Krize středního proudu

Programy u voličů rozhodovat nebudou

České parlamentní volby neslibují krajně pravicové překvapení. Malému středoevropskému státu chybí fenomén Nizozemce Pima Fortuyna či Francouze Jean-Marie Le Pena. Přesto je možné v české společnosti pozorovat prvky, popsané před několika měsíci či týdny v řadě evropských zemí.
Nemálo evropských komentátorů, ale také akademiků a politiků se v poslední době shodlo, že příklon evropského voličstva ke krajní, případně populistické pravici způsobila krize středního politického proudu. A ta má několik podob:
1. Tradiční levicové a pravicové strany se přestaly zásadně lišit. Všechny velké partaje přijímají model tržní ekonomiky kombinovaný se státním sociálním systémem.
2. Veřejnost cítí, že národní politické reprezentace nezmohou příliš, protože stále větší moc získává Evropská unie - která ale (zatím) nefunguje jako plnohodnotná nadnárodní vláda, natožpak jako subjekt hodný loajality.
3. Lidé mají pocit, že ekonomická globalizace zmenšuje efektivitu politických nebo politicko-ekonomických rozhodnutí uskutečněných na národní úrovni.
4. Nevraživost většinových částí společnosti proti imigrantům roste; prohlubuje se dojem, že vlády věnují skupinám přistěhovalců pozornost i peníze na úkor „domácích obyvatel“.
5. Panuje strach ze zániku lokálních tradic a lokálních kultur - právě pod tlakem ze strany současných imigrantů, kteří se neasimilovali, anebo z obavy před budoucími příchozími.

Letošní evropská politická sezona má samozřejmě ještě více společných znaků, ale tento výčet nyní postačí. Připomeňme, že populisté nebo krajní pravicové proudy neuspěli buď v zemích, které se obávají své diktátorské minulosti (Španělsko, Portugalsko, Řecko, Německo), anebo v zemích, kde se hlavní politické síly pokusily převzít některá ze zmíněných hlavních témat. Dánská vláda získala popularitu díky přísným protipřistěhovaleckým návrhům zákonů, britští labouristé razí heslo „imigranti se musejí více přizpůsobit britskému způsobu života“ a francouzský prezident Jacques Chirac učinil problém bezpečnosti v sociálně a národnostně nestálých čtvrtích měst hlavním bodem svého volebního programu.

Svéráz české scény.

Politická i společenská scéna České republiky je pochopitelně v mnohém svérázná; teprve třináct let po roce 1989 nestačilo k tomu, aby si politické strany vypěstovaly zřetelnou programovou, politickou a kulturní tradici (například budoucí osud současné Koalice, před nedávnem ještě čtyřkoalice, není ještě zřejmý). Přesto se největším stranám, ODS a ČSSD, podařilo přiblížit českou společnost evropské současnosti. Opoziční smlouva, bez ohledu na to, zda splnila či, nesplnila jistý praktický účel, vypěstovala v lidech představu, že mezi těmito stranami není velký rozdíl, představu, že nezáleží na věci, ale na tom, zda je naplněn sobecký zájem. Takřka stejná slova čítají francouzští voliči o čase, kdy vládl pravicový prezident (Jacques Chirac) a levicový premiér (Lionel Jospin). „Tato kohabitace, toto soužití,“ říká francouzský historik a politolog Jacques Rupnik, „přivodila zánik politické debaty.“ Právě totéž se dá říci o uplynulém volebním období v České republice: opoziční smlouva zmrazila politickou debatu. Navíc ovšem, a důsledky této skutečnosti se mohou projevit ve volbách, opoziční smlouva zavedla statut dvojí opozice. Jednak zde byla ODS jako deklaratorní opozice vůči ČSSD, jednak zde byla Koalice jako opozice vůči opoziční smlouvě. V obou případech šlo o opozici nedůvěryhodnou, svým způsobem lacinou a programově nevysvětlenou. Proč?

Atentát spáchaný ODS.

Klausově straně se nikdy nepodařilo přesvědčit ani všechny své stoupence, natožpak širší veřejnost, že sepsáním smlouvy nespáchala atentát na vše, co do té doby hlásala. ODS nemusela (a vlastně ani nemohla) budovat opoziční program v pravém smyslu slova, neboť smyslem jejího opozičnictví nesmělo být svržení vlády. Ostatně ODS se často razantně vymezovala spíše vůči prezidentovi a Koalici než vůči ČSSD.
Výhodou opozičnictví Koalice byla zase snadnost, s jakou šlo napadat opoziční smlouvu. K nevýhodám takového stavu ovšem patřilo, že ani k tomuto druhu kritiky nebylo zapotřebí jasného programového vyjádření. Zpočátku bylo jediným hmatatelným programem Koalice odmítnutí opoziční smlouvy, později se projevily nutné rozpory mezi levicovějšími lidovci a pravicovější Unií svobody.
V čase předvolebním samozřejmě zveřejnil politický program každý kandidující subjekt. Jenže ony plakátky a brožury návrat politické debaty ještě nezaručí. A proto je ve společnosti stále patrný strach z recidivy: nedomluví se nejsilnější strany ke „kohabitaci“ znovu? Pokud se Koalice týká: chce se toto uskupení spojit raději s ČSSD z důvodů programových, pragmatických, osobních, nebo se snad ještě více rozštěpí?

Zástupná témata.

Tyto otázky, zaznívající ze všech stran spolu s povzdechem, že „v Česku není koho volit“, jsou výsledkem neexistence politické debaty. A tak jako už mnohokrát v polistopadové minulosti budou rozhodovat témata zástupná, případně abstraktní, případně osobní. To jsme opět na půdě, která byla v uplynulých týdnech vyzkoušena v jiných částech Evropy, na půdě, kterou zatím okusila především ODS. Navzdory skutečnosti, že radikální populista zdejší zemi nehrozí, Klausova strana se pokusila vystřílet jeho potencionální munici; prý zachrání zemi před cizinci, Evropskou unií i multikulturalismem. Plakátový způsob, kterým tak učinila, ovšem znevěrohodnil i ty otázky, které jsou neodvratné a legitimní.
V neprogramových volbách, které Česká republika pravděpodobně zažije, má nejvýhodnější výchozí pozici ČSSD. Především proto, že její vládnutí není spojeno s veskrze negativním dojmem, navíc se zbavila prostořekého Miloše Zemana, a i když na opoziční smlouvu musely být strany dvě, vinu za ni nese v očích veřejnosti spíše ODS. V tuto chvíli ale nelze zapomenout ani na komunisty. Nejsou to snad oni, kdo deklaruje jasný odpor proti výše uvedeným pěti bodům? Popsaná situace je jako stvořená pro to, aby právě oni překvapili - a překvapení znamená, že získají více než posledně.
V každém případě vchází Česká republika do období, v němž se otázky kladené v Evropě definitivně stávají i jejími otázkami. To i bez ohledu na datum vstupu země do EU. Problém krize tradičního politického provozu těmito volbami rozhodně nekončí.