Ještě před pár lety bych neměl problém s tezí, že některé věci se stát nemohou, říká v rozhovoru pro týdeník Euro guvernér České národní banky Miroslav Singer, když obhajuje svůj skeptický postoj k půjčce českých devizových rezerv MMF a upozorňuje na to, že tato instituce se může zadlužit víc než kdy předtím. A podobně skepticky se staví k dalším plánům na řešení krize v eurozóně.
Jak se dělá měnová politika v době, kdy je před námi tolik nejistot jako nikdy dřív? Tvůrci měnové politiky jsou na tom lépe než obchodníci. Měnová politika se totiž sice dívá rok a půl dopředu, ale potřebuje udělat dobře jen ten nejbližší krok. Jinak souhlasím s tím, že taková míra nejistoty a takový rozptyl mezi dvěma nejpravděpodobnějšími scénáři dalšího vývoje zde nikdy nebyl.
Které scénáře to jsou?
První spočívá v tom, že eurozóna se spektakulárně vymáchá ve svém problému, a druhý, že se v tom bude dál plácat jako dosud. Třetím scénářem je, že najde rychlé řešení a uklidní trhy, ale nezdá se, že by někdo na trzích chtěl na tento poslední scénář příliš sázet.
První scénář představuje neodhadnutelné efekty, kdy všechny modely selhávají. Druhý scénář znamená, že to, co nyní zažíváme, budeme zažívat i nadále. Třeba dojde k nějakému dílčímu uklidnění a pak přijde zase nějaký vzruch, ale vývoj bude podobný jako v roce 2011. Z hlediska měnové politiky to však není v tuto chvíli žádné dramatické rozhodování. Vzhledem k slabšímu kurzu koruny se zmenšuje možnost snižovat sazby.
Je to vše především komunikačně těžší. Je proto dobře, že jsme před dvěma lety začali zveřejňovat alternativní scénáře, což nám umožňuje srozumitelně komunikovat to, co si opravdu myslíme. Když trhy chápou, jak uvažujeme, dobře se jim hodnotí to, co děláme, a proto nám více věří. A tím pádem také toho nemusíme moc dělat. Když věří, že půjdeme se sazbami nahoru, bude-li reálná hrozba vyšší inflace, začnou podle toho hrát, a už jenom to limituje určitým způsobem pokles kurzu koruny.
Oslabení koruny přišlo poměrně nečekaně a nemá vlastně žádný fundamentální důvod. Nebo nějaký takový vidíte? Naopak. Zahraniční obchod a jeho vývoj je velmi příznivý. Ale celkově je pro nás v době krize pokles kurzu, který nevede k přílišnému zvýšení cen, prospěšný. Především nám zbývá ještě trochu nevystřílené munice v sazbách pro případnou budoucí potřebu dalšího uvolnění měnové politiky. To, že kurz klesá, je odrazem toho, že trhy očekávají nějaké evropské průšvihy, které by pro nás znamenaly ochlazení poptávky. A z toho plyne averze k riziku. U nás se to ale nepromítá ani do dlouhodobých sazeb ze státního dluhu. Stát si je stále schopen půjčovat velice dobře.
Většina prognóz vývoje české ekonomiky je dost pesimistická a očekává se spíše větší než menší pokles. Jste téhož názoru, a vidíte pro to nějaký důvod? Nevím. Ekonomika sice vykazuje nízká tempa růstu zakázek, ale když se bavíme se zástupci průmyslu, na prvních šest měsíců tam nějaký přírůstek objednávek je. Takže to nevypadá, že by měl nastat tak masivní propad jako na začátku této krize. Na druhou stranu vidíme, že firmy přitáhly všechny výdaje. Zprávy z vyjednávání o mzdách také nesignalizují, že by měly nějak citelně poskočit. Nezaměstnanost také přetrvává poměrně vysoká a vidím české konzervativní obyvatelstvo, které když slyší slovo krize, začne šetřit.
Propad na počátku krize byl způsoben z velké části chováním bank, které přestaly poskytovat úvěry. Je dnešní situace jiná, budou se banky chovat odlišně?
Nejsem si jistý. Tenkrát byla opravdu trochu jiná situace. V roce 2008 velké bankovní skupiny nevěděly, jak se postavit ke střední a východní Evropě. Nevěděly, zda to není větší průšvih než ten, který postihl jejich domovské západní země. Pak zjistily, že tady jim nehrozí vůbec nic. Většina bank má naopak problém, že neprodávají úvěry tak, jak mají nastavené plány, a chtěly by půjčovat více. To, že dosahují solidních vysokých zisků, je dáno tím, že tvoří menší oprávky. Doufáme – a snažíme se to kontrolovat, seč nám síly stačí – že je to dáno tím, že se dlužníci chovají lépe. Je to podobné jako s českým obyvatelstvem, které se zadlužuje opatrně a své dluhy platí. Ale samozřejmě tam může být i něco, co teprve budeme odkrývat, a potom se s nimi budeme dohadovat o dividendách, které hodlají vyplatit. Ale nemáme důvod si myslet, že by tam měl být nějaký podstatnější problém.
Takže bankéři nyní vědí, že zde je solidní pevné prostředí. Banky by proto neměly mít problém s úvěrováním. Jenže je tady druhý faktor, kterým je nápor nedomyšlených evropských regulací, z nichž řada jednotlivě nepůsobí jako nesmysl. Načasování je zde ale velmi špatné. Třeba v případě navyšování kapitálových požadavků, což vede k tomu, že některé banky potřebují navýšit kapitál vůči objemu úvěrů a my se stáváme součástí systému a nic s tím nenaděláme. Navíc se to nyní ještě urychluje. Původně měla pravidla Basel III platit od roku 2018 a nyní kdekdo prohlašuje, že tyto požadavky bude třeba plnit už za dva roky. To má samozřejmě nějaký vliv na objem nově poskytovaných úvěrů . I u nás bude pro některé banky obtížnější poskytovat úvěry. Paradoxně nikoli proto, že by těm firmám nevěřily, ale protože to dostanou rozkazem z centrál. Máme sice svědomí čisté, protože jsme upozorňovali na nevhodnost zvyšovat v této době požadavky na kapitál, ale ekonomice to není nic platné.
Není důvodem spěchu velkých bank se získáváním dodatečného kapitálu i snaha připravit se na ztráty z některých státních dluhopisů a vyhnout se tak státní pomoci znamenající vlastně znárodnění? Například to, co se děje v Německu kolem Commerzbank, vypadá dost napínavě…
Příběh Commerzbank se nyní rozhoduje. Jestli si sama nesežene kapitál, navýší ho stát. Pro Německo to není žádné velké drama. Takové problémy bank tu samozřejmě jsou, k tomu si ale ještě další komplikace způsobujeme regulačními opatřeními. My bankám říkáme, že musejí navýšit kapitál, a pak ještě vzkážeme investorům, že banky navíc zaplatí polovinu krize tím, že jim zavedeme dvě nové daně. A pak se divíme, že se do evropských bank nehrne cizí kapitál. Proč by se, proboha, hrnul.
Přitom je dobré si uvědomit, že země, které žádnou krizi nezažily, což je vlastně celá Asie, žádný problém s kapitálovou přiměřeností neměly. A platil pro ně stejný Basel II jako pro nás. Jenom lépe dohlíželi. Myslím, že podstatná část krize je dána špatným dohledem. Vždyť evropské banky vydávaly problémové cenné papíry i v době, kdy celá Amerika věděla, o co jde. Dostali se tak do maléru za přihlížení svých vlastních dohledových orgánů.
My jsme také s pravidly Basel II neměli žádný problém. Pamatuji si, že mi hodně bankéřů – v době, když jsem měl jako viceguvernér dohled na starost – vykládalo, jak jsme neflexibilní a striktní. Bohužel, někteří ve vyspělích zemích byli hodně flexibilní.
Není tedy pravda, že Basel II nefungoval. Je to spíš záminka, aby se dala shazovat odpovědnost za to, že dohledy nebyly dostatečně vybavené ani dostatečně nezávislé. Byly příliš blízko konkrétním ministrům financí a konkrétním manažerům bank. A je mnohem snazší po průšvihu tvrdit, že chyběla globální regulace, než přiznat, že já, politik John, jsem nemusel s bankéřem Terrym tak často jezdit na jachty a neměl jsem tolik přesvědčovat ministra Boba, aby řekl dohledům, že na banky nemají být tak přísné.
Jaký je vlastně rozsah problémů, v nichž jsou evropské banky dnes?
Záleží to na tom, kolik zemí v tom kterém scénáři se ocitne v problémech a kolik z jejich dluhů se odepíše. Dá se napočítat od „skromných“ stovek miliard eur až k neuvěřitelným sumám. Zkuste si jen představit krach velkých evropských států. Otázka je, kolik je třeba mít připraveno v jasné a použitelné rezervě, aby byly trhy přesvědčeny, že Evropa tu situaci zvládne. Nyní to vypadá tak, že po nových a pro nás diskutabilních půjčkách MMF by měl mít fond k dispozici zhruba sedm set miliard a evropské facility až o tři sta miliard eur víc. To je rozsah potřebný za předpokladu, že dáme všechno všem. Zdraví dají nemocným, a ti se z těžkého zápalu plic uzdraví tím, že budou usilovně sportovat a posilovat a otužovat se, a bude jim tak čím dál tím lépe. Dluhy budou mít částečně vyřešeny, ale konkurenceschopnost budou muset získat otužováním, protože nebudou moci devalvovat.
Nebo je tu jiná možnost řešení, tedy nevymýšlet dvouapůltý balíček opatření pro jednu středomořskou hodně ostrovní ekonomiku. Podívat se, jak jsou na tom další, a odříznout to od velkého celku, říci, že dojde k odchodu a ke kontrolované devalvaci. Ale už do nich nebudeme cpát těch sto miliard, které můžeme použít jinde. Tady udělat ten val, který bude skutečně účinný, protože největší problém jsme před tím odřízli. A pak se zase bavíme o jiných, nižších sumách. Já ale tu hru s čísly nemám rád, protože vytváří představu, že je jen jediný scénář spočívající v tom, že všichni dostanou všechno, protože jinak nastane chaos bez konce.
Tak to ale není. Lze zorganizovat odchod bez chaosu. Řekneme: Nyní se zavírají hranice, týden budeme něco řešit, nejbližší měsíc pomohou evropské fondy, aby kurzový dopad nebyl příliš tvrdý atd. To vše se přece dá udělat.
Nedávno jste napsal článek, v němž jste shrnul své výhrady k půjčce části devizových rezerv do MMF. Zaujalo mě, že jste v něm varoval před tím, že se z fondu může stát ne zrovna důvěryhodná organizace. Ne nedůvěryhodná, ale normálně dluhově zatížená finanční instituce. To by mě netrápilo, pokud bych v ní měl mít méně peněz. Třeba tolik, kolik v normálně dluhově zatížených institucích máme. Pokud půjde MMF cestou zvyšování dluhu, tak se dostane do poměru dluhu k vlastnímu jmění, který nikdy nemíval. A ještě před pár lety bych neměl problém s tezí, že některé věci se stát nemůžou. Ještě před půlrokem leckdo říkal, že některé evropské státy prostě nemohou přijít o svůj AAA rating. Nyní nás titíž uklidňují, že až o něj přijdou, nic se nestane. A to je posun. Mám zákonem danou povinnost o některých věcech přemýšlet, a tak o nich přemýšlím.
Není problém také v tom, že jde fakticky o měnové financování s možným inflačním dopadem? Není. Ono se to tomu jenom strašlivě blíží. Je to půjčka MMF, a ten sám rozhodne, kam ty peníze půjdou. Takže je to půjčka třetí osobě. Problém je, že se současně předpokládá, že půjčené peníze skutečně půjdou do Evropy. Účast zemí mimo eurozóny je pro tvůrce tohoto projektu důležitější jako argument, a to zejména pro německou veřejnost, že půjčka neznamená financování státních dluhů tištěním eur.
Vaším dalším argumentem proti půjčování MMF je obava, že devizové rezervy budeme potřebovat. Opravdu myslíte, že se dostaneme do situace, kdy ČNB bude muset chránit korunu intervencemi?
Pokud bych měl věřit těm, kteří hovoří o tom, že může dojít k dramatickému až katastrofickému scénáři, pak se můžeme bavit o tom, že dovážíme věci, které jsou strategické. Dnes nám to přijde jako nemožné. Když se ale rozpadlo Rakousko-Uhersko, měli jsme tržní ekonomiku, jenže nikdo nechtěl nic dodávat bez hotovostní platby. A Alois Rašín psal uprostřed vlny španělské chřipky články o tom, že devizové rezervy potřebujeme, a jaký je to luxus používat je na nákup citronů. To jsou mezní situace. A v mezních situacích mohou mnohá paradigmata padat, včetně volného kurzu a relativně volného mezinárodního obchodu. Rezervy máme jako ekonomika s volným kursem právě pro takové krajní scénáře. A v nich by byly nesmírně cenné. Představa, že když bude mít třeba MMF finanční problémy, nastane konec světa, je falešná. Naopak. To je svět, v němž jsme sice všichni chudší, ale země, které mají rezervy v něčem likvidním, jsou na tom mnohem lépe. Mohou se pak snadněji zapojovat do toho, čemu se říká mezinárodní výměna zboží a služeb.
Komentátoři a politici často nedomýšlejí scénáře. Přesvědčují všechny i sami sebe, že je MMF buď zcela bezpečná instituce, nebo se svět hroutí v černé díře. Pak jim vychází, že je jedno, zda mu svěříme své rezervy. Ale je evidentní, že svět může existovat i bez bezpečného MMF, tak jako přežil rozpad bretonwoodského systému.
Může ale skončit jeden finanční systém a na cestě k jinému na tom budou lépe ty země, které mají rezervy. A ty, které jich mají nejvíce, je ani nebudou muset použít, protože budou považovány za bezpečné. A to pak bude docela dobře pro nemocné v těchto zemích, protože dostanou citrony.
