoho se nezměnil od dob své slavné minulosti, kdy se mu podařilo ovládnout půlku světa. Ať už dnes na podobné hrdinské činy má, či nemá síly, islám stále ještě ochotně svoluje k násilí. Právě to umožňuje islamistům svolávat pod své prapory takové množství bojovníků. Sebevražedný „mučedník“ může mít jakkoli vymytý mozek, leč vůbec nemusí být blázen. Většina z nich připravuje o život jiné a sebe sama při dobrém vědomí a zdravém rozumu. Jejich činy posvěcují četné fatvy uvalené nejrespektovanějšími imámy a ulemy.
Když Breivik blouzní o udatné válce proti islámu, jeho slova mohou souznít s názory některých stejně smýšlejících, leč nenajde se nikdo, kdo by schvaloval jeho činy. Je příznačné, že se od něho distancovali i ti nejpravicovější fundamentalisté. Změny, které se odehrály v křesťanství za poslední století, byly tak převratné, že návrat ke stavu, kdy nemilosrdné vymýcení jinověrců zaručovalo horlivci teplé místečko v ráji, je prakticky vyloučen. Křesťanský terorismus jednoduše ztratil půdu pod nohama.
Proto tak dramaticky rozdílné obrázky dnešního světa. Na jedné straně davy na náměstích muslimských měst oslavující každý úspěšný teroristický útok proti nevěrným a chválící svého boha při pohledu na rakety v nebi nesoucí někomu smrt. Na straně druhé statisíce Norů držících smutek za nevinné oběti a zádušní mše ve všech katedrálách křesťanského světa. Proto naprostá většina západní veřejnosti, včetně těch, kdo Breivikův základní názor sdílí, ho vnímá nikoli jako prvního novodobého křižáka, ale spíše jako blázna, který žije ve svém vysněném světě. Nikoho nepřekvapí, když se ukáže, že bláznem skutečně je.
