Krize. A co s ní?

Komentář

V našem malém českém prostoru si pan profesor Švejnar například moc nemyslí o ekonomických znalostech pana profesora Klause. Stejně tak si špičkoví američtí ekonomové v těchto dnech moc nemyslí o svých stejně renomovaných protějšcích v tomto oboru. A celý zainteresovaný svět, včetně amerického Kongresu, si od začátku nynější ekonomické krize myslí velice málo o člověku jménem Alan Greenspan, jenž kdysi zářil na ekonomickém nebi a jehož pouhé kýchnutí otřásalo Wall Streetem.
Dnes jsou miliony lidí – v ekonomice málo kvalifikovaných – až zázračně na stejné úrovni s ekonomickými experty: ani po téměř roce nikdo neví, jak, kdy a čím krize skončí. V Americe je slyšet hodně hlasů, které říkají, že kapitalismus, jak jsme jej znali, skončil. Jedna dáma z New Yorku, jež za posledních pár měsíců podle svých slov ztratila na burze 700 000 USD, se mě zeptala, co si myslím o plížící se socializaci Ameriky (zřejmě o budování socialismu nikdy neslyšela). Argumentoval jsem paradoxem doby: zatímco komunistická Čína vážně debatuje o privatizaci svého bankovnictví, například Velká Británie naopak uvažuje část svého bankovnictví znárodnit.
Zpětně se mi zdá, že mnohem lépe než všechny „otitulované“ hlavy ekonomů funguje zdravý selský rozum, který o globalizaci a krizi ví málo a má na obojí nulový vliv. Připomíná mi to postavu staré maminky v české komedii Pelíšky, která když její syn v tehdejším Československu koncem šedesátých let opatřil pro rodinu dárek ve formě nerozbitných skleniček vyrobených polskými soudruhy, pronesla nesmrtelnou větu: „A skláři nebudou mít co žrát.“ Jaká škoda, že se tato filmová postava v jedinečném podání Stelly Zázvorkové nemůže projít několika desítkami amerických a jiných západních obchodních domů a krámů a pokusit se zjistit procento zboží, jež nenese etiketu „Made in China“. (A zápaďáci proto nebudou mít co žrát.)
Ekonomové nám říkali, že my, obyčejní smrtelníci, tomu nerozumíme a všechno vidíme černě. Například si představte americkou šičku, jež ztratila místo u šicího stroje, kde po léta šila trička. Nyní její čínská kolegyně za zlomek amerického platu zaplavuje svět těmi samými tričky. Šičce v USA slibovali, ať se nebojí, že bude překvalifikována na novou odbornost, dejme tomu v informačních technologiích. A její odměna prý bude mnohem vyšší než ta, kterou dosud dostávala. Krásná iluze, která se nenaplnila. Stačí se podívat na nárůst nezaměstnaných v Americe. Nynější krize zatím stála USA téměř šest milionů pracovních míst. Lépe představitelné je číslo 23 000 nově nezaměstnaných každý den!
Ještě jeden obrázek z Ameriky. Miliony jejích občanů si nejméně jednou za život splní sen a navštíví „hříšné“ Las Vegas. Město je to doslova neskutečné, řeklo by se virtuální, a s opravdovým životem má společného velice málo. A v tom je pravděpodobně jeho magické kouzlo. Osmdesát tisíc lůžek v hotelích by mělo byt z velké části denně obsazeno, aby poskytlo živobytí desetitisícům zaměstnanců, kteří tento sen naplňují. Lidé však rapidně ztrácejí možnost si toto dobrodružství dopřát a místní ekonomika to tragicky pociťuje. Každý dvaadvacátý majitel rodinného domu není schopen splácet hypotéku a přes noc se může ocitnout i s rodinou na ulici. Podobná situace je samozřejmě v celé zemi. Vláda Baracka Obamy ji chce řešit poskytnutím stamiliard dolarů, které nemá, a jediná možnost, jak je získat, je nechat tiskárny peněz běžet naplno ve dne v noci. Účet za to samozřejmě přijde, avšak ani americká pravice, jež z plného hrdla křičí „pomoc, hrozí socialismus“, nemá lepší návrh. Bezhlavá teze „nechte všechno neschopné jít k čertu“ nijak nepomůže krizi vyřešit a ukazuje jedině na to, že takovou situaci v tak globální míře svět ještě nezažil.
Slovo protekcionismus má již dlouho nádech sprostého slova. Obama však ve své kampani slíbil skoncovat s exportem pracovních míst a Američané s napětím očekávají, jak si s tímto slibem poradí. Protekcionismus také znamená chránit něco, co si ochranu vskutku zaslouží. Nedohodnout se na tom se světovými lídry může spolu s neřešením celé palety ostatních problému stále ještě velmi populárnímu Obamovi přinést katastrofální prohru jeho nadějného prezidentství. Přestože svět „miluje nenávidět“ Ameriku, i nyní očekává a vyžaduje právě od této země vůdčí roli v boji o vytáhnutí světa z nynější šlamastiky ven.