Spotřeba domácností je jedním z hnacích motorů ekonomiky. Bez ní není možné opravdové oživení – pokud spotřeba klesá nebo stagnuje, těžko hledat zdroj, který by ji nahradil.
Zvláště v naší situaci, kdy podniky neinvestují, stát je zadlužen již teď a na nové výdaje nejsou peníze. Proto je zpráva o nedobrém výsledku maloobchodního obratu v únoru zprávou z oblasti nikoliv jenom špatných, ale rovnou těch nejhorších.
Rodiny utrácejí na základě dvou faktorů. Prvním je, na co mají, popřípadě, na co si půjčí. Existuje určitý objem disponibilních zdrojů a ten není „nafukovací“ – v českém případě se nijak nezvyšuje.
Příjmy rodin (reálné) nerostou. To neznamená, že se alespoň trochu nezvýšily platy, ale vzhledem k masivnímu růstu nezaměstnanosti je v rodinných rozpočtech peněz spíše méně nežli více. Vždyť ani osobní příjmy živnostníků a podnikatelů naprosto jistě nejsou zdaleka takové, jako v minulosti. Nezapomínejme, že rodiny mají také skoro bilion dluhů, což snižuje podstatně jejich cash flow. Ostatně dluh rodin sice stále roste, ale oproti letům, kdy spotřeba domácností hnala hospodářství vpřed, je to růst malý.
Druhým (a svým způsobem podstatnějším) faktorem je, jak se rodinám chce utrácet. V každých výdajích jsou položky nezbytné a zbytné. Ty druhé nyní rodiny soustavně a s precizností profesionálního cost killera ořezávají. Z hlediska podnikové teorie mají nyní české rodiny slušný výsledek – v lednu byl maloobchod 3,6 procenta pod lednem roku 2009, v únoru 2,9 procenta. A únor 2010 byl o půl bodu níže než leden 2010. Jinými slovy to značí, že ořezávání nákladů rodin probíhá „úspěšně“.
Závěr je jednoznačný a pro každého podnikatele v České republice varující (jako by ale těch varování již nebylo až moc). Oživení se nekoná, nekoná a nekoná – bohužel. Konat se nebude do té doby, dokud se nezmění spotřebitelská nálada.
Možná je to deprimující pocit, ale naplňují se předpoklady, že pro obyčejné lidi budou dopady krize nejhorší nikoliv v době, kdy budou největší propady zaznamenávat průmysl, stavebnictví nebo služby (což již asi bylo), ale až nějakou dobu poté. Bavme se o červnu, červenci, srpnu. Kdo vydrží do té doby, teprve ten bude mít (snad) vyhráno.
