Krize středního věku? Lež na lež

18. 9. 2016

Autor: Redakce

Když je člověku pětačtyřicet, má mít dostatek soudnosti, aby nevěřil všemu, co slyší. Ty ostatní takzvaná krize středního věku připraví o statisíce.

Po zadním schodišti superobřího podia v New Jersey, do něhož vpředu bušili Rolling Stones první takty předehry hitu Sympathy for the Devil, stoupali otec se synem. Zpěvák Mick Jagger, jenž se měl za vteřinku objevit v horním patře futuristické konstrukce a spustit svoji verzi převtělení v ďábla, vedl svého čtyřletého synka Jamese, aby si show při pohledu shora pěkně užil.

Zatímco na příchod Jaggera seniora na druhé straně konstrukce čekalo na sto tisíc lidí, chlapec se v půli cesty – zhruba v desetimetrové výšce – začal bát. Otec ho popadl do náruče, seběhl s ním dolů a vrazil ho do ruky někomu z ochranky; pak vyběhl do patra právě včas, aby mohl nadšenému davu v řečené písni sdělit, že to byl on, kdo zavraždil cara Mikuláše i bratry Kennedyovy.

Přízrak staroby

Většina z nás nebere za koncert milion dolarů, takže naše starosti po čtyřicítce vypadají na první pohled trochu odlišně (historka pochází z roku 1989, kdy bylo dnešnímu siru Mickovi šestačtyřicet). Ve skutečnosti však skoro každý produktivní člověk podstupuje podobná dramata denně: jak zvládnout navzájem protichůdné povinnosti rodinné a pracovní ve chvíli, kdy sil přinejlepším nepřibývá a pátý či šestý křížek na krku vás tíží stále více, než si chcete přiznat? Když najednou vidíte, že už se nejspíš nestanete druhým vtělením Elvise Presleyho či Alberta Einsteina, že patrně budete až do konce života účetním a konec hypotéky je v nedohlednu? Nehledě na to, že váš případný úmysl svléci si na veřejnosti košili začíná být v rozporu se ženevskými konvencemi, váš sexuální život je jako porsche (taky žádné nemáte) a děti, kvůli kterým to všechno podstupujete, si vás nevšímají? Jaký to má smysl, ptáte se právem. A pořídíte si motorku. Hlučnou.

Tomuhle pokusu o nerovný boj s časem se obvykle říká krize středního věku – a je to skvělý obchodní artikl. Útočí na potenciálně nejlukrativnější segment populace: na lidi ve věku natolik pokročilém, že mají relativně vysoké příjmy i úspory, ale zároveň ještě produktivním, takže se nebojí zadlužovat. Problém je, že lidé v téhle věkové kategorii bývají relativně příčetní, takže jim nejde jen tak něco navěsit na nos jako puberťákům Hannu Montanu. Je třeba vymyslet něco, co je tne do slabého místa. A tím místem je blížící se přízrak staroby.

Zde je třeba uvést věci na pravou míru: většina následujícího textu se zabývá iracionálním jednáním v korelaci se středním věkem u mužů. Má to dva dobré důvody: zaprvé ženy se dost možná lépe ovládají, takže jejich výstřelky jsou obtížněji vyjádřitelné řečí peněz; zadruhé autor je gentleman. Převaha amerických zdrojů je dána skutečností, že statisticky je téma v USA podstatně šíře i hlouběji zpracováno.

Smíšené výsledky

Výsledky marketingových strategií zacílených na lidi středního věku jsou prima pro makroekonomické ukazatele; spotřeba domácností stoupá, banky se jen prohýbají pod úvěry, HDP utěšeně roste a vůbec se dějí věci, jež těší ekonomy. Aktéři samotní se naopak vystavují riziku, že než se svou hlučnou motorkou dojedou do Prachatic, budou v lepším případě na mizině, v horším na prkně.

Fenomén krize středního věku, který podobné pitomosti zdárně živí, je naneštěstí nabitý účelově sestavenými polopravdami. Je produktem dvou disciplín, jež si udělaly z práce s účelově sestavovanými polopravdami denní chleba, totiž psychologie a marketingu.

Tím, co se s člověkem děje po čtyřicítce, se zabývali oba velikáni moderní psychologie, Sigmund Freud a Carl Gustav Jung. První z nich se domníval, že člověku začne v uvedeném věku docházet nevyhnutelnost vlastní smrti, což se stane hlavním motorem jeho příštího konání. Jungův analytický přístup razil pojem individuace, tedy procesu vyrovnání se s tím, čím jsme v protikladu k tomu, čím bychom být chtěli. Výraz krize nepoužíval k popsání takového stavu ani jeden z nich.

Od jejich dob se však stav věcí razantně proměnil. Heslo doby „chci všechno a chci to hned“ není na Západě 21. století výrazem absurdního hédonismu, nýbrž legitimním požadavkem sebevědomých mladých generací. Promítá se do ekonomické reality v podobě tlaku na zadlužování domácností i vlád ve jménu splnění všemožných „nároků“. Je slyšet v politice z radikálně levicových postojů, hnutími za lidská práva z 60. let počínaje a dnešními takzvanými bojovníky za sociální spravedlnost konče. A vrcholem všechnoateďismu je samozřejmě byznys.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro

Dále čtěte: