Martin Stropnický konečně prozradil, jak to myslel s vrtulníky za dvanáct miliard. Škoda že svou vizi nepředstavil, když o věci ještě mohl rozhodnout.
Bylo by to nejčistší, nejjednodušší a nejrychlejší řešení. Pokud si vojáci i stratégové ministerstva obrany skutečně vypočítali, že americké stroje UH-1Y Venom od firmy Bell Helicopter jsou pro ně nejvhodnější, měli se vykašlat na rádoby soutěž a jakési „mezivládní“ vyjednávání s několika státy a rovnou se na miliardovém obchodu domluvit jen s Washingtonem.
Že americké řešení bylo skutečně preferované, teď v rozhovoru pro Respekt potvrdil i Martin Stropnický: „Nákup schválil americký Kongres i Ministerstvo zahraničí USA, (…). V tom obchodu přece nejde jen o vrtulníky, ale také o stvrzení našeho strategického partnerství s USA.“
Prohlédněte si americký vrtulník UH-1Y Venom zblízka
Moment. Nebyl to ale Stropnický, kdo uplynulé čtyři roky vedl ministerstvo obrany? Kdo společně se svým náměstkem pro vyzbrojování Danielem Koštovalem určil, že víceúčelový vrtulník se Praha pokusí vybrat v rámci utajené mezivládní dohody? Kdo rozhodl, že se nebude jednat s jedním výrobcem, ale osloví se několik stran? Kdo stavěl kulisy v trapné grotesce, v níž už bylo od začátku loňského roku jasné, že režisér dál hlavní roli stroji UH-1Y Venom a ostatní vrtulníky dělají jen křoví? A komu chyběla kuráž jasně říct, že se koupí venomy?
Když dnes Stropnický mluví odvážně – k čemuž jej vyprovokovala i kritická slova jeho nástupkyně Karly Šlechtové – měl by prozradit, proč se tak nechoval i v čele ministerstva obrany. Proč se jen schovával, nedělal tiskové konference o strategických projektech, odmítal rozhodovat a armádě výrazně nepomohl s žádnou modernizací.
Čtěte více o nákupu vrtulníků:
Co bude s vrtulníky? Hnutí ANO zadělalo Česku na mezinárodní skandál
Jestliže jde v obchodu o „stvrzení našeho strategického partnerství s USA“, bylo by fajn ještě zjistit, co si o kontraktu myslí třeba vlády Itálie, Německa a Francie. I ty Praha do „vyjednávání“ pozvala, aby si s nimi chvíli hrála a pak je postupně – v lepším případě – vyloučila, nebo s nimi bez udání důvodu přestala komunikovat. Těžko říct, jestli v Římě, Berlíně či Paříži od počátku věděli, že jsou tu jen do počtu, protože pro Českou republiku je přece hlavní spolupráce se Spojenými státy.
A pokud má armáda stále stejné priority a nic se nezměnilo, snad se nyní Česko ke svým evropským spojencům zachová diplomatičtěji než náš současný šéfdiplomat.
Přečtěte si komentáře Ondřeje Stratilíka:
