Komentář
Vládní krize je za námi a chtělo by se říci, zapomeňme. Úkolů má kabinet více než dost a na to, aby vedl vnitřní spory o ovládnutí policie či bezpečnostních složek, není čas ani prostor. Nehledě na to, že současné dohady o policii vyvolávají u milovníků historie vzpomínku na to, jak jistý ministr Václav Nosek měnil koncem roku 1947 tak dlouho policejní velitele, až to skončilo známou balkonovou scénou ze Staroměstského náměstí, v níž Klement Gottwald pronesl proslulou větu: „Právě jsem se vrátil z Hradu. Pan prezident všechny mé návrhy přijal.“
Ne že by nám snad hrozil kvůli Oldřichovi Martinů nějaký puč, ale pokud tato vláda promarní čas, který má vyměřen, budou následky rovněž dlouhodobé a destruktivní. A bylo by načase, aby si všichni zúčastnění uvědomili, o co jde, a z politikařících politiků se zkusili převléknout alespoň na rok či dva do kabátu státníků, jimž je osud státu nadevše.
To, jak lze nyní číst politickou situaci, není zrovna povzbudivé.
ODS je krizí oslabena tak, jak je vnitrostranicky oslaben její premiér Petr Nečas. Strana sice nemá alternativu a široko daleko není nikdo, kdo by Nečasovi mohl konkurovat, ale to platí zřejmě jen prozatím. Postup Věcí veřejných (VV) v kauze Drobil vyvolal uvnitř ODS opět silné diskuse o velké koalici. A je otázkou, zda to byly jen plané kavárenské řeči, nebo došlo i ke kontaktům lidí, kteří se z politiky velmi dobře znají, a k sondování možností k jednání o zcela jiném mocenském uspořádání. Lidí inklinujících ke spolupráci s ČSSD je v ODS stále dost, byť jsou momentálně spíše v pozici podzemního hnutí.
Ve střehu by současné špičky měly být i vůči prezidentu Klausovi, který zřetelně předvedl svou politickou zkušenost a intelektuální převahu v jednáních, jež vedla k zažehnání pádu vlády. Do konce jeho volebního období není tak daleko. To, jak se Klaus během krize veřejně postavil za ODS, lze číst i tak, že si otevírá cestu k návratu do strany. A to nikoli v roli čestného předsedy. Pokud Nečas neuspěje s reformami a ODS propadne znovu v krajských volbách, není zdaleka vyloučeno, že se část straníků vydá na Hrad jako na Blaník pro záchranu.
A to by mimochodem zřejmě vyhovovalo i části TOP 09. Ta se zatím tváří, že se jí spory ODS versus VV netýkají, ale její představitelé budou muset brzy akceptovat, že se jich týkají. A hodně.
TOP 09 ve vládě obsadila všechny klíčové reformní posty a je zjevné, že právě proti jejímu pojetí potřebných změn penzí, daní i zdravotnictví se hodlají VV výrazně vymezovat.
Nejmenší vládní strana se evidentně obává marginalizace, jaká v Topolánkově éře postihla zelené. Způsob, jakým tomu hodlá bránit, však může být pro kabinet zničující. Její vnitrostranické referendum o tom, zda mají být zákony o reformě penzí či zdravotnictví zákony ústavními, tedy zda je k nim nutné získat souhlas i ČSSD, je absurdní. Jednak dává nepřiměřenou kontrolu nad osudem této země do rukou několika tisícovek lidí skrytých za počítačovými monitory v internetovém referendu, bez ohledu na zájmy a názory více než dvou milionů voličů zbývajících koaličních stran. Především pak podstatně ztěžuje vyjednání kompromisu uvnitř vládní koalice a vyvolává otázku její smysluplnosti. Na co dohadovat kompromis v sestavě ODS, TOP 09, VV a ČSSD, když mnohem jednodušší je dohodnout se ve dvoučlenné velké koalici. Pak je ale působení ministrů VV v jejich úřadech fakticky bezpředmětné a lze je snadno nahradit sociálními demokraty. A je v zásadě jedno, zda se na jejich blížícím se sjezdu stane předsedou Hašek nebo Sobotka.
Zřejmě by bylo dobře, aby tato mladá strana získala na svém jarním sněmu nové vedení, které bude mít větší politický talent a více předpokladů pro strategické myšlení než současný ministr vnitra Radek John.
Z tohoto pohledu není pro stranu zrovna dobré, že to v současnosti vypadá, jako by vládní krize právě tohoto muže mocensky posílila. Pod nos to asi nejde ani některým jeho stranickým kolegům, včetně těch nejvlivnějších.
Takže ačkoli vládní krize skončila, nezapomínejme na ni. I vláda s nejsilnějším mandátem může uklouznout, pokud její klíčové postavy podlehnout pokušení vydobýt pro sebe maximum, bez ohledu na to, jak to poškodí pozici kolegů v partnerských stranách. A to pak poškodí nejen politické strany, ale i správu země, která v době končící krize potřebuje opravdu racionální, promyšlená a dlouhodobě fungující řešení.
