Roky zdánlivě nekončícího růstu bývají dříve či později vystřídány roky, kdy hospodářství stagnuje nebo dokonce klesá. Proč k takovému kolísání dochází? Jak kolísání hospodářství ovlivňují vlády? Jaký bude asi další vývoj globálního hospodářství pod vlivem stimulačních balíčků uskutečňovaných na dluh?
Autor: Profit
Hospodářské cykly se staly uznávaným projevem fungování tržní ekonomiky, který má dopad na celkový koláč vytvořené přidané hodnoty, zaměstnanost či nezaměstnanost a spokojenost či nespokojenost lidí. Z podstaty reálného světa může být přerozděleno, spotřebováno a k uspokojování potřeb používáno pouze to, co bylo vytvořeno a vyprodukováno. Pokud z různých příčin množství vytvořené produkce klesá, musí klesat i spotřeba, hospodářství prožívá tržní přizpůsobování, označované jako recese, krize nebo deprese. Kolísání hospodářské výkonnosti nutně ovlivňuje nejenom život a fungování jednotlivých zemí, ale i životy jednotlivců.
Pohled na možné oblasti příčin krize
Míra, ve které jsou zaměstnány produktivní zdroje (práce, půda, kapitál), v čase kolísá, historické ohlédnutí ukazuje, že období vysokého vytížení zdrojů bývá vystřídáno obdobím nevytížení zdrojů, kdy celková výkonnost hospodářství klesá. Vysvětlení příčin těchto kolísání může být různé, na kolísání se mohou podílet různé skupiny příčin, ať už je to vliv technického pokroku a tempa růstu produktivity, kolísání poptávky a zahraničního obchodu, vládní zásahy do ekonomiky nebo úvěrový cyklus.
Pokrok a tempo růstu produktivity. Technický pokrok vždy přicházel nárazově, znalosti jak ovládat přírodní děje, jak produktivněji využívat zdroje nevznikaly rovnoměrně. Vznikaly naopak náhodně, náhle a nárazově a vznik nového nápadu nebo technologie ještě neznamenal přímé využití ve výrobě a vytváření fyzických a duševních hodnot upotřebitelných pro uspokojování potřeb.
Pokud se daří lépe využívat zdroje, s menšími vstupy se vytvoří více produkce, roste produktivita, je možné vytvořit větší množství přidané hodnoty. Celkový koláč určený k uspokojení potřeb a přerozdělení, vzniklý díky organizačním, technickým a jiným faktorům ovlivňujících produktivitu, je pak větší.
Kolísající poptávka a zahraniční obchod. Cokoliv je vyprodukováno, je ve svobodné ekonomice vytvářeno s účelem uspokojovat něčí potřeby. Po čem neexistuje koupěschopná poptávka, to nebude ve svobodné ekonomice vyprodukováno, protože by to nepřineslo žádoucí ekonomický efekt. Není-li nasycený trh, je možné zásobovat nenasycenou poptávku, budovat dodatečné kapacity, což se bude projevovat růstem produkce. Pokud se trh nasytí, neviditelná ruka trhu ukazuje, že je nutné některé kapacity utlumit, což uvolní zdroje pro jiné budoucí použití.
Mnoho zdrojů je obvykle používáno na výrobu produkce, která je určena na vývoz, který umožňuje směňovat produkci domácí za produkci zahraniční a uspokojovat tak lidské potřeby účinněji a efektivněji. Pokud v zahraničí poptávka po domácím zboží z různých důvodů roste, roste domácím producentům odbyt, zvyšují se tržby, roste zaměstnanost, do ekonomiky tečou dodatečné peníze, je vidět hospodářský růst. Historie ukazuje, že zahraniční poptávka může ovšem postupně nebo náhle poklesnout, což bude znamenat pokles odbytu, snížení tržeb, růst nezaměstnanosti a viditelný hospodářský pokles.
Vládní aktivity spotřebovávající zdroje. Nastávají situace, kdy zdroje, které by mohly být z pohledu svobodné ekonomiky zaměstnány pro vytváření produkce uspokojující lidské potřeby nebo výrobu kapitálových statků umožňujících budoucí uspokojení potřeb, jsou převedeny pro využití v oblastech vládních aktivit. Ve válečných dobách mohou být zdroje směřovány do zbrojení a obrany, v dobách mírových pro financování důležitých, ale i zbytečných projektů, jejichž výstupem mají být veřejné statky. Takto mohou být zdroje nasměrovány do vybudování veřejných statků, jako je vzdělávací systém nebo infrastruktura třeba v podobě silnic a železnic.
Stinnou stránkou vládních výdajů může být, že se díky neefektivitě a plýtvání vybudují chodníky, po kterých stejně nikdo nebude chodit, zasíťují se průmyslové zóny, které stejně budou ležet ladem, vzniknou budovy, které nejsou ve skutečnosti vůbec zapotřebí, nebo vzniknou kapacity, které by bez vládní intervence nikdy nevznikly.
Bankovní systém a úvěrový cyklus. Bankovní systém za jistých podmínek dokáže vytvořit úvěrovou bublinu, která financuje poptávku jednotlivců, podniků i států. Pokud bankovní soustava umožňuje nafouknout dluhovou bublinu, například poskytnout tolik úvěrů, kolik centrální banka svou nerozumnou měnovou politikou umožní, pak lze předpokládat, že v určitý okamžik začne hrozit nesplácení těchto dluhů a vznikne krize.
Podobným způsobem jak v době vzestupu dostupné půjčky stimulují k větší aktivitě a koupěschopná poptávka roste, v době sestupné fáze úvěrového cyklu hůře dostupné úvěry hospodářské aktivity utlumují a způsobují pokles koupěschopné poptávky. Pokud se všichni budou snažit své dluhy snížit, budou se snažit prodávat svůj majetek, ceny budou mít tendenci klesat a hospodářství se ocitne ve spirále zhoubné deflační spirály (dluhové deflace).
**Pohled na řešení současné krize
Globální hospodářství dnes prožívá tržní přizpůsobování a hledání nové ekonomické rovnováhy. To, co je vidět, jsou znepokojující publikované údaje o poklesu produkce a cen, co vidět není, je skutečnost, že tyto poklesy jsou důsledkem existující nerovnováhy a vyrovnáváním nabídky a poptá
vky. Neviditelná ruka, zatím nejlépe fungující regulační hospodářský mechanismus, působí na pročištění trhu od nahromaděné neefektivnosti v podobě nadbytečných kapacit a neefektivně využitých zdrojů. Takové pročišťování a uvolňování zdrojů pro budoucí efektivnější použití je bolestivé, ale je to projev hledání nové, dlouhodobě udržitelné rovnováhy.
Z některých politických táborů je dnes slyšet hlasité volání po protikrizových opatřeních, jako je šrotovné, zvýšení vyplácených dávek nebo využití nových půjček pro utlumení dopadů krize. Z jiných politických řad lze slyšet, že je nutné šetřit, škrtat a dostat vládní výdaje pod kontrolu, což je ovšem rychlejší, ale mnohem bolestivější cesta, která je politicky těžko průchozí. Tržní přizpůsobovací reakce a tendence dosáhnout ekonomické rovnováhy, ať už v podobě recese nebo deprese, se i přes stimulační zásahy vlád dříve či později projeví, mnohé zásahy jen problém odkládají do budoucna.
Příznačnými rysem pro fázi deprese bylo v dřívějších dobách nevyužití pracovních sil a jiných zdrojů, což novodobé přístupy vyřešily zvýšenými vládními výdaji. Udržování hospodářství nad vodou prostřednictvím vládních výdajů činěných na dluh je méně bolestivou cestou, které je politicky lépe průchozí. Takové výdaje na straně jedné snižují tempo propadu, na straně druhé zamezují potřebnému pročištění hospodářství od neefektivního využití zdrojů a neefektivních investic.
V souvislosti s vládními výdaji je vhodné podotknout, že rozumné vládní výdaje tlumí dopady hospodářské krize a brání tomu, že se masy lidí dostanou do naprosté bídy, a zamezují narušení sociálního smíru. Řešení mnohých problémů se díky stimulačním balíčkům a vládním intervencím ovšem odkládá do budoucna, což znamená, že krize bude mělká, její dopady budou nepatrné a nerovnováha se bude prohlubovat.
Také tu hrozí vznik situace, kdy se ekonomika bude postupně stále více opírat o vládní výdaje a aktivity, které budou znamenat stále větší přerozdělování a využívání zdrojů na věci, které ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Vládou mohou být pak financovány vládní projekty na silnice vedoucí odnikud nikam, na mosty, které nejsou potřeba, na projekty a studie, které jsou nesmyslné a dělané jenom proto, aby byl podpořen zmírající segment už tak upadající ekonomiky.
Je otázkou, zda by se v takové situaci ekonomika již natolik neodklonila od svobodného trhu, že se přiblíží k socialistickému způsobu hospodaření a začne být řízena byrokratickou rukou plánovaného hospodářství.
