Druhý sjezd celorakouské sociálnědemokratické strany se měl konat 16. května 1875 v Marcheggu, v rakouském městečku, které řeka Morava odděluje od dnešních bratislavských předměstí. Mělo to jednu nezanedbatelnou výhodu: pokud by sjezd vyslídila policie, mohlo se v rokování pokračovat za řekou v Uhrách. To se také skutečně stalo, jenže ani tam neměli socialisté klid. Sotva se usadili v jakési hospodě, dorazil z Prešpurku (Bratislavy) oddíl žandárů a čtyřicítku sjezdových delegátů vyexpedoval zase zpátky do Rakouska.
Než se dostali na nádraží, byla podle vzpomínek Ladislava Zápotockého (otce pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého) tma, vlak jel až v pět ráno a hostinský měl navíc, jak na potvoru, „jediný kousek salámu a malý soudek vína“. Hned ráno odjeli hladoví a nevyspalí delegáti do Vídně a rozprchli se po městě, aby zmizeli policii. Odpoledne se pak sešli „ve stínu háje blíže obce zvané Mauer“, rokovali až do večera, ale zase museli utíkat před policií. Dokončit sjezd se jim podařilo až třetího dne ve vesničce Atzgersdorfu (dnes součást Vídně), ovšem když si šli sednout do tamního hostince na jídlo, vybrala je policie.
Bejvávalo dobře. Když si sociální demokraté kupovali Lidový dům
Příští čtyři týdny strávili ve vazbě. A že stála za to. „V separaci, ve které jsem byl uvězněn já, bylo takové množství blech, že jsem to ve svém životě nikde neviděl, a také asi nikdy více neuvidím,“ vzpomínal Zápotocký a dodával, že když se v noci svlékli a postavili na zem, měli „v malé chvíli tak vysoko, jak blecha vyskočila, nohy tak černé jako nejlépe vyleštěná teletina“.
Život prvních českých sociálních demokratů byl krušný. Jejich dnešní pokračovatele už žádná taková příkoří nečekají -jen si zkuste představit Hamáčka schůzujícího kdesi v háji, jak na Sobotku nezbyl salám, nebo že Zemana v base štípají blechy - zato však kdysi prosperující stranu s bezmála 150 let dlouhou historií úspěšně pohřbívají.
Hlava XXII
Ale zpět do 19. století. Celorakouská sociální demokracie existovala od roku 1874, ta česká - respektive českoslovanská - vznikla 7. dubna 1878, během Břevnovského sjezdu v Hostinci U Kaštanu. Svolavateli sjezdu Josefu Boleslavovi Peckovi, Zápotockému a dalším třinácti delegátům se jej podařilo dokonale utajit - seděli v malém sálu nad hospodou, pivo jim nosila spolehlivá služka a díky nočníkům nemuseli chodit ven. Ovšem agenti nasazení do socialistického hnutí policii brzy detailně vylíčili průběh sjezdu i jména schůzujících.
V srpnu přišly na řadu domovní prohlídky. Nejdřív to vypadalo na naprosté fiasko, pak ale policie pod podšívkou starého Peckova kožichu objevila jakési papíry. Byl to zápis o průběhu sjezdu, stanovy nové strany a jmenný seznam delegátů -tedy korunní důkaz.
Poslední zhasne. Kdysi hrdá značka „socdem“ je v troskách
Tresty byly zatím ještě mírné. Pecka dostal v lednu 1879 čtyři měsíce vězení, většina ostatních o něco míň. K potrestání stačilo, že zakládali spolek, jenž „vrchnosti úmyslně zatajen byl“. Byla to tak trochu socialistická hlava XXII. Zakázat založení strany či spolku už v Rakousku tenkrát nešlo, policie to však mohla permanentní šikanou a za použití paragrafů trestního zákoníku, shromažďovacího, spolkového a tiskového zákona fakticky znemožnit.
Když třeba sociální demokraté dopředu žádali o uspořádání schůze, úřady jim to zakázaly (pregnantně to vyjádřil policista, když veškeré Zápotockého stížnosti odmítl slovy „Ano, vy máte právo, a já mám moc!“), a pokud jednali tajně, porušili tím zákon.
Socialistická univerzita
Do tuhého začalo jít v roce 1882, kdy šťára střídala šťáru a české soudy poslaly za mříže desítky, možná stovky socialistů. Hned v únoru proběhl „proces jedenatřiceti“, který znamenal pro Zápotockého 18 měsíců a pro Pecku 14 měsíců vězení. Ten se kromě obligátního členství v tajné organizaci provinil urážkou císaře, a to konkrétně tím, že složil a rozšiřoval píseň „Vzhůru, bratři, doba vzchází“, ve které se vyskytoval skoro revoluční verš: „Pozor, páni! Bída volá! - Odveta se blíží!“
Kdo uteče prohraje. Odštěpeneckým stranám česká historie nepřála
Tím ale nic nekončilo. V dubnu 1882 proběhl proces s další třiadvacítkou českých socialistů a v červenci se 14 nepřáteli státu z Kladenska. Následovaly různé drobné případy a rok uzavřel „proces jedenapadesáti“ se socialisty ze severu Čech. Zemský trestní soud, který zasedal v budově dnešního Městského soudu v Praze, byl proto ve své době žertovně označován za „stálý socialistický kongres pražský“ a přilehlé vězení za „socialistickou universitu na Karlově náměstí“. Novinář a spisovatel Tomáš Josef Jiroušek později odhadl, že jen v letech 1881 až 1885 činil souhrnný trest všech odsouzených socialistů zhruba 680 let.
Zavřeným socialistům navíc nebyl přiznán status politických vězňů, ze kterého se o něco později v carském Rusku těšili nefalšovaní revolucionáři - Lenin, Stalin či Trockij. Pecka tak třeba s lítostí vzpomínal, že ve Svatováclavské věznici na Zderaze vyváděli zloděje a vrahy na vzduch dvakrát denně, kdežto sociální demokraty jen jednou. Ze zápisků Zápotockého zase víme, jak promarněný čas to byl: „Psací náčiní nebylo žádnému povoleno. Z knih toliko samé bezvýznamné škváry.“ Jediným kulturním povyražením tak byly pravidelné páteční a nedělní návštěvy kostela, což ovšem socialisté nedokázali úplně ocenit.
Vraždy & ohně
Pár měsíců po propuštění se Pecka sebral - a spolu se svými Dělnickými listy a skoro osmdesátiletou matkou - odjel v září 1883 do Vídně, která byla k socialistům zatím o něco mírnější. Jenže to trvalo jen chvíli. K dosavadním dvěma proudům socialismu - radikálům (dnes bychom řekli komunistům) a mírným (sociálním demokratům, které radikálové posměšně nazývali „vodopolívkovými“ socialisty) se přidal třetí: anarchisté vyznávající individuální teror.
Přečtěte si komentář: Zeman je zpět v ČSSD
V knihách vydaných před rokem 1989 se o vlně anarchistických vražd a požárů, které zasáhly Vídeň na přelomu let 1883 a 1884 mnoho nepsalo, ovšem ve své době byly chápány jako zjevné ohrožení státu. Těch vražd bylo celkem pět. Dva policisté, směnárník Heinrich Eisert a dva jeho malí synové (devět a jedenáct let), kteří se k olupování otce nachomýtli. Vrahové - blízcí spolupracovníci anarchistického ideologa Johanna Mosta - dostali provaz, ovšem sotvakdo mohl po vídeňské policii spravedlivě chtít, aby rozlišovala mezi teroristy a „běžnými“ socialisty. V lednu 1884 byl nad hlavním městem monarchie vyhlášen výjimečný stav a policie z města vypověděla 400 socialistů, včetně Pecky.
Pecka žil chvíli v Brně, pak odjel do Bratislavy, ovšem v „Horní zemi“ žandáři takové existence netrpěli, a tak nakonec skončil v Prostějově, kde založil další socialistický časopis - Duch času. Nakonec ale uznal marnost svého snažení a v roce 1885 emigroval do Spojených států. Nebyl zdaleka sám. Z generace prvních socialistů ho za Atlantik doprovodili třeba Norbert Zoula, Frank Hlaváček, Leopold Kochman a nakrátko i pozdější československý ministr školství a sociální péče Gustav Habrman, který měl v pětadvaceti letech za sebou čtyři roky těžkého žaláře. Špatně skončil i Zápotocký. Zůstal sice doma, ovšem na příštích 15 let se stáhl do středočeské vísky Zákolany a vrátil se ke krejčovině. Socialistické hnutí bylo rozbito.
Cesta k velikosti
Vláda Eduarda Taaffeho dokázala ještě v červnu 1886 protlačit zákon proti terorismu, který umožňoval policii v celém Předlitavsku vypovídat z měst socialisty a zakazovat jejich noviny a spolky. Ovšem poté se perzekuce zadrhla. Když se měl zákon proti terorismu o dva roky později prodloužit, Říšská rada to odmítla. Politizující lékař Victor Adler dokázal mezitím - v dubnu 1887 - obnovit a sjednotit rozprášenou rakouskou sociální demokracii a potlačit anarchistické tendence v jejích řadách. To samé se brzy poté povedlo v Brně Josefovi Hybešovi s českoslovanskou sociální demokracií.
O tři roky později pochodovalo na Prvního máje ulicemi Vídně sto tisíc dělníků a v Praze dalších 30 tisíc. V březnu 1897 byla do Říšské rady poprvé zvolena pětice českých sociálních demokratů, těsně před první světovou válkou měla strana už 150 tisíc členů a právě před 100 lety se stal Vlastimil Tusar prvním naším sociálnědemokratickým premiérem.
Každý si může myslet o sociálnědemokratickém hnutí, co chce. Jeho dějinám však nechybí jistá epičnost a policajty či žaláři poznamenané počátky strany by měly její dnešní členy k něčemu zavazovat. Jeden se však jaksi nemůže zbavit podezření, že kdyby dnes Pecka se Zápotockým vstali z hrobu, nechtěli by do nejspodnějšího patra pekla - pokud tedy socialisté na nějaké peklo věří - poslat kapitalistické vydřiduchy, ale své nástupce.
Čtěte také:
Zvadlé růže. ČSSD se chystá splatit dluhy minulosti
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
Malý vítězný únor. Na pátém sjezdu komunistů Gottwald stranu „zbolševizoval“
