Návrh zákona o lobbingu se netváří, že vyřeší všechny s ním spojené problémy
Poslanci za ČSSD Bohuslav Sobotka a Jeroným Tejc připravili návrh zákona o lobbingu, který se inspiruje slovenskou úpravou z roku 2005. A ta zase úpravou lobbingu v USA. Tento návrh je důstojným příspěvkem do diskuse o regulaci lobbingu, která trvá mnoho let. Důstojným proto, že k lobbingu přistupuje pragmaticky – nikoli jako ke kořenu všeho zla, nýbrž coby legitimní součásti demokratického procesu. Za předpokladu, že je prováděn dle jasných pravidel.
Rozumné požadavky
Některé lobbistické agentury argumentují proti přijetí zákona tím, že nic nevyřeší a že správnou cestou je seberegulace lobbistů formou profesní asociace a etického kodexu. Tyto snahy v ČR však zatím nepřinesly žádný výsledek. Asociace lobbistů (Asociace Public Affairs Agentur, APAA), jež byla slíbená před dvěma lety, nevznikla. A je na jinou diskusi, zda takový model může v českých podmínkách fungovat.
Návrh poslanců Sobotky a Tejce stanoví rozumné požadavky. Profesionální lobbisté, pro které je lobbing zdrojem příjmů, budou muset mít živnostenský list – v režimu volné živnosti. Navíc se budou muset registrovat ve veřejném seznamu ministerstva vnitra a ohlašovat mu čtvrtletně lobbistické aktivity. Za to tito lobbisté získají snazší přístup do Poslanecké sněmovny a Senátu. Ti, kdo lobbují nevýdělečně (zejména neziskové organizace a profesní asociace) budou rovněž muset lobbing ohlašovat. Nebudou však k němu potřebovat živnostenské oprávnění ani se muset registrovat v seznamu.
Drobné vady
Zajímavým mechanismem, který přispěje k vyšší transparentnosti, je, že lobbing budou muset ohlásit obě strany – jak lobbista, tak lobbovaný veřejný funkcionář. Návrh také pamatuje na střet zájmů a zakazuje veřejným funkcionářům být lobbisty. Obsahuje i sankce za porušení zákona, zejména za neohlášení lobbingu – až sto tisíc korun pro lobbistu a do 50 tisíc pro veřejného funkcionáře. U lobbisty bude navíc sankce zaznamenaná ve veřejném registru, a proto s sebou ponese i významné poškození reputace u klientů.
V návrhu zákona je několik malých vad, které bude třeba domyslet. Sankce do pěti tisíc korun za neohlášení lobbingu pro zmíněné neziskové organizace a asociace může být v některých případech příliš tvrdá – například pošle-li místní organizace ochránců přírody dopis svému poslanci a zapomene to ohlásit. V jiných případech pak může být zcela neúčinná – kupříkladu poruší-li pravidla asociace, která lobbuje za zájmy svých členů jako profesionální lobbista. Rovněž není úplný seznam lidí považovaných za veřejné funkcionáře. Jsou v něm zmíněni poslanci, senátoři, ministři a jejich náměstci a šéfové různých regulačních orgánů. Chybí však dva regulační orgány pod silným lobbistickým tlakem – Energetický regulační úřad a Státní ústav pro kontrolu léčiv. Není také jasné, proč se návrh vztahuje na centrální úroveň, a nikoli na kraje a obce. Úpravám územních plánů či stavebním řízením by větší otevřenost neuškodila.
Vymahatelnost
Největším otazníkem zůstává vymahatelnost zákona. Ví se, že většinu lobbingu v Česku vykonávají právní firmy s nadstandardními vztahy s určitými vysokými politiky. Tyto právní firmy se mohou schovávat za tvrzení, že politikům dodávají pouze „objektivní“ právní analýzy a názory, ale nesnaží se jejich rozhodnutí ovlivnit. Touto kličkou by se mohly snažit z působnosti zákona vyvléci. Bude tedy velmi záležet na tom, zda politici budou lobbing svědomitě ohlašovat. A pokud nikoli, zda je k tomu donutí tlak veřejnosti.
Navzdory těmto problémům je návrh poslanců Sobotky a Tejce krok správným směrem. Netváří se totiž, že okamžitě vyřeší všechny problémy s lobbingem. Namísto toho lobbing pragmaticky otvírá větší veřejné kontrole, čímž vystavuje firmy, které používají nelegitimní praktiky, a zejména jejich klienty, většímu riziku poškození reputace. Tím přispívá k tomu, že v budoucnu bude obtížnější najmout si na lobbing například majitele grafického studia, jehož jedinou kvalifikací jsou personální vazby na vysokou politiku.
