KRUPIÉROVO REPETE

Bez dohody s majoritním akcionářem se strategický investor hledá těžko

Česká republika by mohla pro svůj největší pojišťovací ústav získat strategického partnera světového významu. Anebo by si mohla uříznout pěknou ostudu, kdyby se ukázalo, že její představitelé chtěli z České pojišťovny nějakým způsobem vyštvat stávající majoritní akcionáře, tedy IPB a PPF.

Privatizace státního podílu v České pojišťovně nabrala dramatických obrátek poté, co se provalila schůzka mezi premiérem Milošem Zemanem a ministrem financí Pavlem Mertlíkem na straně jedné a zástupci německého pojišťovacího gigantu Allia nz na straně druhé. V závěru uplynulého týdne týdeník EURO získal prohlášení představitelů PPF, v němž znovu potvrzují ochotu jednat o prodeji svého balíku akcií v pojišťovně. „Diskusi o případném vstupu strategického investora d o České pojišťovny považujeme za racionální a přirozenou. Považujeme však za logické, že by se jí měli účastnit i zástupci majoritního akcionáře, uvádí se doslova v odpovědi na otázky našeho týdeníku. Takový před nedávnem nečekaný krok na značuje, že se něco děje. Stát se zřejmě skutečně nehodlá smířit s postavením akcionáře nabízejícího k prodeji pouhou minoritu a podniká kroky, kterých se majoritáři bojí.

Že by slepí prohlédli a hluší začali slyšet? Jak to, že stát po takové době nečinnosti začal v otázce doprivatizace aktivně vystupovat? Dokonce má chuť začít komunikovat s těmi, se kterými se mu tři roky nechtělo prohodit na toto téma ani slovo, tedy s majoritními vlastníky pojišťovny. Důvod se zdá býti prostý jako novodobé lidstvo samo. Ucítil totiž vůni peněz, lákadlo z nejsvůdnějších.

Poté, co státu zbylo z balíku akcií pojišťovny pouze třicet procent, nemyslel si jistě, že s ním udělá obchod století. Zvláště v situaci, kdy pojišťovně dominují ve shodě jednající soukromá banka a soukromý finanční holding. Když se ministerstvo dovtípilo, že nemůže volně nakládat ani s třiceti procenty, neboť na prodej akcií na jméno potřebuje souhlas dozorčí rady pojišťovny, vyhlídky státu na tučný příjem se zřejmě ještě víc zachmuřily. Přesto se ministerstvo nehodlalo vzdát a na nabídku k odkupu ze strany majoritních vlastníků nereagovalo. Podle ministra financí Pavla Mertlíka byla cena 1500 korun za akcii, již IPB společně s PPF nabídly, příliš nízká.

I za této situace si ale majoritní a největší minoritní akcionář mohli sednout k jednomu stolu a jednat o tom, zda by se obchod přece jen nedal uzavřít.

IPB a PPF vážně uvažovaly o tom, zda svoji nabídku odkupu neprodlouží, a jistě by byly otevřeny dialogu na téma cena. Vázla ovšem komunikace. Vždyť i fakt, že stát nemůže volně nakládat s celým svým balíkem, se ministr financí d ozvěděl až před pár měsíci od předsedy představenstva pojišťovny. Nikoliv na vzájemné schůzce, ale na jednání ve Washingtonu.

Podobně to vypadalo na poslední valné hromadě České pojišťovny, kde se schvaloval záměr přetvořit skupinu na holding. Stát hlasoval proti. Jeho zástupci prohlásili, že neměli čas se s projektem seznámit. Jistě by si čas našli, pokud by měli zájem.

Co tedy probudilo náhlou chuť na komunikaci s vlastníky pojišťovny a přivolalo nabídku na společný postup při hledání strategického investora? Především zřejmě deklarovaný zájem německé Allianz, a možná i některý ch dalších investorů, o majetkový vstup do našeho největšího pojišťovacího ústavu. Na rozdíl od bank je v poměrně čistém stavu a i výhledově lze očekávat, že si udrží velký podíl na trhu. Zahraniční investoři ovšem mají pravděpodobně zájem jen o majoritní balík a ten stát sám dohromady nedá. Sám by prodal za málo, společně s IPB a PPF by získal prémii za majoritu. A to již stojí za to překousnout svoji ješitnost. Podle analytiků byla cena 1500 korun za akcii při koupi třicetiprocentního balíku odpovídající. Za vysokou majoritu (podíl IPB, PPF, státu a Komerční banky jednající se státem ve shodě přesahuje devadesát procent) by zřejmě byla minimálně dvojnásob ná. Přitom hladová státní pokladna volá a možná i skupině PPF či IPB se likvidní peníze budou hodit. Zvláště, když IPB a Nomura ohlásily zájem o Českou spořitelnu.

Otázkou ale stále zůstává, co se stalo v zákulisí, že se i v PPF najednou probudili. To, že doposud nehovořili o prodeji svých podílů, neznamená, že to neměli za lubem. Vždyť i jejich ochota najednou přiznat jednání ve shodě a n abídnout odkup minoritním akcionářům nemá žádnou zvláštní logiku. Vysvětlit se dá jedině tím, že by oba subjekty chtěly připravit pojišťovnu případnému zájemci v co nejúhlednějším balíčku, tedy i očištěnou o povinnost nabídnout odkup, kter á by jinak vznikla novému investorovi.

Přesto chuť rozdělit se o výdělek z prodeje se státní kasou a uvažovat o závazku, že bez Mertlíka neprodají, přišla nějak najednou a rychle. Přitom není nic výhodného vnucovat potenciálnímu investorovi, že si místo dvaapadesáti musí koupit přes devadesát procent. Vypadá to, jako by někdo našel způsob, jak zkusit vydolovat akcie z IPB bez ohledu na smlouvy. Pokud by se ukázalo, že k tomu hledání představitelé státu nějak aktivně přispěli a už dnes nabízejí to, co nemají, byla by to nepřípustná blamáž ohrožující pověst této země.

Není divu, že Mertlík něco takového rozhodně dementoval. Těžko říct, co by ho k podobnému jednání mohlo přinutit. Je veřejným tajemstvím, že premiér Zeman byl značně rozhořčen, když ČSOB nezískala Deutsche Bank. Českou pojišťovnou by německý kapitá l také rozhodně nepohrdnul.