Před zhruba sedmi lety se začala z jihovýchodu Asie šířit houba, která dokáže znehodnotit celé banánovníkové plantáže. V roce 2010 ji našli v Austrálii a na Tchaj-wanu, o tři roky později v Jordánsku a v Mosambiku, loni po většině plantáží východní Afriky. Až se dostane do Střední Ameriky, odkud pochází 85 procent veškeré produkce určené pro mezinárodní trh, bude s našimi známými banány konec. Můžeme je ještě vůbec zachránit?
Na první pohled to vypadá jako poplašné hlášení z biologické války: „Veškerý odpad musí bezpodmínečně zůstat na vaší farmě. Zajistěte s co největší důkladností veškerá biobezpečnostní opatření. Pořiďte si s předstihem dostatečné množství dezinfekčních prostředků. Při čištění sklizně používejte raději kartáč než zesílený proud vody, aby se částečky bláta nedostaly mimo určené prostory.“
Bohužel to není sci-fi, nýbrž realita konce letošního března v Austrálii. Tamní úřady takhle dramaticky varují farmáře – pěstitele banánů před cyklonem. Obavy však neplynou z mechanických škod; na ty jsou Australané zvyklí a umějí s nimi vycházet. Současný nepřítel číslo jedna je neviditelný a působí zprvu nenápadně. Lidově se mu říká panamská nemoc a hrozí vyhubením banánů, nejdůležitějšího ovoce na planetě. Lépe řečeno hrozí vyhubením jediného druhu banánu, který známe. A v tom přesně je náš problém.
Vévodův zahradník
Když pomyslíte na banán, stejně jako ostatním Evropanům a obyvatelům Severní Ameriky se vám vybaví to pěkné žluťoučké ovoce, které za komunistů bylo k sehnání jen o Vánocích a dnes je populární především proto, že na rozdíl od jiných zdravých pokrmů není nechutné.
Každý z těchhle prima banánů pochází ze skleníku na panství Chatsworth House, jejž v anglickém hrabství Derbyshire vlastní rodina vévody z Devonshiru, občanským příjmením Cavendishů.
Před 180 lety byl banán v Evropě ještě exotičtější než později v komunistickém Československu; tehdejší lord Cavendish uvítal, když jeho šéfzahradník, podle rodinné legendy inspirovaný čínskou tapetou s lákavě vyobrazenými žlutými plody, sehnal pár kousků z Mauricia. Myšlenka, že bude hostům v Chatsworth House moci servírovat doma vypěstované ovoce, které jinak bydlí v krajích podstatně teplejších, jej bavila. Nemohl mít nejmenší tušení, že dává vzniknout odolné a komerčně nejúspěšnější odrůdě banánu, který jednou dokonale převálcuje konkurenci. Až příliš dokonale.
Právě ona odolnost a následné devětadevadesátiprocentní ovládnutí mezinárodního banánového trhu však dnes představují velikou potíž. Před zhruba sedmi lety se začala z jihovýchodu Asie šířit houba, která dokáže znehodnotit celé plantáže. V roce 2010 ji našli v Austrálii a na Tchaj-wanu, o tři roky později v Jordánsku a v Mosambiku, loni po většině plantáží východní Afriky. Až se dostane do Střední Ameriky, odkud pochází 85 procent veškeré produkce určené pro mezinárodní trh, bude s našimi známými banány konec.
Houba versus banán
Ta zpropadená houba se jmenuje Fusarium oxysporum neboli srpovnička špičatovýtrusá. Má nepěkný zvyk napadnout banánovník přes kořeny; znamená to, že si její přítomnosti nejde všimnout dřív, než když už je pozdě. To začnou zelené listy tmavnout a usychat; plody sice vypadají napohled normálně, ale běda, když je chcete oloupat – uvnitř jsou shnilé. Jíst se nedají ani náhodou.
Tahle houba je doma v jihovýchodní Asii, pravlasti banánů. V tamních podmínkách s banány bojuje, co svět světem stojí. Funguje to jako dokonalá ukázka darwinismu v praxi: fusarium napadne ten či onen druh banánu, ten si geneticky zařídí imunitu; vzápětí houba znovu zmutuje do nebezpečnější formy, tím posílí i banán a tak dále.
Houba Fusarium oxysporum neboli srpovnička špičatovýtrusá, lidově panamská nemoc, likviduje banánovníky už i v Austrálii.
Následkem toho je fusarium ve výborné formě – kdežto naše banány ne. Je to, jako byste proti sobě pustili hladového vlka a hejno kuřat. Vtip je v tom, že zatímco originální jihoasijské banány se samozřejmě množí semeny, banánový průmysl de facto klonuje: zjednodušeně řečeno vezmete odnož banánovníku, vrazíte ji do země a za chvíli máte banánovník nový. Díky tomu jsou prakticky veškeré banány, které můžete dostat v supermarketu od Valparaisa po Rijád, velmi blízkými příbuznými – se všemi výhodami a nevýhodami, které takové uspořádání věcí přináší.
Je to pochopitelné. Masová, standardizovaná produkce přináší podstatně lepší výnos z hektaru (a po dalších genetických úpravách i z každé individuální byliny – botanicky vzato je banán obří bylinou, ačkoli vypadá jako strom). Zároveň ovšem po sobě nechává otevřenou obrovskou bezpečnostní díru, která by v přírodě nikdy nemohla vzniknout: jakmile se najde dostatečně potentní patogen, je ohrožena celá populace.
United Fruit Company
O tom, že fusarium je potentní až běda, vědí lidé přes banány už zhruba sto let. V roce 1903 se houba - dnes se o ní v branži mluví jako o první tropické generaci - poprvé objevila ve Střední Americe. Obětí byly plantáže United Fruit Company (UFCO), firmy, jež dala ve Spojených státech dobré jméno banánu a v Latinské Americe špatné jméno Spojeným státům.
UFCO tehdy pěstovala odrůdu Gros Michel, sladkou a snadno klonovatelnou, po celé Panamě a Guatemale, v Kolumbii, Ekvádoru i v Mexiku. Z Panamy, která jí dala lidové pojmenování, se zhoubná houba rozšířila na sever i na jih. (Způsob, jímž UFCO získávala v řečených zemích povolení k činnosti, dal vzniknout pojmu „banánová republika“ jako synonymu pro zaostalou zemi se zkorumpovaným režimem.) Trvalo to skoro padesát let, během nichž si firma počínala dost neurvale; když plantáže vjedné zemi padly, prostě se odstěhovala jinam.
Pokud vám to připomíná opakující se motiv z díla Gabriela Garcíi Márqueze, není divu. Právě střetem s UFCO v kolumbijském městě Ciénaga v roce 1928 začalo období násilí, La Violencia, jež později přerostlo v dlouhodobou a dodnes uspokojivě nevyřešenou občanskou válku.
Ať už však byly praktiky UFCO jakékoli, vůči nákaze byla bezbranná. Houba s plným názvem Fusarium oxysporum f. sp. Cubense tehdy totiž uměla ďábelský trik: její spory zůstávaly v půdě, takže ani kdyby se farmáři rozhodli celou úrodu banánů Gros Michel spálit, nepomohlo by to. Půda je nakažená na desítky let.
Banánové firmy tak hledaly, čím by chřadnoucí odrůdu nahradily. Protože znaly zásady marketingu, věděly, že pokud chtějí zůstat na trhu, musejí přijít s něčím, co vypadá co nejvíce jako odrůda Gros Michel. Tehdy přišel ke slovu britský Cavendish, který je sice podstatně méně sladký, ale vypadá velmi podobně.
A pak se stalo něco neuvěřitelného. Ačkoli si firmy byly plně vědomy rizika, jež podstupují monokulturním osázením plantáží, udělaly právě to: namísto obrovských lánů banánů Gros Michel tak dnes máme tytéž obrovské lány Cavendishe.
Zhruba od začátku padesátých let má Cavendish mezi komerčně pěstovanými banány naprostou převahu. A zároveň od té doby je banánový průmysl vydán na milost a nemilost houbě, která umí cestovat na podrážkách bot, v cyklonu, na strojích převážených z jedné země do druhé nebo koneckonců téměř jakkoli jinak.
Tři body naděje
Banánové firmy doufaly v jednu ze tří věcí: zaprvé že než vyroste nová generace fusaria, uplyne tolik času, že se jim rizikové pěstování Cavendishe mezitím vyplatí. Zadruhé že i kdyby houba zmutovala rychle, dokážou ji disciplinovaností držet mimo Latinskou Ameriku. (Zhruba o totéž se snaží Australané z úvodu textu; lze jim jen popřát dobrý spánek.) A zatřetí že mezitím najdou způsob, jak s houbou bojovat.
První z předpokladů padl v roce 1990, kdy se čtvrtá generace (či čtvrtý druh, jak se někdy překládá anglický originál Race 4) fusaria objevila na plantážích v Malajsii.
Drtivá většina našich banánů pochází ze skleníku na panství Chatsworth House, jejž v anglickém hrabství Derbyshire vlastní rodina vévody z Devonshiru, občanským příjmením Cavendishů.
Rychle se zjistilo, že nová, chytrá mutace houby umí spolehlivě likvidovat jak Cavendish, tak Gros Michel - to pro případ, že by někdo choval naději, že bude moci přesedlat zpět na původní odrůdu. Odtamtud se šíří po Asii; například na Tchaj-wanu loni zničila 40 procent úrody.
Druhý záchytný bod dosud drží, ale nejistě. Houba už se dokázala dostat z Malajsie do Afriky; Latinská Amerika odolává. Může to trvat rok, dva nebo dvacet, ale lidé z branže se shodují v tom, že přesun nákazy do míst největší komerční produkce je pouze otázkou času.
A konečně stran třetího dílu naděje jsme na tom dosud stejně jako před více než stoletím. Když jednou fusarium úrodu napadne, neumíme s ním zatočit o nic účinněji než kdysi United Fruit Company (dnes Chiquita International, v banánech světová dvojka). Pro srovnání, panamská choroba kdysi zlikvidovala obchod s banány v hodnotě 18 miliard současných dolarů. Dnes připraví čtvrtá generace houby jen fllipínskou produkci o 400 milionů dolarů ročně, jak udává časopis Modern Farmer, jenž se takovými věcmi zabývá.
Dohromady to nabízí nepěkný obrázek - a zdaleka nejen proto, že namísto banánu v čokoládě by se naše ratolesti musely smířit s dražšími a sezonně choulostivějšími jahodami se šlehačkou. V mnoha zemích, zejména těch afrických, je banán základní potravinou. V Ugandě, která je s 240 kilogramy roční spotřeby na hlavu podle tohoto kritéria světovou jedničkou, tvoří banány podle odhadu WHO 27 až 30 procent kalorického příjmu.
Druhá šance nebude
Tito lidé se často ani nemohou těšit z toho, že mají k dispozici jiné banány než Cavendish. Ve východní Africe se sice pěstuje ve velkém i plantain, zelený, tvrdý a nesladký příbuzný Cavendishe (pro představu je nejsrozumitelnější přemýšlet o něm jako o bramboře), ale téměř polovina celkové produkce Cavendishe jde na domácí spotřebu. Není divu - v situaci, kdy obyvatelstvu permanentně hrozí hladomor, lze výhodám masové produkce obtížně odolat. To celý problém pochopitelně jen násobí.
V mnoha zemích východní Afriky tvoří banány nepostradatelnou součást jídelníčku
Nebezpečí, že svět přijde o svůj oblíbený banán, je proto reálné. V devatenáctém století přišli ze stejného důvodu monokulturního pěstování Britové o kávu, když celý tehdejší Cejlon zchvátila kávová sněť. O něco později připravil Iry - s podstatně tragičtějšími následky - o brambory mexický virus.
To vše však neznamená, že byste měli běžet do nejbližší zeleniny a napěchovat si spíž banány pro případ, že by nastal konec světa. „Ať už se ve světě stane cokoli, uděláme, co budeme moci, abychom své vlastní banány pěstovali jako dosud,“ řekl na to téma pro BBC vévoda z Devonshiru Peregrine Cavendish. Nejspíš bude skutečně trvat ještě dlouho, než z pultů zmizí poslední žluťoučký banán nesoucí jeho příjmení. A také je možné, že za padesát let bude starost o banán to poslední, čím se lidé budou zabývat. Ale máte-li vnoučata, řekněte jim, ať si tu chuť dobře pamatují; až budou dospělí, více než ta vzpomínka jim patrně nezbude.
Poněvadž rodům odsouzeným - řečeno s Márquezem - ke sto rokům samoty se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane.
Čtěte také o invazi hmyzu:
Sežerou nás rybenky. Chraňte si hotovost a toaletní papír
