Lisabonská smlouva by neměla být protlačena nejrůznějšími právními triky
Irský podnikatel Declan Ganley, který nedávno navštívil prezidenta Václava Klause, je novou ikonou odpůrců Lisabonské smlouvy Evropské unie. Jeho hnutí Libertas sehrálo rozhodující úlohu v irském referendu a Ganley použil i důležitý argument, o němž se dosud příliš nehovořilo: Proč souhlasit se smlouvou zavádějící nový hlasovací systém, který Irsku ubírá váhu oproti současnému stavu?
Kontrola direktoriem
Týká se to nejen Irska, ale i České republiky a všech dalších středně velkých (či středně malých) členů EU. Připomeňme, že i česká diplomacie se v jedné ze svých nejsvětlejších polistopadových chvil loni přidala k Polsku v jeho osamělé snaze prosadit do konečného textu smlouvy spravedlivější model hlasování v Radě EU, než byl návrh převzatý z „euroústavy“. Boj o tento takzvaný jagellonský kompromis jsme bohužel prohráli, protože jej sami Poláci ve finále vzdali. Je nepochopitelné, proč ostatní středně velké země EU tento bod úplně vypustily. Ve hře totiž není málo. Stačí dobře zanalyzovat, kdo z této změny - posunu od systému vážených hlasů k takzvanému populačnímu principu - profituje.
Jak prokázali polští matematici a autoři jagellonského kompromisu Wojciech Slomczynski a Karol Zyczkowski, vítězem je nepochybně Německo, jehož hlasovací podíl v radě se zdvojnásobí. V těsném závěsu za ním získávají ostatní nejlidnatější státy EU - Francie, Velká Británie, Itálie. Z druhého konce pak na novém hlasovacím systému vydělá skupina nejdrobnějších členů EU, jako je Pobaltí a Slovinsko. V kombinaci s přenosem dalších národních pravomocí na evropskou úroveň a téměř úplným odbouráním národního veta dostáváme celkem jasný obrázek: V Radě EU si kontrolu nad děním udrží takzvané „direktorium“ evropských mocností. Podporu, nutnou k překonání hranice dvojité kvalifikované většiny (počet obyvatel a počet zemí), si snadno „nakoupí“ v početné skupině nejmenších členů EU. Význam středně velkých zemí EU se dramaticky sníží. A neobstojí argument, že se v radě stejně nehlasuje, protože je vždy přítomna vůle dospět ke konsenzu. I při sjednávání takového konsensu se totiž každý chová úměrně hlasovací síle, kterou má v zádech. Co dalšího?
Pravá podstata
Pokud jde o posílené evropské instituce - Evropskou komisi a Evropský parlament - dalo by se s nadsázkou říct, že Lisabonská smlouva z nich vytváří dvě nové virtuální „velmoci“, ale i nadále si v nich ty opravdové evropské mocnosti podrží rozhodující slovo. Důležitá portfolia v komisi bývají předmětem mocenského obchodu a připadnou téměř vždy především komisařům z velkých zemí. Parlament zase ovládají dvě nadnárodní politické skupiny (Evropská lidová strana - EPP, Evropská socialistická strana - PSE), v nichž dominují velké federalistické strany, jako jsou němečtí křesťanští demokraté CDU či sociální demokraté SPD. A nové funkce, o nichž se tolik mluví - „prezident“ a „ministr zahraničí“ EU - jsou málo významné. Nejspíše poslouží jako trafiky pro vysloužilé politiky nebo odměna za loajalitu. Sečteno a podtrženo: Rozložení sil v „postlisabonské“ EU vzdáleně připomíná evropský „koncert velmocí“ po Vídeňském kongresu na začátku 19. století. Možná byl takový vývoj po pádu železné opony a rozšíření EU na 27 členů nevyhnutelný. Tak si jej však otevřeně přiznejme a nepapouškujme evropské politiky v jejich vypouštění slovní mlhy. Prý bez nové smlouvy EU nebude „akceschopná“, nebude se moci pohnout „kupředu“, bude „přešlapovat na místě“, neobstojí v soutěži s Čínou, Indií, Brazílií a v budoucnu kdovíkým dalším… Tyto katastrofické scénáře jsme slyšeli, když padala pod stůl původní „euroústava“, a slyšíme je znovu, když tam padá i její derivát. Rozfoukněme tuto neupřímnou a pokryteckou mlhu a objeví se pravá podstata: Moc a vliv.
Psychologický a politický tlak
Proto německá kancléřka Angela Merkelová vyvinula enormní úsilí, aby německé předsednictví překopírovalo hlavní mechanismy mocenských poměrů z „euroústavy“ do Lisabonské smlouvy. Proto se teď francouzský prezident Nicolas Sarkozy snaží smlouvu prosadit stůj co stůj. Právně čistých možností ovšem příliš mnoho nezbývá - Irové postavili smlouvě do cesty těžko překonatelnou překážku - bez jejich souhlasu neplatí. V prvotní hysterii nad irským „ne“ se vynořily i fantasmagorické teorie o vyloučení Irska z EU či zakládání nové EU bez Irska. O tom dnes již nikdo nehovoří. Naopak se všichni europotentáti předhánějí v ujišťování, jak respektují hlas irského lidu. Jedním dechem však zároveň oživují vyzkoušené triky, o nichž věří, že by snad mohly znovu zabrat. Začínají padat návrhy, aby si Irsko za nějaký čas, nejspíše příští rok, referendum zopakovalo (Sarkozy). V mezidobí by se mu zřejmě nabídlo několik nepříliš významných ústupků neboli „opt-outů“ ze smlouvy, které by měly vést k opačnému výsledku hlasování. Důležité v tomto scénáři je přimět ostatní členské země, aby mezitím smlouvu ratifikovaly, a vytvořit tak psychologický a politický tlak. Zároveň by některé méně významné části smlouvy byly zřejmě potichu uvedeny v platnost dříve než smlouva sama (postup, užitý již u „euroústavy“).
Osvědčené fígle však tentokrát mohou narazit. Žádný individuální „opt-out“ totiž neodstraní největší, již zmíněnou závadu smlouvy: Hlasovací systém, který vede k zásadní ztrátě vlivu střední kategorie členů EU. Z průzkumů také vyplývá, že Irové by opakování referenda považovali téměř za výsměch a vyslovili by se proti smlouvě ještě vyšším procentem než poprvé. I pro takovou situaci však již problesklo značně krkolomné řešení. Byla by vypracována zúžená novela evropských smluv (jakýsi „extrakt“ z Lisabonské smlouvy), která by se mohla skrýt do přístupové smlouvy o rozšíření EU, například o Chorvatsko. Pro přístupové smlouvy o rozšíření neplatí v Irsku jinak povinné referendum, takže tato smlouva by pak mohla být i v této zemi schválena parlamentní cestou, čímž zmizí „nebezpečí“ jejího dalšího zamítnutí lidovým hlasováním. Vsadím se, že v takovém případě v onom „extraktu“ z Lisabonské smlouvy zcela jistě přežije právě nový hlasovací systém.
Narušení integračního procesu
Tohle všechno je nedůstojné. Místo přiznání, že ani opakovaný pokus o překreslení evropské mocenské mapy nevyšel, tady máme heslo „když to nešlo dveřmi, půjde to oknem“. Eurokraté se domnívají, že účel světí prostředky, ale není tomu tak. Lisabonská smlouva je po irském referendu lame duck, chromá kachna, a již dnes vítězí v řadě členských zemí EU v průzkumech veřejného mínění její odpůrci nad zastánci. Bude-li nakonec s pomocí nejrůznějších právních triků před očima celé evropské veřejnosti nějak protlačena ratifikačním procesem, bude to jen Pyrrhovo vítězství. Ve skutečnosti bude důvěryhodnost celého integračního procesu vážně narušena. Pak je jen otázkou času, kdy se veřejné mínění i občanská společnost v jednotlivých evropských zemích začnou otáčet proti samotným principům EU. Odpovědnost za tento vývoj si pak budou moci připsat neosvícení evropští politici s malou představivostí. Nikoli evropská integrace, to oni sami jsou v krizi.
Souvislosti
Přijetím Lisabonské smlouvy si v Radě EU kontrolu nad děním udrží takzvané direktorium evropských mocností.
Význam středně velkých zemí EU se dramaticky sníží.
Lisabonská smlouva vytváří z Evropské komise a Evropského parlamentu dvě nové virtuální velmoci.
Nadále si v nich však opravdové evropské mocnosti podrží rozhodující slovo.
Situace
Německá kancléřka Angela Merkelová vyvinula enormní úsilí, aby německé předsednictví překopírovalo hlavní mechanismy mocenských poměrů z „euroústavy“ do Lisabonské smlouvy.
Proto se teď francouzský prezident Nicolas Sarkozy snaží smlouvu prosadit stůj co stůj.
Lisabonská smlouva je po irském referendu lame duck, chromá kachna.
V řadě členských zemí EU vítězí v průzkumech veřejného mínění její odpůrci nad zastánci.
