Lázně v Bělovsi chátrají už dvacet let. Zachránit jejich pověst má slavná minerálka Ida, která se ale bude muset přejmenovat
Mezi opuštěnými a zchátralými pavilony působí dům ve svahu se zářícím lustrem v pokoji jako zjevení. Nad poštovní schránkou na brance u vily Panzinky je stále dobře čitelná jmenovka Zdeněk Černý. Dlouholetý ekonomický správce běloveských lázní u Náchoda tu bydlel se svou rodinou. „Ježíšmarjá, co lidí sem jezdilo, i z Moravy,“ volá skrz otevřené okno vdova po něm. „Je to hrůza, kam se to dostalo,“ mává rukou nad hlavou.
Z prvního patra kdysi výstavní vily z roku 1905, kde bydlívali nejvzácnější pacienti, paní Černá vidí přímo na lázeňský dvůr. Rozklad areálu sleduje v přímém přenosu. „Každý rok je to horší,“ zavírá okno.
Většinu podmáčených staveb od roku 1999 vlastní akciovka Běloveské lázně.
Vedení města Náchoda se mnoho let snažilo majitele přimět k opravám či odprodeji. Bezvýsledně. „Ani já, ani mí předchůdci jsme se s nimi nebyli schopni domluvit,“ krčí rameny Jan Birke (ČSSD), který Náchod vede od roku 2010.
Radnice se proto pustila do vlastní akce. Na tříhektarovém pozemku vzdáleném od chátrajících lázní několik stovek metrů proti proudu Metuje hledá podzemní zdroj věhlasné kyselky Ida.
„Chceme mít to nejcennější, co v Náchodě je,“ věří Birke průzkumným sondám.
Vrtná souprava pracuje na poli od začátku listopadu, do konce roku by měla prozkoumat tři místa, v lednu další.
Podle odborníků je velmi pravděpodobné, že alespoň jedna sonda podzemní zdroj zachytí. Do průzkumu dá Náchod 4,5 milionu korun.
Birke a s ním všichni místní patrioté doufají, že nový zdroj Idy pomůže oživit lokalitu na okraji Náchoda. „S vodou budeme velmi lukrativní pro investory, už teď probíhají jednání,“ tvrdí Birke. Jména odmítá prozradit, ale spolupracovat s městem na výstavbě nových malých lázní napojených na vlastní zdroj minerálky prý chtějí zahraniční i tuzemské firmy.
Než k případné dohodě dojde, město chce během dvou let za výstavbu startovacího lázeňského provozu s chodníky a odpočinkovými zónami utratit dvacet milionů korun. Dalších patnáct milionů by mohlo získat z evropských fondů.
Musel jsem lhát
Náchod zaplatil nové sondy, přestože už dnes existuje několik vrtů napojených na podzemní zdroj léčivé vody. Jenže staré studny jsou buď nekvalitní, anebo se nacházejí na pozemcích jiných majitelů.
Minerálka z nového vrtu se nemůže jmenovat Ida, práva na název vlastní soukromá firma. „Ten dotaz je předčasný, musíme počkat, jakou kvalitu voda bude mít, a vymyslet k ní příběh,“ nechce Birke říct, jak by se „nová Ida“ mohla jmenovat. I tohle je jeden z dopadů divoké a vleklé privatizace, kterou běloveské lázně v posledním desetiletí minulého století prošly.
Z dnešního pohledu se jako zlomové datum ukazuje 30. listopad 1996. Do té doby běloveské provozy se šedesátkou zaměstnanců a osmdesátkou lůžek jakžtakž fungovaly. Dokonce ještě v létě 1996 byla kapacita využita na sto procent.
S příchodem podzimu se ale vše změnilo. Ředitel lázní Ludvík Kulhavý tehdy prohlásil, že kvůli rekonstrukci a hygienickým a technickým závadám lázně dočasně přeruší provoz. Dočasné přerušení trvá přesně dvacet let.
„I když jsem vnitřně věděl, že to není pravda, musel jsem říkat, že nezavíráme de �nitivně,“ vrací se dnes Kulhavý do roku 1996. Vlastníci stále doufali, že přijde někdo, kdo do nevyhovujících staveb nalije peníze. „Prováděl jsem tam asi deset potenciálních investorů. Když to viděli, utekli,“ vzpomíná Kulhavý v obýváku svého panelového bytu na náchodském sídlišti.
Už když v roce 1995 do čela dýchavičných lázní nastupoval – předtím šéfoval stáčírně minerálky Ida –, bylo mu jasné, že je nutné co nejrychleji rekonstruovat.
Zastaralé provozy, vlhké stěny, nevyhovující výbava. Proč do toho tedy vůbec šel „Zbývaly mi čtyři roky do penze, moc na výběr jsem neměl,“ usmívá se.
Desetiletí provozu pod komunistickým vedením a bez zásadních investic se projevila. „Jenže opravy by byly nákladné.
Spočítal jsem si, že v průměru zhruba milion korun za každé lůžko,“ říká Kulhavý.
Peníze stále nepřicházely a donekonečna udržovat ztrátový provoz nešlo. Poté, co v listopadu 1996 lázně zavřely, v tichosti začal rozprodej mobiliáře. Nádobí, postelí, křesel a veškerého dalšího vybavení.
Do Bělovsi přijížděla nákladní auta i lidé s vozíky z okolí. Za utržené peníze Kulhavý platil energii a vodu, aby lázně udržel alespoň v klinické smrti. „Nejhnusnější část mého profesního života,“ ví dnes Kulhavý.
Aby toho nebylo málo, v roce 1997 se rozvodnila Metuje a podmáčeným stavbám zasadila další bolestivý úder, z něhož se dodnes nevzpamatovaly.
Půjčka vše zhatila
Zkáza běloveských lázní má poměrně jednoduché vysvětlení. Opakuje se to, na co doplatila třeba i Kyselka u Karlových Varů. Zřejmě s vidinou vysokých privatizačních zisků se na začátku 90. let oddělily lázně od minerálky. A tak zatímco budovy připadly neteřím posledního majitele, stáčírnu Idy vyňali úředníci z restitucí a v dražbě ji získal Antonín Moravec, vlastník později zkrachovalé Kreditní a průmyslové banky. Na nákup Idy si vzal 110milionový úvěr u ČSOB. Moravec si v dalších letech navrtal vlastní studny a zbavil se závislosti na lázních.
Jen léčba pacientů s onemocněním kardiovaskulárního systému a žil druhou část Bělovsi neuživila, zisky z prodeje kyselky byly pro chod léčebného provozu důležité. A když tenhle zdroj peněz vyschl, začaly odumírat i lázně. Nepomohlo ani to, že na začátku roku 1996 se majoritním akcionářem stala firma Sima Consulting a ihned do lázní nalila sedm milionů korun.
Místní podnikatel Miroslav Borůvka se v roce 1999 spojil s pražským investorem Marianem Khalifou a opuštěné budovy odkoupili. Poté, co se na konci prosince 2000 zastavila linka na lahvování Idy, jejich akciová společnost Běloveské lázně získala i stáčírnu. Jenže život ani do jednoho komplexu dodnes nevrátili. Před deseti lety se mluvilo o tom, že za 78 milionů koupí obě části Náchod, ale nepovedlo se. A na tom se do budoucna nic nezmění. Jak zjistil týdeník Euro, Marian Khalifa je kvůli nesplacené 24milionové půjčce v insolvenčním řízení.
Navíc to vře i uvnitř akciovky. I když Borůvka nejdříve nechtěl na novinářské dotazy odpovídat, nakonec si postěžoval.
„Společníkem Khalifou jsem byl připraven o svoji polovinu – vše, i stáčírna Idy, bylo z poloviny moje, Khalifa ale svou soukromou nerozvážnou půjčkou všechno zhatil,“ zlobí se Borůvka s tím, že Khalifa kvůli úvěru zastavil majetek. „Rozhodně ale popírám, že by on nesl větší část viny na krachu revitalizace.
Sice neustále měnil podmínky, prodával méně lukrativní části a ty strategické, jako vodu, si chtěl nechat. Město ale mělo velmi zkreslené představy o hodnotě věcí,“ popisuje Borůvka dávná vyjednávání s Náchodem.
V minulosti vzniklo několik návrhů, jak lázně zachránit. Třeba v roce 2007 Náchod přišel s odvážným projektem za 1,3 miliardy korun. Z Bělovsi chtěl udělat velký provoz se čtyřmi stovkami lůžek a moderním zázemím.
Jen rekonstrukce historických objektů si podle tehdejších propočtů měla vyžádat 760 milionů korun. Nutná ovšem byla dohoda s vlastníky, k níž stejně nedošlo.
Vloni zase na pražském Českém vysokém učení technickém vznikla diplomová práce, která měla paradoxně daleko větší šanci na úspěch – zalíbila se prý i Miroslavu Borůvkovi. Její autorka Michaela Horáková tvrdí, že v případě jí navržené revitalizace by muselo několik původních objektů zmizet. Nahradily by je nové, které se dokážou vypořádat s přírodními podmínkami údolí Metuje. „Převážná část areálu se totiž nachází v záplavovém území stoleté vody a záplavy lázně postihly za dobu jejich provozu několikrát. Celkově jako náročné, ale velmi důležité vnímám řešení komplexního protipovodňového opatření areálu,“ přibližuje Horáková, jinak také náchodská rodačka.
Sklenka Idy dělá divy
Horáková stále jako řada dalších patriotů věří, že se bývalé lázně jednou podaří oživit. V tuto chvíli však optimistickému scénáři nic nenasvědčuje. Ať už kvůli sporu mezi vlastníky, dezolátnímu stavu domů či postoji města. To raději vybuduje nové malé lázně poblíž polské hranice na opačné straně řeky. A dost daleko na to, aby budoucí hosty a pacienty nerušil pohled na rozpadající se pavilony a kolonádu.
Přesně po dvou stech letech, kdy běloveské lázně vznikly, se v roce 2018 může na tradici navázat. Jen na hesla jako „sklenka Idy dělá divy“ nebo „tak vida – tu svěžest dává Ida“ se musí zapomenout.
Poté, co v listopadu 1996 lázně zavřely, v tichosti začal rozprodej mobiliáře. Nádobí, postelí, křesel a veškerého další vybavení.
Podle odborníků je velmi pravděpodobné, že alespoň jedna sonda podzemní zdroj zachytí. Do průzkumu dá Náchod 4,5 milionu korun. Společníkem Khalifou jsem byl připraven o svoji polovinu – vše, i stáčírna Idy, bylo z poloviny moje, Khalifa ale svou soukromou nerozvážnou půjčkou všechno zhatil.
Ida v číslech
? Ida, nejznámější minerální pramen běloveských lázní, se jmenuje podle princezny Idy z Waldeck-Pyrmontu, kterou údajně zázračně uzdravila
? 30. léta 20. století: začal rozvoz Idy do vzdálenějších míst včetně krkonošských chalup, v Praze vznikl velký sklad a firemní obchod kyselky
? 50. léta: denní produkce dosáhla 60 tisíc lahví
? 1981: vybudování nové stáčírny za 45 milionů Kčs, denně naplněno 160 tisíc lahví
? přelom 80. a 90. let: roční produkce se pohybuje kolem 35 milionů lahví
? 1992: za 110 milionů stáčírnu vydražil Antonín Moravec, postupně udělal i vlastní vrty
? 22. prosince 2000: Ida se přestala lahvovat, od té doby proběhlo jen pár krátkých pokusů o návrat značky
? 26. září 2015: uzavřeny poslední prameníky Idy
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
