Bursík to s Topolánkem umí
Když chtěl loni Jiří Paroubek poposkočit v jednáních o nové vládě, věděl, že je třeba se sejít s Mirkem Topolánkem mezi čtyřma očima. Ledy povolily a rovnováhu pak obvykle musela rychle vybalancovávat vyděšená partajní grémia. Martin Bursík je úspěšnější. Přimět předsedu ODS k nebývale shovívavému postoji vůči euroústavě se mu povedlo na koaliční schůzce mezi minimálně osmnácti očima. Pravda, šéf zelených měl výhodu. Po boku Topolánka tentokrát neseděli jestřábi typu Vlastimila Tlustého nebo Petra Nečase, ale vicepremiér Alexandr Vondra a bývalý diplomat Petr Gandalovič. Přičemž právě novopečený občanský demokrat Vondra je spolu se „skorozeleným“ ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem jakýmsi názorovým mostem mezi diametrálně odlišnými přístupy obou stran nejen k euroústavě, ale k Evropské unii vůbec. Kdo si myslel, že vládní koalice ODS, zelených a lidovců by mohla ztroskotat na vyostřeném sporu o evropskou spolupráci, dostal minulý čtvrtek lekci z pragmatismu.
Ukázalo se, že Bursíkův zájem na europroblematice je silnější a vyhraněnější než Topolánkův. A že ještě silnější u obou politiků je vůle nerozbít výhodné vládní spojenectví. To je dokonce tak výhodné, že dostalo přednost před tradičním euroskepticismem ODS. Důslednou snahu najít pro Evropskou unii nový, méně rigidní způsob integrace označil Topolánek překvapivě za bazírování na slovíčkách, ačkoli to byl on, kdo jen dva týdny předtím na semináři v Senátu výslovně prohlásil, že Evropa by měla starý text ústavy úplně opustit. Snad si premiér myslí, že ústupek vůči zeleným je jen dočasná taktická lest, protože nebude záležet na formě, ale na obsahu vyjednaného. To je pravda, jenže Bursík a jeho eurooptimismus zatím v zelenomodrém sporu o euroústavu stejně vyhrávají. Tím, že se Topolánek přidal na stranu „opravovatelů“ dosavadní ústavní smlouvy a opustil řady zastánců zgruntu nového textu, poslal totiž de facto na vedlejší kolej svého osobního vyjednavače a spojence Jana Zahradila. Bude teď zajímavé pozorovat, s jakou radostí Zahradil začne s předsedajícím Berlínem vyjednávat o rekonstrukci staré ústavy, až dostane od Topolánka pokyn. Nebo vše zůstane při starém?
Bursík naopak lehce získává všechno, co potřebuje. Už při sestavování první pravozelené koalice loni v létě se Straně zelených povedlo prosadit do koaliční smlouvy vše podstatné z vlastního programu a ještě získat tři ministry (vzhledem k šestičlennému poslaneckému klubu úspěch nevídaný). Za vstup do druhé pravozelené vlády si zelení nechali zaplatit dokonce čtyřmi křesly včetně veledůležitého řízení diplomacie. Kompenzací pro ODS měl být Vondrův vicepremiérský úřad a také Zahradilova mise, jenže i s tím si Bursík, jak je vidět, dokáže po dobrém poradit. Když potřeboval spolu s Topolánkem vykouzlit z dosud zdůrazňované euroneshody mezi SZ a ODS zřetelnou euroshodu, podařilo se to. Konsenzus dostal podobu pětibodové deklarace, jíž lze pochybovačům mávat před nosem. Pod její střechou se teď klidně může poschovávat řada dílčích sporů, které byly jen odsunuty na neurčito, aby nehyzdily fasádu nové vlády. Navzdory velkému mocenskému vlivu si ale šéf zelených šikovně udržuje také image lehce opozičního politika, čímž udržuje v napětí své voliče i členskou základnu své partaje. Něco podobného v polovině devadesátých let praktikoval tehdejší předseda lidovců Josef Lux. Sedě v kabinetu škádlil Václava Klause, našel si třetí cestu v podobě ideje sociálního státu a dotáhl to se svou malou stranou málem na premiéra. Mimochodem, dnešní lidovci vytížení vlastními problémy hrají ve sporu o euroústavu páté kolo u vozu. Petr Pithart a Cyril Svoboda dokonce opustili koaliční schůzku ještě před jejím skončením.
Pár skalních zelených nečekaně rychlý vstup strany do vládních salonů zaskočil, Bursíkovy mocenské manévry je děsí. To je normální. V manželství je nejkrizovějším momentem přechod od lži k pravdě a pro revoluční hnutí včetně toho ekologistického zase bývá přelomovou chvílí převzetí vládní odpovědnosti. Bursík ji zvládl. Jak ukázal o předminulém víkendu partajní sjezd, výrazně převažují příznivci úspěšného vůdce. Jenže jak tvrdí sám předseda, zelení nejsou ani praví, ani leví, takže řízení této názorové skupiny se i nadále bude podobat chůzi provazochodce po velmi tenkém laně. Nezmodrat, nezčernat ani nezoranžovět, tenhle recept si Bursík dobře uvědomuje. Proto by teď nejraději řešil své zelené programové priority. Jenže osud před něj trochu neplánovaně postavil khaki téma, americký antiraketový radar v Brdech. Pro stranu antimilitaristů či pacifistů, ovládající v pravicové koalici ministerstvo zahraničí, je to zoufalá past. Zřetelné kývnutí znamená zemětřesení ve straně, zřetelné odmítnutí zase explozi ve vládě. I z toho se však Bursík a jeho zahraničně politický místopředseda Ondřej Liška zatím vylhali, když nechali delegáty do sytosti diskutovat a pak místo referenda nebo nesouhlasu prosadili krotký požadavek na zahájení debaty o radaru na úrovni NATO a EU.
Radarové křižovatce ale Bursík neunikne. Nebo snad spoléhá na to, že do příštího sjezdu zelených už bude radar stát?
