Církvím možná více prospěje, když budou velkorysejším pastýřem a přistoupí na mírnější odškodnění
Opravdu to, co církev získá, stojí za to, co ztratí?
Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Krásná zásada, kterou bojovníci za církevní restituce tesají do kamene už více než dvacet let. Co na tom, že vymáhané lesy a pozemky by při respektování této zásady musely v Česku patřit potomkům franckého kupce Sáma, kromě kousku jižní Moravy, která by připadla rodině Gaia Julia Caesara.
Lidské dějiny jsou dějinami vražd a loupeží. Válečných tažení za majetkem těch, kteří tento majetek dříve také někomu ukradli. Pánů, kmánů i církví. Princip nedotknutelnosti vlastnictví je samozřejmě základním kamenem demokracie a nelze ho relativizovat. Nicméně si musíme být vědomi, že války a revoluce způsobují takové změny ve vlastnických vztazích, že jejich vracením do původní podoby můžeme způsobit větší nespravedlnosti, než které tak mají být odstraněny.
Proto se i v porevolučním Československu na počátku devadesátých let vedla široká politická diskuse o tom, co z komunisty ukradeného a využívaného má být vráceno původním vlastníkům. A od počátku bylo jasné, že to nemůže být všechno. Že prostě něco musí zůstat ukradené, protože stát musí nějak fungovat a škody napáchané na nevinných by byly příliš velké. Restituovány byly pouze fyzické osoby, a to ještě jen částečně. Nikdy nedošlo k náhradám za akciové podíly ve znárodněných firmách a za další formy kapitálového vlastnictví. Restituovány byly částečně také některé spolky, jako třeba Sokol, ale mnoho dalších odškodněno nebylo. Také se tomu oficiálně v názvech zákonů říkalo náhrada některých křivd spáchaných minulým režimem.
Jedinou výjimkou jsou církve. Tam se od začátku uplatňuje ono pravidlo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, i kdyby to mělo způsobit vpravdě boží dopuštění. Přitom právě tento přístup je evidentně na vině tomu, že k narovnání státu s církvemi dosud nedošlo, a i nyní je otázkou, zda se dohodnutý postup podaří dotáhnout do zdárného legislativního konce.
Při odškodňování za majetek, který nelze vydat, přitom dohoda o církevních restitucích předpokládá ocenění podle aktuálních cen, ačkoli mnohé pozemky, které byly ukradeny jako pole, mezitím stát či soukromí investoři mnohonásobně zhodnotili. A je přitom paradoxní, že souběžně s církevními restitucemi probíhá příprava změn v oceňování pozemků, které jsou vyvlastňovány při budování liniových staveb, tedy především silnic a dálnic. Zde má původní vlastník pole začít konečně dostávat náhradu odpovídající ceně pole, a nikoli stavebního pozemku jako dosud. Dosavadní stav přitom byl a stále je naprosto zásadní příčinou toho, proč jsou u nás dálnice tak drahé a proč se s pozemky v jejich trase tak vesele spekuluje.
Je nesporné, že dotáhnout více než dvacetiletý proces rovnání vztahů s církvemi je už konečně třeba nejen pro odblokování majetkových uzávěr na pozemcích v obcích, o které se vede spor. Je zde nesporně i morální rovina záležitosti, byť v tak ateistické zemi, jako je Česko, to možná vnímá jen menšina obyvatel. Je však otázkou, nakolik vnímá samotná církev, jaký vliv celý proces restitucí bude mít na její kredibilitu, důvěryhodnost a vůbec schopnost plnit funkci, kterou církve ve společnosti mají.
Zvlášť když už dnes je jasné, že nad církevním majetkem krouží jak supi všechny velké finanční skupiny, developeři i firmy, jejichž důvěryhodnost je nadmíru nízká nejen proto, že důsledně utajují své skutečné vlastníky, ale jejichž statutární orgány mají až podezřele blízko k lidem z církevní administrativy, která proces restitucí připravovala a vyjednávala o něm se státem. Je přitom otázkou, nakolik, a zda vůbec současné vedení církví, zejména té katolické, o zvláštních aktivitách svých lidí ví.
Každopádně se můžeme při restitucích v nejbližších letech těšit na skandály s tunelováním a zpronevěřováním církevního majetku a různé aférky, které jistě nepřidají pověsti církve mezi lidmi nazlobenými ze státní velkorysosti při restituci v době masivního utahování opasků. Je sice pravda, že císař Vespasianus kdysi pravil ono okřídlené „peníze nesmrdí“, ale v Česku je daleko populárnější lidové rčení, podle něhož je za každým větším majetkem krádež. Opravdu to, co církev získá, stojí za to, co ztratí? Nebylo by pro ni lepší, aby byla vůči svým ovečkám poněkud velkorysejším pastýřem a přistoupila na mírnější odškodnění v rozsahu odpovídajícím již před dvaceti lety realizovanému odškodnění vyvlastněných domácích pánů či kulaků?
