Křížová výprava na banky

Světová média informují o pomalu...

Bankéři jsou zlí lidé. Nedávají půjčky, živí se hamouněním a v podstatě jsou to oni, kdo vytváří ekonomické krize. Pokud se má bankám stát něco špatného, je to jedině dobře. Takový je už zažitý stereotyp o finančních ústavech dnešní doby. Není divu, že například v muzikálové pohádce Marry Poppins jsou britští bankéři potrestáni osudovým útokem střadatelů na jejich ústav. Run na banku, tedy panika, v níž drobní klienti i velcí investoři hromadně vybírají své vklady, lze skutečně vnímat jako jakousi spravedlivou formu „trestu“. V souvislosti s tím je pozoruhodné sledovat, jak si většina světových médií spojení „run na banku“ oblíbila a v posledních měsících je se zálibou umísťuje do titulků hlavních zpráv.

Americké obavy

„Začal již v Evropě run na banky? V mnoha ohledech zní odpověď na tuto otázku zcela určitě ano.“ Tyto věty se objevily například v hlavním vysílání ekonomické stanice CNBC již koncem loňského roku. K té se ale přidávají také renomovaná periodika jako The Wall Street Journal, Financial Times nebo týdeník The Economist. Nelze říci, že by obavy o osud evropského bankovnictví nebyly namístě. V současné dluhové krizi jde sice v první řadě o udržení solventnosti některých „nezodpovědných“ států, ale hned vedle toho stojí boj o udržení zdraví bankovních domů, které dluhopisy oněch hříšníků v hojné míře nakoupily. Například jen vůči italské vládě mají evropské banky expozici ve výši 243 miliard euro. Není proto divu, že se pomalu šíří panika. Mnohem více jsou zřejmě vyplašení Američané, kteří se děsí myšlenky nákazy jejich pomalu se uzdravující ekonomiky evropskou chorobou. Americká ratingová agentura Fitch přišla například se zprávou, že investiční fondy se sídlem ve Spojených státech stáhly z evropských bank už 42 procent objemu svých vkladů. Ale třeba ve Francii to bylo podstatně víc: dokonce 69 procent.

Trochu planý poplach

Z některých zpráv by se mohlo zdát, že úzkosti již propadají i obyvatelé eurozóny. Analytici Citibank upozornili, že vklady v řeckých bankách se od konce roku 2009 snížily o 25 procent. Úbytek lze údajně zaznamenat i v Itálii a Španělsku, což se týká jak úspor domácností, tak i vkladů společností a podniků. „Obzvlášť firmy již začaly stahovat peníze z bank ve Španělsku, Itálii, Francii a Belgii,“ říká Kinner Lakhani z Citibank. Brát v úvahu časové řady od konce roku 2009 je ovšem značně matoucí. Tehdy ještě doznívaly následky kreditní krize po pádu Lehman Brothers, takže košer je brát v potaz čísla až od počátku řeckých potíží se splacením dluhu. Podívejme se tedy na statistiky v klidu. V epicentru dluhových obav, tedy pod Olympem, skutečně k úbytku depozit dochází. Vezmeme-li v úvahu poslední dostupná data k třetímu čtvrtletí, potom se za poslední rok z bank vyplavilo necelých 18 procent vložených prostředků. Není to sice zanedbatelné číslo, ale rozhodně nelze hovořit ani o náznaku startující paniky střadatelů. Ještě více nás uklidní pohled na jiné státy. V Itálii a Portugalsku se stav bankovních vkladů prakticky nezměnil. V Belgii došlo k úbytku v řádu několika procent. Tolik obávané francouzské banky dokonce zaznamenaly lehký nárůst. Přesto někteří komentátoři nepřestávají bít na poplach.

Až přijde panika

„Italský UniCredit přišel asi o deset procent depozit. Její konkurent Intesa jich má o 16 procent méně. Velký odliv klientů zaznamenaly také francouzské banky, především Société Générale a BNP Paribas,“ konstatoval nedávno list Financial Times. Všechny výše zmíněné ústavy mají ve svých bilancích velkou porci vládních dluhopisů a ví se to o nich velmi dobře. Jak domácnosti, tak firmy tedy k těmto konkrétním bankám pomalu ztrácejí důvěru a přesouvají peníze jinam. Stále však nejde o drastický úbytek, důsledek něčeho, co by připomínalo pověstný „run“. A už vůbec se nedá hovořit o jakémsi panevropském úprku financí z bankovních účtů. Ani tato fakta však nemusejí znamenat vůbec nic. Přestože z dat vychází, že banky jsou stále ještě poměrně zdravé, alespoň co se vkladů týče, nevyplývá z nich, že k žádné panické reakci v brzké době nemůže dojít. Onen bankovní run je totiž davovou psychózou, v níž jsou veškeré ekonomické fundamenty vlastně vedlejší. A pouhé zprávy o přicházející panice mohou být sebenaplňujícím se proroctvím. To už ostatně známe z období Velké deprese ve 30. letech. Všiml si toho i slavný sociolog Robert K. Merton, který samotný pojem „sebenaplňující se proroctví“ uvedl do vědeckých kruhů. Podle něj je solventnost banky v takové chvíli mnohem více společenským jevem než otázkou čísel a bilancí. Banka je schopna přežít pouze tehdy, když tomu lidé věří. Média se v té souvislosti dostávají do ostrého etického konfliktu. Nebezpečí totiž reálně existuje a majitelé vkladů by o něm pochopitelně měli vědět. Na druhou stranu se může tisk a televize celkem snadno stát samotným iniciátorem a tím pádem i hlavním viníkem davového šílenství. V polovině prosince se něco podobného odehrálo v Lotyšsku, kde lidé na základě falešné zprávy o blížícím se krachu tamní největší banky, švédské Swedbank, začali masově vybírat co největší částky z bankomatů. Ačkoliv onen „run“ nebyl tak silný, aby banku položil, výrazně jí ublížil a šíření poplašné zprávy již vyšetřuje policie.

Absolutní nedostatek

Ještě jednou je třeba zopakovat, že obavy nejsou ani v nejmenším zcela liché. To, co média nazývají skrytým runem na banky, je ve skutečnosti absolutní zamrznutí mezibankovního trhu. Něco podobného se stalo ve Spojených státech před krachem Lehman Brothers, a jak velmi dobře víme, s děsivými následky. Evropské banky si v současnosti nemají kde půjčovat peníze. Vloni od června do prosince vydaly dluhopisy jen za 17 miliard eur, přitom ve stejném období předchozího roku to bylo 120 miliard eur. Dalším důležitým zdrojem financí jsou mezibankovní krátkodobé půjčky, které na starém kontinentu prakticky neprobíhají. „Každou noc za posledních několik měsíců dostávají šéfové velkých bank zprávy, které jim sdělují, že několik miliard chybí. Vezmou tedy telefon a začnou volat do jiných bank, zda by jim nepůjčily sto milionů tady, sto milionů tam,“ sdělil vysoce postavený bankéř týdeníku The Economist.

Půl bilionu za den

Ač se to zdá neuvěřitelné, riziko bankovního sektoru dochází i vysoce postaveným úředníkům a politikům v Bruselu. S největším vděkem je proto třeba kvitovat ráznou reakci Evropské centrální banky (ECB), byť od ní mnozí očekávali více. ECB vloni na konci roku razantně zmírnila podmínky pro své půjčky. Komerční banky tak od ní budou moci čerpat likviditu s úrokem jednoho procenta se splatností až na tři roky – dosud to bylo maximálně na rok. Zároveň výrazně zmírnila pravidla pro rezervy, které budou ony banky muset poskytnout jako záruku. Finanční domy mohly těchto nových podmínek využít už na konci prosince. A celkem 532 bank si půjčilo přibližně 490 miliard eur během jediného dne, což znamená dosud největší úvěrovou operaci ECB v její třináctileté historii. „Podle nás tato opatření výrazně zvyšují pružnost evropského bankovního sektoru a zajišťují stabilitu bank v příštích dvou letech,“ píše se v analýze americké investiční banky Goldman Sachs. Ne že bychom díky tomu měli klidně spát. Zdraví bankovního sektoru je stále přímo závislé na solventnosti některých států, jejichž dluhopisy nakupoval vlastně v domnění, že jde o bezpečná aktiva (což by za normální situace bylo chvályhodné – na rozdíl od rizikových investic do exotických cenných papírů a hypoték byly vládní dluhopisy odjakživa vnímány jako hyperkonzervativní investice). Tím se vracíme tam, kde všechno začalo. Pokud se Řecko, nebo nedej bože některý z dalších a bohatších států, propadne do neřízeného bankrotu, může jeho pád spustit řetězovou reakci a smést banky z povrchu zemského. Stejně tak ovšem může způsobit bankovní run velkého rozsahu, před kterým varují některá světová média.

Pozitivní strach

Něco jako křížová výprava na proradné bankéře už pomalu začalo. Na sociální sítích včetně Facebooku a Twitteru se počátkem prosince rozjela celoevropská akce, jejímž účelem bylo spustit bankovní run 7. prosince ve státech západní Evropy. „V době, kdy je podstatná část úspor obyčejných lidí znehodnocována, banky a finanční instituce se vinou vlastních rizikových spekulací dostaly do velkých potíží a je nutné je zachraňovat z peněz daňových poplatníků. To nebudeme trpět,“ psalo se ve výzvě. Jak známo, k žádné významné masové akci nakonec nedošlo. Ale je vidět, že spojení „run na banku“ už dostává velký ohlas mezi širokou veřejností. Se zajímavým názorem přišel známý ekonom a poradce amerického prezidenta Obamy Larry Summers. Pro deník Financial Times uvedl, že obavy z panických reakcí, byť se nezakládají tak docela na reálných číslech, mohou mít nakonec pozitivní dopady. „Tyto obavy budou tím hlavním hybatelem, který dokáže dohnat evropské politiky k účinným opatřením. Bez nich totiž Evropa stojí tváří v tvář katastrofě,“ tvrdí Summers. Alespoň lehký optimismus poskytl již prosincový záchranný summit, když ukázal, že Merkelová se Sarkozym jsou ochotní přistoupit na přebudování unie a změny, jež by vedly k fiskální federaci. To samo o sobě však nemá příliš smysl, pokud se nepodaří uhasit akutní problémy států a bank. Jak už bylo několikrát zmíněno i na stránkách týdeníku Euro, na tahu je opět Evropská centrální banka. Ta by měla podle názoru většiny ekonomů začít nakupovat dluhopisy evropských států v neomezeném objemu. Dosud tak činí jen v rámci několika drobných. Jestli se podaří důležité kroky uskutečnit dříve, než trhy zachvátí panika, je ovšem s každým dnem stále méně jisté.