Vítejte v době ekologické. Už i formule jezdí na hybridní motor Upřímně: motorový sport mě nezajímá a vůbec nic o něm nevím. Jakmile v televizi vidím automobilové závody, začnou mi těžknout víčka. A pokud jde o můj vztah k autům obecně, tak v pořádném vedru dokážu ocenit stahovací střechu, na sněhu zase terénní pneumatiky, ale jinak jsou pro mě auta jenom více či méně hezké plechové krabice, co mě dovezou z místa A do místa B. Poslat zrovna mě na závody na německý Nürburgring nebyl od šéfa úplně nejlepší nápad, říkám si ve chvíli, kdy už druhý den zevluji po areálu kolem závodního okruhu.
Atmosféra tady trochu připomíná včelí úl.
Kulisu konstantně bzučících motorů tu a tam prořízne ostrý řev, když se nějaký stroj prožene těsně kolem mě. Závod je to celkem bizarní. Na okruhu jezdí různě vypadající a různě rychlá vozítka. Ta nejpomalejší budí dojem obyčejných, jen trochu „vytuněných“ sportovních aut. Dále tu jezdí o něco rychlejší placaté stroje připomínající spíše formule. A pak jsou tu ještě superrychlé formule. Vtip je v tom, že všechny tři druhy jezdí na trati ve stejnou dobu, takže ty rychlejší musejí kličkovat mezi pomalejšími, které jim stojí v cestě, různě se přitom blokují a občas i vytlačují. Prostě anarchie. I tak mě to ale zhruba po půl hodině omrzí.
To se ale nedá říci o návštěvnících. V Německu jsem žil rok a půl, ale s takovým typem lidí, který je k vidění tady, jsem se setkával jenom zřídka. Jedná se o vzácný druh, který je už trochu na vyhynutí: opravdové, ryzí Němce ze staré školy. Němce z dob, kdy se ještě neuměli moc oblékat, kdy ještě nebyli pestrou národnostní směsicí. Pozoruji Germány s fotbalovým bundeshárem a la Rudi Völler a typickým knírkem, kteří mají rádi pivo, cigarety, currywurst, blonďaté ženské a silné motory. Při pohledu na ně se mě zmocní lehká nostalgie po starých časech. Sedím na tribuně, a zatímco se dole po Nürburgringu prohánějí svižné prototypy, kochám se publikem. Jak už jste asi pochopili, většinu tvoří muži. Zapálení techničtí nadšenci, kteří sice na veřejnosti zkombinují ponožky do sandálů, khaki vestu a k tomu koženou ledvinku, zato by určitě dokázali opravit auto.
Jsou tu ale i rodiny s dětmi. Potetované ženy. Globalizovaného vymóděného městského hipstera byste tu hledali marně.
ČASY SE MĚNÍ
I do motorového sportu už ale vane vítr změn. Žijeme v ekologické době. A tak proti sobě nesoupeří čistě benzinové motory, ale hybridní auta poháněná částečně benzinem nebo naftou, částečně pak elektromotorem, který sbírá energii z brzdění. Na rozdíl od známější formule 1 se tady jedná o vytrvalostní závody. Jednotlivé stáje se v nich poměřují, kdo dokáže vyrobit stroj, který by byl rychlý a zároveň byl schopen jezdit dlouhou dobu. Pro amatéry, jakým je i autor tohoto článku: celá tahle vytrvalostní kategorie má název WEC.
Nejznámějším závodem v kategorii je slavný francouzský Le Mans, kde se jezdí nepřetržitě 24 hodin. Tady na Nürburgringu se pojede jenom šest hodin v kuse. Kdyby někoho zajímal můj názor – i to je až až. Hlavní bitva se očekává mezi stájemi Porsche a Audi.
Je to trochu paradoxní vzhledem k tomu, že obě automobilky patří pod křídla koncernu Volkswagen. Třetí housle jim bude hrát Toyota. V pomalejších kategoriích se pak utkají i další, méně známé značky.
Večer bzučení motorů konečně utichá.
Spolu s kolegy novináři, kteří píší o autech a trpělivě mi vše vysvětlují, se odebíráme do hospody. Tyhle závody sice nejsou tak slavné jako formule 1, pro inženýry z automobilek jsou ale možná prakticky využitelnější než nejrychlejší soutěž planety, vysvětlují mi zkušení motorističtí redaktoři. Mnohahodinová jízda na hranici možností motoru poskytne inženýrům informace, které pak jde využít v konstrukci běžných aut. Zdejší závodní prototypy tedy slouží jako jakési pojízdné laboratoře pro sériovou výrobu.
Další den ráno mě v hotelovém pokoji opět budí bzučení motorů. Když otevřu dveře a vyjdu na balkon nad zatáčkou okruhu, přeroste bzučení v nesnesitelný řev. Po snídani se jdeme podívat do pitstopu stáje Porsche.
Musím uznat, že prostředí boxu, kde jezdci zastavují, když potřebují vyměnit pneumatiky, načerpat benzin, vystřídat se nebo opravit technickou poruchu, je fascinující místo. Je tu šéf výzkumu Porsche, šéf závodního týmu, hlavní technik, dále řada mechaniků, sportovní trenérka pilotů a ještě další lidé, jejichž funkci neznám. Všichni mají jasně rozdělené role a čekají. Když se do garáže konečně přiřítí závodní stroj Porsche 919 Hybrid, celý ansámbl se dá do pohybu jako sehraný baletní soubor. Drobný pilot v bílém mundúru se vyhoupne z kokpitu, dva mechanici autu hbitě nasadí gumy předehřáté ve speciální troubě, další mravenečkové bleskově odšroubují kapotu a zkontrolují motor. Mladík z tiskového odboru pozorně hlídá, jestli někdo nefotí nebo nenatáčí video – motor je hlavním tajemstvím závodního týmu. Za pár sekund je vše odbyto a vozidlo vyráží zpátky na trať.
OD MOTOKÁR K FORMULÍM
Drobný pilot, kterého jsem viděl v boxech, je Francouz Romain Dumas a v kvalifikaci zajel nejrychlejší čas. Díky němu tedy bude Porsche v závodě startovat z prvního místa. Je to sympatický chlapík, žádná velká hvězda.
O závodění dokáže mluvit tak zapáleně, že strhne i neautomobilového novináře. Tedy alespoň na chvíli.
Dumas závodí už přes dvacet let. Vůni benzinu miluje odjakživa, což je zásluha jeho otce, který byl amatérským závodníkem rallye. Dumas začínal v pubertě na motokárách, vypráví mi po kvalifikaci u skleničky pomerančového džusu. První velký závod jel v šestnácti letech. Byl to závod Formula Campus ve francouzském Le Mans. „Potkal jsem se tam poprvé s Benoîtem Tréluyerem a Marcelem Fässlerem. Ti tady dnes jezdí za Audi.
Není to vtipné? Malý svět,“ směje se Romain Dumas.
Jeho život se točí kolem aut. Když nezávodí za Porsche v kategorii WEC, prohání se ve volném čase na rallye na několika kontinentech. Rallye má sice rád, ale srdcem je vytrvalostní závodník. Jeho největším úspěchem bylo vítězství na čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans v roce 2010. „Mám rád okruhy ze staré školy. Vůbec nejradši Nordschleife, pravý Nürburgring. Tam je všechno. Rychlé zatáčky, ojetý asfalt, skoky. Jasně, není úplně bezpečný, ale je nejlepší na světě,“ popisuje zkušený závodník starý okruh postavený v roce 1927, na kterém se psala historie motosportu. Na proslulém severním okruhu Nürburgingu se však po havárii Nikiho Laudy od roku 1976 už superrychlé závody nejezdí. Na závodech stráví Dumas sto dní v roce, na cestách dalších šedesát. To je skoro polovina roku. Nabízí se logický dotaz: co na to manželka. „Nemá ráda závody. Ale už jsme spolu 14 let, takže ví, koho si vzala,“ krčí omluvně rameny Dumas.
Postěžuji si Dumasovi, že dnes všechna auta na silnici vypadají skoro stejně. Závodník se mnou souhlasí. „Všechna řešení se už zkusila. Skončí to tím, že auta budou ještě stejnější, i technologie,“ věští Francouz. Nyní se zdá, že budoucnost automobilismu je v elektřině. Dokazuje to ostatně i tenhle závod WEC, který je založen na tom, že automobily mají hybridní motor. Budou jednou závodit čistě elektrická auta? „Určitě. Myslím, že to bude za pár let. Doufám ale, že to bude za delší dobu a já už budu v důchodu,“ říká Dumas.
ZA TŘI ROKY NA SILNICÍCH
Hlavním svátkem všech vytrvalostních závodů je závod v Le Mans a ten v rychlé kategorii LMP1 letos vyhrálo Porsche se svým hybridním vozem 919, který tady v Nürburgu pojede i dnes. Mužem, který na tomhle úspěchu má velkou zásluhu a který ho považuje tak trochu za svoje dítě, je Fritz Enzinger. Šedovlasý Rakušan byl závoděním fascinován od dětství. Vyrůstal ve Štýrsku pár kilometrů od Österreichringu a jako kluk si nenechal ujít žádný závod. Na rozdíl od Dumase ale nikdy netoužil po závodění. Zatímco ostatní sledovali dráhu, on měl oči pro boxy. Fascinovala ho souhra servisního týmu. Hned po technické škole nastoupil u BMW, kde vydržel třicet let. Pak ale přišel rok 2011, kdy dostal nabídku od Porsche. Úkol zněl vyvinout hybridní závodní stroj pro třídu LMP1, postavit tým závodníků a vyhrát s ním ve vytrvalostní kategorii. To se podařilo po čtyřech letech letos v červnu, kdy Porsche vyhrálo ve zmíněném Le Mans.
„Vytrvalostní závody jsou pro Porsche správná cesta. Je to technicky na úrovni formule 1, ale jezdí se 24 hodin. Formule 1 není naším cílem. Byl jsem ve formuli 1 s BMW.
Vím, o čem mluvím. Vytrvalostní závody jsou pro sériovou výrobu výhodnější než formule 1,“ říká Enzinger, když ho zpovídám v obědové pauze mezi dvěma závody.
Hybridní systém, který auta využívají, je podle něj hudbou budoucnosti. „Za tři až pět let to bude v sériové výrobě,“ prorokuje Enzinger.
Myslí si, že přechod na hybridní závodní auta je do velké míry odpovědí na politickou poptávku po ekologických autech.
Inženýr nepochybuje, že kdyby auta jezdila jen na benzin, byla by rychlejší. Když se ho ale ptám, kolik motory ušetří benzinu použitím elektrické energie, kroutí principál hlavou: „To je trochu tajemství. To vám neřeknu. Další otázku, prosím. Neptejte se mě na příliš technické věci.“
Také Enzingerovi si stěžuji na to, že auta dnes vypadají všechna stejně. „To je pravda. Hlavní důvod je podle mě spotřeba. Auta musejí mít čím dál menší spotřebu, proto vypadají, jak vypadají,“ souhlasí se mnou. Jinak je ale Enzinger přesvědčen, že na závodišti budou ještě dlouho jezdit auta na benzin. Když se zkušeného inženýra zeptám, co se v branži za 30 let nejvíc změnilo, neváhá ani moment: „Náklady. Rozpočty jsou mnohem vyšší. Když jsme začínali ve formuli 1 v roce 2000 s BMW, měli jsme víc než 300 motorů za rok. Teď má každý tým 15, ne víc.“ Na závěr našeho setkání se bavíme o islandských koních, které jsou Enzingerovým koníčkem a které chová, pak už ale musí zpátky do boxů.
V den závodu je příšerné vedro. U stánků se zmrzlinou jsou dlouhé fronty, stejně tak u těch s pivem a currywursty. Na závody přijely davy lidí, korzují kolem okruhu a fotografují si sportovní auta, nadšeně pokřikují.
Po třech dnech všeho toho shonu a hlavně neustálého vrčení motorů jsem na pokraji zoufalství. Nürburgring leží uprostřed pohoří Eifel, vyrážím tedy do místních lesů ve snaze hluku motorů utéct. Marně, i mezi smrky slyším bzučení. Vracím se tedy na okruh.
Přesně v jednu odpoledne závod začíná.
Sleduji první půlhodinu. V čele jsou dva vozy Porsche a zdá se, že je nikdo neohrozí. Jdu si na pokoj zdřímnout. Když se probudím, za oknem to stále bzučí. Z tabulí se dozvídám, že Porsche sice vede, ale ztratilo druhé místo a je to opravdu napínavý boj. Těsně před koncem se však druhý vůz Porsche probojuje na druhou pozici před Audi, a automobilka tedy získá zlato i stříbro. Cestou zpátky si kolegové z automobilových periodik závod pochvalují. Já jsem hlavně rád, že už neslyším to bzučení. Pozoruji auta, která míjíme na dálnici cestou zpátky do Česka, a přemýšlím o tom, co v nich zbylo z někdejších predátorů na závodních okruzích.
Pozoruji Germány s fotbalovým bundeshárem a la Rudi Völler a typickým knírkem, kteří mají rádi pivo, cigarety, currywurst, blonďaté ženské a silné motory. Při pohledu na ně se mě zmocní lehká nostalgie po starých časech.
O autorovi| Petr Horký • horky@mf.cz
