Ekonomická krize 2007 až 2011 – ano, právě tak dlouho již krize trvá, od amerických hypoték až k nynějšímu evropskému rozkladu – měla po celou dobu sociální dopady. Minulý týden přešla v politickou krizi v Řecku, krizi s vnitřním i mezinárodním rozměrem. A bude pokračovat v řadě jiných zemí také v daných souřadnicích, ve sféře kontroly společnosti státní mocí.
Foto: Profimedia.cz
Nejenže Evropská centrální banka – stejně jako Miroslav Kalousek – má v šuplíku „katastrofický scénář“ pro ekonomiku, a ve čtvrtek proto zlevnila kapitál snížením úrokové sazby o čtvrtinu procenta, ale i v Česku si politici všimli, že vývoj může dospět do krajních poloh.
Nejenže se ministr financí příliš nemýlí, když říká, že pouhé jedno procento růstu HDP České republiky v roce 2012 bude důvodem pro „nesmírné štěstí“, má pravdu i v tom, když upozorňuje na zesílení „rovnostářských“ a „hnědých“ tendencí, tedy radikálně levicových i extrémně pravicových proudů.
Dosavadní břečka pravého i levého středu, v níž se vládne promiskuitně, podle mustru „každý s každým“, ztrácí pro voliče půvab. Deviza liberálního státu, podobná krédu hostinského Palivce „Žvaň si, co chceš, ale zaplať“, se v hranatých dobách mění na drobné.
To chce klid…
Zpočátku to tak vůbec nevypadalo. Krize? Nedostatek likvidity? Zpomalení růstu? Deficit? To je toho! Natiskneme peníze, některé banky dočasně znárodníme, ekonomiku zvedneme šrotovným. Pak si posvítíme na „rozhazovačnost“a trochu se uskrovníme jménem vyrovnaných rozpočtů, individuální odpovědnosti. A jako husa klasu dočkáme času oživení. Zajistí to firmy, pro něž „krize je šance“.
Skoro až vánoční sociální smír (odborářské akce byly takřka stejně nudné jako v dobách boomu) – dokonce i u samého dna krize (2009), natož při „zelených výhoncích oživení“ (2010) – zmátl i otrlé levicové ranaře. Tak Susan Watkinsová z New Left Review v únoru 2010 srovnala se současností politické dopady předchozí Velké krize 1929. Tenkrát – v jediném roce 1931 po zhroucení bank a měn – padaly vlády po celé Evropě – v Británii, Francii, Španělsku, Německu. V roce 2008 – po pádu obra Lehman Brothers – vzala za své ve víru občanské vzpoury jen Haardeho vláda na Islandu a správa Kajmanských ostrovů! Watkinsová v tom spatřila důkaz, že ideová nadvláda neoliberalismu zůstala nedotčena.
… a nohy v pekle
V jediném roce 2011 začal seriál „arabského jara“, kaskáda revolucí zdola, které se Západ pokouší politicky přetransformovat – v libyjském případě i vojenským zásahem – na „turecký model“ – armáda a islamisté coby pilíře pořádku, ale s velmi nejistými výsledky. Následovalo hnutí „rozhořčených“, které ze Španělska dohřmělo přes Řecko až do Izraele a západním směrem do USA, kde nabylo formy „okupantů Wall Streetu“ ve stovkách amerických měst. I v Česku dostávají sklerotické odborové struktury nový impulz od hnutí ProAlt a jiných iniciativ.
Politická kontrola tohoto sociálního pohybu – jeho udržení v mezích „demokratických pořádků“, jak jsou obvykle chápány – je ve hvězdách. Minulý týden se americké „ulici“ podařilo zablokovat Portland, pátý největší přístav na světě, a eskalaci sociálního konfliktu v USA asi už nezabrání ani tuhá zima. Tím spíš, že mocensky alternující strany – demokraty i republikány – pokládají demonstranti, „zástupci 99 procent“ obyvatelstva, za pouhé mluvčí jednoprocentní ekonomicko-politické elity.
Stejně přistupují Španělé ke svým socialistům i lidovcům anebo Řekové k Nové demokracii i Panhelénskému socialistickému hnutí. Jakákoli vláda „národní jednoty“ v Řecku po Papandreově snaze, jak řekl, „politicky ovládnout choutky trhů“, nebudou Řekové chápat jako výraz jednoty národa, nýbrž jako zločinné spolčení mocenské elity. Proti národu.
Tak to nemůže fungovat. A nefunkčnost politické kontroly společnosti – krize politiky – je hlavním důsledkem nynější krize ekonomické.
