KRIZE ODPOVĚDNOSTI

Životní pojištění má i vedení státního podniku Transgas.

Týdeník EURO se dva měsíce snažil získat informace o tom, komu z vedení SPT Telecom platí firma kapitálové životní pojištění. Odpovědi se nedočkal. Těsně po zveřejnění článku „Tajné požitky v Telecomu (EURO 32/1999) se zdálo, že dotčené subjekty pochybnosti rozptýlí, nestalo se však vůbec nic. Nejprve Telecom čekal, než se někteří zástupci vedení vrátí z dovolených, ale nakonec pouze zopakoval svoji původní odpověď. „Je to naše obchodní tajemství a to je také konečné stanovisko managementu, prohlásil tiskový mluvčí telekomunikační firmy Petr Skokan a podotkl, že každý podnik si okruh obchodního tajemství může určit sám.

Kdo vládne Telecomu? Je jisté, že Telecom za některé lidi z představenstva v minulých dvou letech platil a nadále platí kapitálové životní pojistky. Zda mezi nimi jsou i státní úředníci, nechce sdělit ani management, ani Fond národního majetku (spravující 51 procent státních akcií), ani resortní ministerstvo dopravy a spojů. V této souvislosti se nabízí otázka, komu vlastně podnik patří, kdo v něm vládne a kdo za něj před daňovými poplatníky zodpovídá. Ani jeden ze tří subjektů se totiž necítí být kompetentní rozptýlit obavy, že by ve firmě mohl být porušován zákon. Ze tří státních úředníků, kteří v posledních dvou letech zasedali v představenstvu Telecomu, se k přímému dotazu týdeníku EURO vyjádřili pouze dva. Náměstek ministra financí Miloslav Hejnák již dříve uvedl, že SPT Telecom mu „neposkytuje žádný typ pojištění . Oldřich Zapletal, bývalý vrchní ředitel úseku telekomunikací na ministerstvu dopravy a spojů, který byl v představenstvu Telecomu do 9. prosince loňského roku, řekl, že s ním nikdo nikdy o kapitálovém životním pojištění nehovořil. „SPT Telecom mi žádnou takovou službu nikdy neposkytoval. V třetím případě jasná a přesvědčivá odpověď nedorazila ani po dvouměsíčním naléhání. Marcela Gürlichová, náměstkyně ministra dopravy a spojů, která je členkou představenstva Telecomu od loňska, nereagovala na žádosti o schůzku, telefonáty ani elektronickou poštou zasílané dotazy. Později nás prostřednictvím své sekretářky odkázala na mluvčí ministerstva Janu Nagyovou. Ta v neformálním rozhovoru uvedla, že náměstkyně Gürlichová má sice sjednáno kapitálové životní pojištění, ale prý již z dřívější doby a platí si je sama. Když týdeník EURO požádal, aby náměstkyně písemně potvrdila, že jí SPT Telecom žádné pojištění nikdy neplatil, nejdříve mluvčí slíbila stanovisko dodat, po několika dnech však uvedla, že „paní náměstkyně se nakonec rozhodla na dotaz neodpovídat . O tomto postoji Marcely Gürlichové byl týdeník EURO informován tiskovým odborem ministerstva i faxem, a to 16. září. Naposledy jsme se u Peltrámovy náměstkyně pokusili získat odpověď 30. září. „Mám soukromé pojištění a do toho vám nic není, reagovala a dodala, že se vším, co se týká SPT Telecom, je třeba se obracet přímo na firmu. Zajímali jsme se o to, jak se na mlčení náměstkyně dívá její nadřízený, ministr Antonín Peltrám a také vedoucí Úřadu vlády ČR Karel Březina, který je členem dozorčí rady SPT Telecom. Od ministra Peltráma ani po třech týdnech žádná reakce nepřišla. Březina slíbil, že ve věci vznese na představenstvo SPT Telecom dotaz, nicméně dodal, že přeceňujeme jeho pozici v dozorčí radě a že bychom podobné dotazy měli směřovat nejdříve na lidi, kterým to v hierarchii Telecomu přísluší…

Transgas stejný a přece jiný. Vedení SPT Telecom není jediné, které využilo výhod kapitálového životního pojištění. Do redakce týdeníku EURO přišel anonymní dopis, který tvrdí, že stejné smlouvy jako v Telecomu jsou uzavřeny i ve státním plynárenském podniku Transgas. Dohody o kapitálovém životním pojištění pro případ dožití nebo smrti (takzvané manažerské pojištění) podle neznámého pisatele uzavřel s Českou pojišťovnou, respektive její pobočkou v Mělníku, Transgas jako pojistník ve prospěch pojištěných, jimiž jsou členové managementu a dozorčí rady. Jelikož v dozorčí radě sedí náměstek ministra průmyslu a obchodu Robert Sýkora, dále Oldřich Petržilka (taktéž z Grégrova ministerstva, nyní na odchodu - EURO 40/1999) a bývalá náměstkyně ministra financí Irma Zlatohlávková, i v tomto případě vyvstává otázka, zda úředníci nemohou obcházet zákon a pobírat jim zapovězené odměny nepřímo, ve formě pojištění. V případě Transgasu se však jak firma, tak dotčení státní zaměstnanci k celé věci vyjádřili. Nejdříve Naďa Lenkerová z oddělení pro styk s veřejností potvrdila, že uvedený typ pojistek firma využívá, přičemž upozornila, že „jsou převoditelné s důrazem na výkon funkce . Výplatu naspořené částky nebudou po vypršení platnosti smlouvy (v roce 2003) inkasovat lidé z vedení, ale sama firma. Náměstek ministra Grégra a šéf dozorčí rady Robert Sýkora k tomu dodává, že pojištění je poskytnuto členům dozorčí rady jen po dobu výkonu funkce. „Kdyby se nám něco stalo - třeba při výbuchu zásobníku plynu - tak bude postaráno o naše děti. Jestliže se během čtyř let nestane nic, tak veškeré plnění půjde na Transgas. Sýkora opakovaně prohlásil, že v Transgasu nikdo ze státních úředníků není za svou práci odměňován, a to v jakékoliv formě. Upozornil také, že členové dozorčí rady ze zákona odpovídají svým majetkem za případné „průšvihy , které se v podniku mohou stát. Z tohoto důvodu se dozorčí rada snažila, aby bylo sjednáno i pojištění odpovědnosti za škody. To se jí ale narozdíl od kapitálového pojištění prosadit nepodařilo.

Sedmá bezmoc Vláda sociální demokracie chce do nového tiskového zákona vměstnat paragraf o právu na odpověď. Každý, kdo se cítí být dotčen novinovým článkem či si myslí, že by mělo být něco dovysvětleno, by měl mít na základě zákona nárok na zveřejnění svého stanoviska. Kdyby tím měl být skutečně zlikvidován klíčový problém ve vztahu žurnalistů a zbytku společnosti, chtělo by se říct, proč ne. Ono to však s oním nevyváženým vztahem mezi sedmou velmocí a oběťmi její krvelačné práce není tak docela pravda. Poraďte, páni zákonodárci, jak řešit opačný problém - kdy osoba, která by v danou chvíli měla cítit přirozenou povinnost na článek, který se jí bytostně dotýká, reagovat, to nepovažuje za nutné? Zcela soukromé firmě či řadovému občanu jistě nikdo nemůže upřít právo držet bobříka mlčení. Co si však počít, když si usmyslí neodpovídat a nereagovat veřejný činitel či státní firma? Nemusí to být zrovna místopředseda vlády Egon Lánský, který se zařekl, že vše, co souvisí s jeho zahraničním kontem zůstane v kruhu rodinném. Stačí vcelku banální záležitost, kdy se náměstkyně ministra dopravy a spojů a firma SPT Telecom rozhodnou, že neodpovědí na jednoduchou otázku týkající se osobních požitků v představenstvu. Nic vám neřekneme a basta! To, co náměstkyně považuje za soukromou záležitost, má firma za obchodní tajemství. V takovém případě právo na odpověď nepomůže, ledaže by zákon u určitých subjektů nehovořil pouze o právu, ale rovnou o povinnosti odpovídat. Od začátku ledna příštího roku má začít platit zákon o svobodném přístupu k informacím. Těžko dopředu odhadnout, zda skutečně bude účinnou zbraní proti všem těm, kteří si pletou erár s privátem. Zdánlivě bezvýznamná kauza odhaluje další nedostatek ve správě věcí veřejných. Otázku nevyváženého vztahu mezi mírou osobní moci a příjmů a mírou osobní odpovědnosti. V případě státem ovládaných firem je zcela evidentní snaha úředníků sedících v dozorčích radách a představenstvech i státem dosazených manažerů získat pro sebe maximum firemních výhod, ale vše nepříjemné pokud možno rozmělnit v bermudském trojúhelníku, tvořeném resortním ministerstvem, Fondem národního majetku a pseudosoukromým subjektem. Nynější zcela nejasná pozice FNM, coby státu ve státě, určitě mnohým byrokratům v tomto snažení nahrává. Jak snadno se člověk skrývá tam, kde vládne chaos.

(jpš)