J a n Š v e j n a r
O aktuální situaci ve světě jsme hovořili s profesorem Janem Švejnarem, ředitelem Národohospodářského ústavu AV ČR a Institutu Williama Davidsona při obchodní škole Michiganské univerzity.
Na posledním výročním zasedání brettonwoodských institucí ve Washingtonu zazněla silná varování před hrozbou celosvětové hospodářské krize. Řítí se svět do krize?
Myslím, že jsme krizi blíž než kdykoli během posledních 50 let. Druhá největší ekonomika světa, Japonsko, už v krizi je a spolu s ní celá jihovýchodní Asie. Rusko je také v krizi, ale na druhé straně není až tak velkou ekonomikou. Rusko hospodářsky představuje polovinu Číny nebo šestnáctinu Spojených států. Jestliže se ale krize posune do Jižní Ameriky, zejména do ohromné Brazílie, tak to bude mít vliv na Spojené státy, které s touto oblastí světa mají silné obchodní vztahy. Kdyby se omezil severoamerický vývoz do Latinské Ameriky, tak to může ekonomiku USA rozhoupat, a tím také Evropu, protože ta hodně vyváží do Spojených států. A tím by se to přenesloi k nám.
Mluvíme o krizi. Co to slovo dnes vlastně znamená? Je to jako před druhou světovou válkou, jak to známe z vyprávění a učebnic, tedy krize z nadvýroby, dlouhé fronty na práci, burziáni skáčou z mrakodrapů a tak podobně?
Burzy už někde kolabují, zejména v Rusku a v některých jihoasijských zemích. U nás jde zatím spíše o velký pokles, tady bych slovo kolaps ještě nepoužil. Krize má v sobě rozhodně element velkého výkyvu, zvláště ve finančním sektoru. Tento výkyv se potom přenáší do reálné ekonomiky, tedy do ekonomiky, jak ji vidíme ve výrobě a ve spotřebě. Právě ten druhý aspekt je teď důležitý.Hrozbou je, že by se nákaza krize mohla rozšířit z dosavadních lokálních center do celého světa. Vezměte si například severoamerické banky jako Citibank a podobně, které jsou velmi schopné. Ty se zatím vyvarovaly velkých problémů v jihovýchodní Asii lépe než západoevropské banky, a také jejich ztráty v Rusku byly relativně malé. Kdyby ale došlo k velkým propadům také v Latinské Americe, tak utrží banky z USA rovněž značné ztráty a nebudou se už moci nikam schovat. To by potom znamenalo velký pokles výroby a, přeneseno na lidskou stránku, také velký vzestup nezaměstnanosti, což by bylo zejména u nás šokující, protože jsme zatím vysokou nezaměstnanost nezažili. V Polsku, Maďarsku, na Slovensku nebo v bývalém východním Německu to už znají, tam už měli 15 procent nezaměstnaných.
Důsledkem v České republice by byla panika, skepse, pesimismus.
V českém tisku se hodně debatuje o rozdílu mezi krizí a recesí. Rozlišujete vy sám tato dvě slova?
To je tak trošku sémantická záležitost. Pojem recese míří ke kratšímu období, propad není moc hluboký, ekonomika je dva tři kvartály v negativním růstu. To je náš případ. Pokud ale propad bude velmi hluboký a dlouhodobý, tak jde o krizi.
Jaké jsou příčiny té dnešní krize, která hrozí? Je to jako před válkou krize z nadvýroby, kdy se ekonomika zasekla, protože stále větší masa nových výrobků už nešla prodat?
V jihovýchodní Asii to začalo dost nevinně jako strukturální krize. Bylo tam moc úvěrů, zejména těch krátkodobých, které se nedostatečně sledovaly. Samozřejmě, že vývoj dospěl k bodu, kdy růst poptávky nestačil a ztráty z neefektivního managementu nemohly být pokryty příjmy. Investoři si pak po tamějším dlouhém období konjunktury a růstu cen akcií najednou uvědomili, že fundamenty ekonomiky, ta podstata, neodpovídají vysokému ocenění akcií na trhu.
A také tam byl aspekt paniky. Situace nebyla ve skutečnosti až tak špatná, ale v momentě, kdy začal prodávat jeden, prodal hned i ten druhý. Najednou chtěli všichni své peníze zpět. To podlomilo funkčnost řady jihoasijských ekonomik, od Indonésie až po Jižní Koreu. Potom se investoři podívali podrobněji na strukturální podstatu a zjistili, že je zasažena i ekonomika Japonska. Pak přišlo na řadu Rusko.
Jestli tomu dobře rozumím, tak vy kladete při vysvětlování moderní hospodářské krize důraz na křehkost finančních vazeb a na psychologické faktory, zatímco konkrétní výroba a obchod jsou až v druhém plánu. Je to tak?
Přesně tak. Jakmile přestanou dobře fungovat finanční trhy, tak to ovlivní výrobu a obchod. Čili dneska to není až tak, že spotřebitelé najednou nechtějí kupovat výrobky, ale spíše náhle chybí peníze pro výrobu.
Myslíte si, že svět najde řešení?
O tom se právě teď všichni ve světě bavíme, jak najít modernější systém, protože Mezinárodní měnový fond a Světová banka byly založeny po druhé světové válce v jiných podmínkách, kdy neexistovaly deriváty a spousta dalších finančních mechanismů.
Podoba nového systému zatím není zcela jasná, ale jsem si jistý, že se něco vymyslí. Musíme si také uvědomit, že tu jsou velké tlaky silných mezinárodních spekulantů, ne ve špatném slova smyslu, ale prostě hráčů na finančních trzích, kteří nakupují a prodávají za účelem výnosu a jsou často silnější než celé jednotlivé národní ekonomiky. Proto jsem říkal od roku 1996, že nemá smysl, aby Česká národní banka držela korunu ve chvíli, kdy na ní tito silní spekulanti zaútočí.
Jakou povahu budou mít tyto nové mechanismy? Přinesou hlavně různá omezení, anebo jejich podstatou bude ještě větší uvolnění finančních a obchodních toků?
Já bych řekl, že jejich jádrem bude poskytování většího množství jasných informací. Druhým momentem bude krátkodobá regulace, která by měla zamezit rychlému přesunu velkého množství financí, aniž by se na něj mohly vlády, národní banky a mezinárodní instituce připravit.
Myslíte si, že se lidstvo dostane k nové etapě rozvoje i v podmínkách míru? V tomto století to bylo v Evropě tak, že po krizi přišla válka a na válečných troskách alespoň někde vznikla prosperita. Teď se podle všeho znovu blíží krize.
To je velmi zajímavá otázka. Já sám jsem si ji pokládal a debatoval o ní se studenty mnohokrát. Ještě bych ji doplnil faktem, že nyní poprvé dochází ke sjednocení Evropy nikoli mečem, ale mírovou cestou. To je velká a velmi neobvyklá věc. Takže mírový hospodářský rozvoj je možný.
Jsou tady také nové technologie. Dobrým příkladem je internet. Ukazuje se, že svět je schopen produkovat mnohem více základních zdrojů než dříve. Je tu více blahobytu, který se dá více rozprostřít po celém světě. Je ovšem otázkou, jestli hlavní mocnosti světa dokážou najít cesty k mírovému přerozdělení tohoto blahobytu, anebo se to bude dít cestou válečných konfliktů jako dříve.
Velmi znepokojující je například to, že rozprostření příjmů ve světě i uvnitř jednotlivých společností je mnohem nerovnoměrnější než dříve. Je to vidět dobře v Rusku, ale také ve Spojených státech a v České republice, i když v Evropě jsou rozdíly poměrně malé.
