Podnikatel nahlásil korupci a udělal by to znovu, i když úřední mašinerie teď drhne ještě víc než předtím
Neberte úplatky, neberte úplatky, nebo se z toho zblázníte. Tato památná věta zazněla v kultovním filmu Jáchyme, hoď ho do stroje na dvoře Mototechny v pražských Košířích. „Jak symbolické,“ směje se současný majitel areálu Martin Pecka. Ještě na podzim 2011 mu však bylo úzko. Tehdy ohlásil na policii korupci. Sen o tom, že na svém pozemku postaví kromě nového autosalonu i 13patrovou administrativní budovu, se mu od té doby snad ještě více vzdálil, rozhodnutí však rozhodně nelituje. Satisfakcí mu je, že ti, kterým předal necelé dva miliony korun v označených bankovkách, jsou obviněni z přijímání úplatku. „Když se vyděračským praktikám nepostavíme my, nikdy ta hydra nechcípne,“ burcuje Pecka.
Obžalovaný Milan Vondra, který strávil 115 dní ve vazbě, však tvrdí, že se stal obětí řízené provokace, dezinterpretace výroků a shody náhod. Na jeden příběh jich je opravdu dost, konečné slovo ale bude mít až soud. Umělý problém „Opravdu to bylo jako ve filmu,“ přitakává muž s pevným stiskem ruky. Při vzpomínce na dopoledne 30. listopadu, kdy se sešel spolu se svým projektantem a hydrogeologem s úředníky Pražské vodohospodářské správy (PVS), se i dnes hrne Martinu Peckovi krev do hlavy. „Bylo nás tam snad patnáct. Ředitel divize rozvoje PVS Petr Krupička se arogantně houpal v křesle s rukama za hlavou a jasně mi dával najevo, že tudy vlak prostě nejede,“ oživuje si emotivní zážitek. Ještě ten den se Peckově společnosti překvapivě ozval Milan Vondra s tím, že umí jeho problém s potokem vyřešit.
Martin Pecka není profesionální developer.
Živí se prodejem aut. Dvě budovy v areálu už ale postavil, na osoby oplývající schopností hladce překonávat překážky v územním řízení byl zvyklý. Tentokrát to ale bylo jiné.
Pod areálem vede už 40 let zatrubněný Motolský potok. Přestože devítikilometrová říčka, nad jejíž polovinou dávno stojí budovy, nikdy nikomu nevadila, Pražská vodohospodářská správa se nyní zdráhala dát potřebné razítko pro územní rozhodnutí. Pecka nechal na své náklady udělat všechny požadované sondy a měření a ještě v létě 2011 se domníval, že tím to skončí. Požadavek PVS, že bude muset potok přeložit pod čtyřproudou Plzeňskou ulici, po které jezdí tramvaje, pokládal nejprve za špatný vtip. Po zmíněném jednání mu došlo, že PVS uměle vytvořila problém, který on sám vyřešit prostě nedokáže. Osobou, která tímto uměním disponuje, se ukázal pan Vondra.
„Obecná politika PVS je, že stavět nad potokem se nesmí. Až v dalších stadiích, kdy se ukáže, že přeložka není možná, stavbu povolí,“ tvrdí Vondra. Věděl prý, že to takto funguje, a to byla jeho výhoda. A samozřejmě věděl, že přeložka potoka pod Plzeňskou ulici je nesmysl. Otázkou ovšem zůstává, proč to nevěděl vodohospodář Krupička – dobrý kamarád Vondry, se kterým chytal ryby – a požadoval zpracování podkladů pro přeložku potoka.
Když Pecka pochopil, že tentokrát svou tvrdohlavostí úřední zeď neprorazí, přemýšlel, co dál. Nabízely se dvě možnosti: poslat stavební plány k ledu, nebo se obrátit na policii. O té třetí – úplatek zaplatit – neuvažoval ani chvíli.
Vícenáklady na kladná stanoviska „Vondra nechtěl hned říci sumu. Chlapci z akciovky (PVS je a. s. stoprocentně vlastněná městem) na to prý mají sazebník: deset procent z investičních nákladů stavby,“ vzpomíná Pecka. Rozpočtářka ocenila dům na 50 milionů. „Vondra byl solidní. Věděl, že je těžká doba.
Dal mi slevu s tím, že se spokojí s dvěma miliony.
Milion 600 tisíc chtěl cash, 400 tisíc na fakturu za projekční práce,“ popisuje majitel autosalonu průběh osobního setkání.
Když překonal obecný strach z provázanosti policie a podsvětí, zavolal na protikorupční linku Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality. „To poznáte, když má někdo chuť něco vyšetřit. A oni měli. Na případ vyčlenili snad 40 lidí, do autosalonu nainstalovali kamery, nasadili odposlechy,“ říká Pecka. Akce dostala krycí název Veterán.
Vondra samozřejmě líčí sled a podstatu událostí jinak a zřejmě na tom postavil i svou obhajobu. Na začátku prý dal Peckovi nabídku, že za něj vyřídí stanoviska k územnímu rozhodnutí a zajistí vydání stavebního povolení. „Začátkem prosince s tím Pecka souhlasil. Za to jsem chtěl dva až dva a půl milionu korun. To je cena obvyklá. Začali jsme na tom pracovat,“ říká Vondra. Vysokou zálohu mu prý nabídl sám Pecka při obědě 13. prosince.
Vondra skutečně poslal 8. listopadu 2011 Peckovi e-mailem nabídku „pomoci“ (uvozovky jsou autentické, nikoli redakční) při projednávání projektu. Za zajištění územního rozhodnutí a stavebního povolení v ní požaduje 450 tisíc korun. „Náklady na přeložku potoka pod Plzeňskou ulicí mohou být přes 20 milionů korun. Jsem schopen věc vyřešit.
V uvedené ceně není projektová dokumentace ani vícenáklady na kladné projednání postupu na Praze 5 a zejména na PVK (Pražské vodovody a kanalizace) a PVS,“ napsal Vondra.
Po měsíci dolaďování podrobností pod dohledem policie si Vondra pro peníze přišel osobně do autosalonu. Označených 1,6 milionu si vzal a Peckovi předal kladné stanovisko s razítkem PVS. Vondra si část peněz nechal, část uložil do banky a 600 tisíc korun předal Krupičkovi. Vondra tvrdí, že jako půjčku na splátku bytu.
Vondra i Krupička jsou obviněni z přijetí úplatku a skončili na čtyři měsíce ve vazbě a nyní jsou souzeni na svobodě. Minulý týden proběhlo další líčení, rozsudek padne možná ještě tento měsíc. Do případu se připletla ještě úřednice středočeského krajského úřadu, kterou policie obvinila také. Oběma mužům údajně poskytovala cenné rady a psychickou podporu.
Mstivý Absurdistán Pecka je přesvědčen, že se vzepřel propracovanému a lety zaběhnutému korupčnímu systému, pro který představují developeři dojnou krávu. „Krupička a Vondra nejsou žádní solitéři ani hlavy toho systému,“ soudí. Problémy, se kterými se i nadále potýká, jej v tom utvrzují.
Jeho stavební záměr se zkomplikoval do té míry, že přestává věřit v jeho zdárné završení. Radnice Prahy 5 mu odmítla úplatně převést zhruba 1500 metrů čtverečních parcel, jejichž prodej schválila rada městské části v říjnu roku 2009. Na části těchto pozemků má nová budova stát. V červnu roku 2011 komise územního rozvoje Prahy 5 přerušila projednávání záměru právě z důvodu nevyjasněných vztahů k pozemkům. Na předchozí žádosti o jejich prodej přitom radnice nereagovala. A loni v říjnu odbor kanceláře architekta Prahy 5 vydal stanovisko, že komise územního rozvoje záměr nedoporučuje. Tečka, ani slovo navíc.
Letos v lednu konečně dorazila panu Peckovi z odboru pro správu majetku odpověď na žádost o převod pozemků: Zamítá se.
Důvodem má být to, že rada městské části 15. ledna neschválila záměr výstavby, jelikož se k ní negativně vyjádřily kancelář architekta (ta, co odkázala na komisi územního rozvoje, která projednání přerušila právě kvůli pozemkům) i odbory dopravy a školství.
Peckova advokátka, která se snaží vysvětlit úředníkům, že stanovisko musí být odůvodněné, a tedy přezkoumatelné, dostala před 14 dny reakci: Zvláštní organizační jednotka Kanceláře architekta MČ Praha 5 na základě projednání projektové dokumentace a komise územního rozvoje se záměrem nesouhlasí. Tečka. Opět ani slovo o tom, proč. „To je Kafka. Takové řetězení,stanovisek‘ není přípustné a je protiprávní. Mohlo by se jednat o šikanózní výkon státní správy,“ zlobí se právnička.
A to je asi tak všechno, co může dělat.
Proti stanovisku se na rozdíl od rozhodnutí nejde ani odvolat. „Zakončete to raději nějak pozitivně výzvou developerům. Ať se prostě nenechají vydírat a taky si zahrají v dobrém
akčním bijáku,“ říká Martin Pecka na závěr.
Pecka je přesvědčen, že se vzepřel propracovanému a lety zaběhnutému korupčnímu systému, pro který představují developeři dojnou krávu. Národní územní sport Když se s tuzemskou realitou územního a stavebního řízení setkají zahraniční developeři, pro ostrá slova nechodí jinak zdrženliví pánové daleko. Tom Sandvik, viceprezident finské společnost YIT Group, která v Praze staví byty, tvrdí, že naše procedura řadu zahraničních investorů od vstupu do Česka přímo odrazuje. „Známe velmi dobře tyto procesy v jiných evropských zemích a v porovnání s nimi je tento proces v Česku velmi komplikovaný, zdlouhavý a nepředvídatelný,“ říká. I v Rusku je prý jednodušší něco postavit než u nás. Ve Finsku je již územní rozhodnutí de facto vydané na každý pozemek na území města; pokud tedy developer připravuje projekt, potřebuje už pouze stavební povolení. A celý proces trvá zhruba šest měsíců. Řada společností se zahraniční matkou reaguje na česká specifika tím, že její dcery nemohou kupovat pozemky bez územního rozhodnutí. A řada domácích firem, které dokážou proplouvat zákrutami národních procesů, se pohodlně živí tím, že parcely opatřuje územním rozhodnutím a prodává jim je. Při bližším pohledu na tento proces není divu. První cesta stavebníka vede na stavební úřad. Pokud má žadatel štěstí a jeho pozemek je stavební, úředník mu sdělí, kolik razítek neboli jaká kladná vyjádření bude muset v žádosti o územní rozhodnutí předložit. V Praze je jich většinou potřeba 40 až 50, podle typu stavby a lokality. A kolečko začíná – stavebník obíhá správce sítí (mobilní operátory, vodohospodáře, energetiky, technické správy komunikací apod.) a dotčené orgány státní správy – jednotlivé odbory městské části (typicky dopravy a ochrany životního prostředí), hygieniky, hasiče, krizové řízení, památkáře, invalidy, letiště, železničáře, dopravní podnik, povodí a další. Pokud je shromáždí, může zažádat o kýžené územní rozhodnutí, stavební povolení by už po jeho vydání nemělo představovat zásadní problém. Stavebníci často za „původce zla“ označují nikoli samotné úředníky stavebních úřadů, ale politiky, kteří právě sedí na radnicích. Územní a stavební řízení je totiž přeneseným výkonem státní správy a samospráva by do něj neměla zasahovat jinak než jako dotčený orgán státní správy prostřednictvím odborů (typicky dopravy nebo ochrany životního prostředí) a jako účastník řízení. V praxi tomu ale často bývá jinak. Stavební úřady jsou zabudovány do struktury úřadů městských částí a jejich nezávislost má zaručit hlavně to, že nad nimi nevykonává přímou moc starosta, nýbrž tajemník radnice. Náročný proces územního řízení, který úředníkům komplikuje nejednoznačná, nedotažená nebo i navzájem si odporující legislativa, nijak zásadně nezměnil ani nový stavební zákon platný od začátku letošního roku. Otázkou ovšem zůstává, zda by paragrafy samy o sobě dokázaly korupční podhoubí rozbít, když na jejich aplikaci budou mít vliv stejní lidé. l
O autorovi| Hana Boříková • borikova@mf.cz