Před světly kamer světových summitů to tak nevypadá. Za nimi se ale mezi dvěma dávnými rivaly strhl boj o jeskyni budoucí prosperity. Oba se přitom snaží porazit společného soupeře - draka střežícího vchod. Tím drakem je dnešní krize.
Autor: Profit
Každý bojovník představuje jinou školu kapitalismu. Na jedné straně autoritářskou v podání východních ekonomik Číny a Ruska - v téhle škole je ekonomika do značné míry podřízená libovůli vlád. Na druhé straně demokratickou školu vyspělých západních ekonomik v čele s USA a EU, kde mají větší slovo nezávislá pravidla.
Unavený bojovník
Západní bojovník vypadá v tomto příměru vyčerpaněji. Něco v jeho pojetí kapitalismu totiž selhalo. Dokola ale hlásí, že se ze svých chyb poučil a že chce vyhrát. Nebo aspoň remizovat.
Především Čína působí naopak podstatně svěžeji.
Vede seznam zemí, které v době konjunktury naspořily obrovské bohatství a z kterého teď posilují svůj vliv ve světě, kde peníze naopak chybí. Skupuje západní krachující podniky i nové státní dluhopisy, hlavně ty americké.
Posiluje svůj vliv v Africe, kde západ jakoby zaspal, investuje mohutně i ve východní Evropě, například v Moldávii a Polsku. Posouvá se k ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, její domácí spotřeba má pořád obrovský potenciál.
Zasvěcení pozorovatelé jako například ekonom Pavel Kohout ale varují, že naděje do Číny vkládané jsou další gigantickou bublinou, která praskne. Pak by ovšem vyhrál drak.
Nás zajímá, že podobně naditou peněženku z éry drahé ropy a plynu má také Rusko. Lépe řečeno jeho mocné polostátní společnosti.
Banky, ne tanky
Prokremelské „energofirmy“ jako Lukoil nebo Surgutněftigaz v regionu líčí na strategické podniky jako je Česká rafinérská nebo MOL. Jak naznačil časopis Respekt, Tvel a Rosatom možná ovládnou českou atomovou energetiku. Kreml se tak pravděpodobně snaží obnovit svou někdejší sféru vlivu, tentokrát ale méně hřmotným stylem „banky, ne tanky“.
Podle Mirka Topolánka je to pro Česko i celou EU zásadní bezpečnostní a politická otázka. „Rusové vyjednávají s velkými hráči Evropské unie, pronikají do všech plynárenských projektů, ať je to Nabucco, Nord Stream, South Stream. Jestli si někdo opravdu myslí, že zůstaneme svobodní a nezávislí, když budeme proti Evropské unii, tak ho varuji,“ řekl v rozhovoru pro deník E15.
Do energetických a surovinových zdrojů po celém světě směřuje své investice i Čína. I ona je začíná používat k prosazování svých zájmů, jako například při nedávném ohlášení tvrdého omezení exportu vzácných kovů.
Ani západní bojovník není zrovna světec. Čínu a Rusko lze ale stěží označit za demokratické státy. Ani u svých obchodních partnerů nejsou v tomto ohledu nijak vybíravé. Ať už jde o ruské dodávky zbraní Venezuele Huga Chavéze, nebo o čínské zbraně pro režim Roberta Mugabeho v Zimbabwe.
Tato „východní škola“ kapitalismu posílila i na summitu G20 v Pittsburghu, kde byla napravena letitá nespravedlnost a rozvojovým zemím byla přislíbena role stálého dozoru nad koordinací světové ekonomiky. EU přenechá Číně část svého hlasovacího podílu v Mezinárodním měnovém fondu (MMF), který posílá finanční pomoc státům v potížích.
„Jsme svědky transferu bohatství na Východ,“ potvrdil pro Aktuálně.cz ekonom Michal Mejstřík a pro televizi Euronews nedávno i Fareed Zakaria.
Je libo kapitál autoritářský nebo hochštaplerský?
Pro západ je tak krize zkouškou jeho vlastní demokracie, v které rád školí ostatní. Účet za krizi totiž zaplatí celé generace jeho daňových poplatníků - voličů. Ti mají zčásti oprávněný pocit, že rozmařilé západní finančnictví „zprivatizovalo zisky a znárodnilo náklady“. I oni sami si ale zvykli žít na dluh.
Svět to odnesl dominem vládních záchran bank a automobilek. Východní bojovník to teď svému západnímu spolubojovníkovi občas předhazuje. Naznačuje, že jeho autoritativní škola kapitalismu je stejně legitimní a možná účinnější.
Více na Aktuálně.cz.
