Stará moudrost vypráví o rozdílu mezi tím, když někomu dáte rybu, a tím, když ho naučíte ryby chytat. Nejsem ekonom, leč za okny zuří už nejen finanční, ale přímo ekonomická krize.
A recese, to je, když přijde o práci soused, se pro řadu lidí mění v depresi – to když přijdu o práci já. A tak se do ekonomických úvah už pouští každý včetně mě.
Budeme-li rozdávat ryby, tedy zasahovat post factum, podporovat a dotovat již postižené, skončíme, až odezní ona slavná prezidentská chřipka, s demoralizovanou pracovní silou, zaniklými podniky a velkými dluhy pro budoucí generace. Půjdeme-li krizi naproti, naučíme co nejvíc lidí chytat ryby a dáme jim přístup k rybníkům a řekám i sítě na výlov, budeme po chřipce taky v dluzích, ale s funkční infrastrukturou. Přeložím-li orientální jinotaje do reálné češtiny: ne podpora „slabým příjmovým skupinám“, ale zajištění příjmu pro ně – i za cenu státních zakázek. Nakonec i v Americe začínají dnes silnicemi.
Jak tedy vypadá optimální struktura státních nákladů na krizi? Dejme si dohromady silnice, železnice, mosty a přejezdy. Udělejme něco pro výrobu strojů a zařízení na výrobu alternativní energie, objednejme si stroje a linky na zpracování bioodpadu a na elektřinu z větru a slunce. Postavme si čističky vod, vybudujme, když už jsme v tom, efektivní státní správu. Straší a odrazuje nás očekávaná korupce ve státních zakázkách? Přizvěme do Národní ekonomické rady vedle (zcela logicky) profesně předpojatých odborníků na prosperitu bank a automobilek také zástupce Nejvyššího kontrolního úřadu, Úřadu pro hospodářskou soutěž, Transparency International a třeba i růžové či žluté pantery.
Má-li stát intervenovat, pak ať už to stojí za to. Ať své (naše!) peníze nerozdává, ale investuje. Přistup, satane, jediná cesta je se tě nebát. Ano, na konci budou dluhy, ale větší pravděpodobnost a také ochota, zájem a schopnost k jejich splacení.
