V souvislosti s obrovským nárůstem nezaměstnanosti v posledních měsících zaznamenáváme řadu diskusí na téma řídících schopností vlády a vedoucích pracovníků českých podniků. Vláda a podnikatelé jsou obviňováni z toho, že společnost začíná obcházet strach z budoucnosti, a strach, jak víme z psychologie a ze zkušenosti, vytváří podhoubí sociální nenávisti a to vede ke ztrátě sebedůvěry a koncentrace a často i ke ztrátě vůle se s problémy poprat.
Společenské i podnikové procesy začínají ovládat emoce a hledá se viník. Vláda pravděpodobně tvorbou různých nesystémových institucí, které se vyčleňují, nebo nadřazují standardním ochranným institucím demokratického státu, chce najít viníka, ale přijala zřejmě to nejhorší z možných řešení. Jsem si jist tím, že je to jen ztráta času a plýtvání penězi nás daňových poplatníků. Řešením hluboké krize hospodářství určitě není uspokojení populistických slibů z volebních kampaní pro hrstku voličů, kterým se za předchozího režimu žilo dobře. Je třeba najít politickou vůli přiznat si rozsah hospodářské a společenské krize a začít s odstraňováním příčin, které vedly k jejímu vzniku.
Chci věřit, že to Zemanova vláda myslí ve svých prohlášeních vážně. Představa, že se naše problémy nějak automaticky vyřeší růstem ekonomiky, je však pouhou iluzí a bylo by škoda, kdyby na ni vláda vsadila. Našim hlavním problémem je ozdravění finančního systému, který já spojuji pouze s urychlenou privatizací bank do rukou kvalitních strategických partnerů.
Pokud k němu nedojde, pokud se instituce finančního systému nezačnou chovat tak, aby plnily očekávání, ke kterým byly zřízeny, žádný soustavný růst ekonomiky nenastane. Lidem je též potřeba zcela otevřeně říci, že zlepšení naší hospodářské situace bude drahé a že si ozdravění ekonomiky budeme muset zaplatit z našich daní. Druhým zásadním problémem je dokončení rekonstrukce právního systému a zajištění standardní funkčnosti institucí zřízených na ochranu právního státu, tedy policie, státních zastupitelství a soudů.
Převažující část našich podnikových manažerů, potom co vyčerpala rezervy intuitivního způsobu řízení, se začala, místo starostí o budoucnost řízených podniků, především věnovat otázkám spojeným s pudem sebezáchovy. Chybou je, že si vlastníci takovýchto podniků včas nepoložili otázku, v čem jsou příčiny trvalého poklesu výkonnosti podniku, který vlastní. Zde lze nalézt příčiny toho, že diskuse o podnikání jsou často doprovázeny i ostrou kritikou podnikatelské etiky a morálky, zde lze též hledat příčiny současné kriminalizace podnikání. Bohužel u nás platí takový podivný vzorec chování. Často nejsou rozhodující skutečné řídící schopnosti, ale skutečnost, že je někdo něčí kamarád a má kontakty, nebo že si manažeři bez ohledu na oprav-dové potřeby řízení kupují u vlastníků důvěru servilním předkládáním laciných a příjemných řešení. Tak to ale nikde na světě nefunguje. Odměna je vždy spojena s úspěchem. Za neúspěch se platí ztrátou funkce a dočasnou ztrátou prestiže. Jde o přirozený ozdravný proces, který je podmínkou přežití, ať již společnosti, nebo podniku. Dokud nezačne fungovat i u nás, nedostaneme se ze současného podnikatelského marasmu.
Naše dnešní situace je výsledkem procesů, které započaly někdy před třemi roky, a ty jsou výsledkem nerealistických očekávání po změně společenského a politického systému, kterými nás politici dlouhou dobu živili. Hluboké zklamání skupin obyvatelstva, které za transformaci platí ztrátou jistot, nezaměstnaností a dalšími negativními skutečnosti, přineslo vystřízlivění. Poznání, že procesy restrukturalizace podniků se dotýkají i konkrétních lidí, přináší nejednu lidskou tragédii. Na nezaměstnanost, na ztrátu společenské prestiže není řada z nás připravena a mnohdy jedinou obranou, na kterou se zmůžeme, je obviňování všech kolem, včetně vlády a podnikatelů.
Skandály, ať již skutečné nebo umělé, jsou pouze a jen mlžným oparem, který má zastřít nebo odložit řešení nejzávažnějších témat naší současnosti, do kterých se nikomu, včetně politiků, nechce kousnout. Nestrannému pozorovateli se dokonce může zdát, sleduje-li stanoviska politické elity a některých podnikatelských veličin, že snad ani neví, jak ze situace ven. Obávám se, že je to důsledek toho, že jak v podnikatelské sféře, tak i v politice nám v současné době chybí osobnosti, schopné programově vzniklé problémy společnosti řešit, a to způsobem, který by většina společnosti přijala.
Vůdčí osobnosti se od nás obyčejných smrtelníků liší především svým mimořádně vyvinutým instinktem, který jim umožňuje včas reagovat na trendy ve společnosti a v ekonomice a včas přijímat kvalifikovaná rozhodnutí k jejich řešení. Podmínkou takového chování je ale schopnost osobnosti vědět, co je pro společnost a pro podnik z dlouhodobého hlediska důležité, tedy mít nějakou přitažlivou vizi a tuto vizi umět jasně formulovat, aby ji společnost pochopila a byla ochotna se k její realizaci připojit. Tato vize se musí dostat do podvědomí každého člověka. Touto vizí musí člověk denně žít, svým chováním a jednáním ji musí osobně garantovat a ztělesňovat. Pouze touto náročnou cestou lze znovu ve společnosti a v podnicích nastolit důvěru v budoucnost.
Krize osobností přináší své důsledky i do oblasti podnikového managementu. Tento stát více méně ekonomicky ovládá přibližně stovka vedoucích pracovníků, jejichž řídící metody mají své kořeny v období státně plánovaného hospodářství. Značná část z nich současně vykonává i vlastnická práva. Způsob jejich mnohdy neúspěšného řízení znemožnil, aby vedle nich vyrostla nová generace mladých kompetentních řídících pracovníků nepoznamenaných minulým režimem. S ohledem na tuto skutečnost nám hrozí další problém. Takováto podnikatelská kultura z hlediska střednědobého snad bude schopna pod tlakem trhu vyprodukovat více lidí, kteří se budou schopni vyznat v agendě běžného řízení podniků, ale obávám se velice, že nám nevyprodukuje vůdčí osobnosti, které by byly schopny svojí silou osobnosti měnit podnikové kultury schopné reagovat na potřeby 21. století.
