Čtyři autoři a jeden skromný návod k jejich čtení Na prahu roku 2015 vám týdeník Euro přináší čtyři pohledy na svět od tak různorodých autorů, jako jsou Zbigniew Brzezinski, Michail Gorbačov, George Soros a šéf Googlu Eric Schmidt. Každý z nich nahlíží na výzvy blízké budoucnosti po svém, ale žádnému z nich nemůžete upřít, že dovede udělat pointu. Tři z nich se dotýkají geopolitiky, v evropském kontextu tedy vztahu k Ukrajině a k Rusku. Poslední, Schmidtův pohled je osvěžující tím, že mluví o něčem úplně jiném – o technologickém pokroku a monopolizaci technologických novinek. Ale o tom to nakonec je.
Brzezinski píše o tom, že je třeba hlavně zklidnit nebezpečné napětí mezi Západem a Ruskem. A mimochodem, byl to právě Brzezinski, kdo tři čtvrtě roku před Milošem Zemanem přišel s „finskou opcí“ pro Ukrajinu.
Ovšem podstatně kultivovaněji – v názorovém textu pro Financial Times a bez termínů jako „finlandizace“, které mohou jen iritovat Ukrajince, urazit Finy a rozladit Kazachy, jimž zmínky o omezené suverenitě také příliš nevoní.
Zajímavé je číst i Gorbačova, který NATO také v souvislosti s Ukrajinou vyčítá porušení slibu o nerozšiřování na východ. A i jinak čte dějiny stejně jako Putinův Kreml – říká, že na Rusko nelze tlačit, s tím rozdílem, že by chtěl všechno řešit dialogem a odjišťováním rozbušek ke konfliktu. To je tisíckrát lepší než válčit a zakopat se do nesmiřitelných pozic, potud má jistě pravdu. Metoda výborná, ale kdo a jak daleko má couvnout?
To nás vrací k bodu zvratu. Historici budou jednou nepochybně žasnout nad tím, jak se roznětkou tak vážného konfliktu mezi Západem a Ruskem mohla stát velmi dlouho připravovaná asociační dohoda Ukrajiny s EU.
Tedy v zásadě něco, co střední Evropa dojednala s EU na začátku 90. let a co jakákoli sebevědomá mocnost interpretuje jako cosi chvalitebného za předpokladu, že má zcela srovnatelnou „doložku nejvyšších výhod“. (Kontrolní otázka: Jsou Američané nervózní z toho, že si Mexiko nebo Kanada jako účastníci NAFTA dojednávají volný obchod s Evropou nebo kýmkoli jiným?)
Místo toho, aby Rusko tvrdě a urputně trvalo na doložce nejvyšších výhod i nediskriminaci zahraničních investorů a nechalo EU dojednat co nejlepší podmínky (aplikovatelné oboustranně), raději přinutilo Janukovyče, aby na poslední chvíli před podpisem asociační dohody cukl. Mohlo mít Krym včetně posledního kandelábru a vějířové palmy na jaltské promenádě za zlomek nákladů, jimž dnes čelí. Dostalo Majdan, vše, co následovalo a co se ještě může stát. Ten nejhorší deal, s nímž se dá vstoupit do budoucnosti.
Člověk by čekal, že tenhle trochu cynický byznysový argument dá do placu trader typu George Sorose. On však nabízí mnohem vášnivější pohled na to, co se má dělat, když karty už byly sice špatně, ale rozdány. Na Ukrajině půjde nejen o peníze, ale půjde o ně, protože bez nich se Ukrajina nevzchopí. Soros v zásadě tvrdí, že Ukrajina je nejen politický, ale také investiční projekt. Má pravdu. Jen je hodně rizikový, byť potenciálně také ziskový.
Na příspěvcích Brzezinského, Gorbačova i Sorose je nejpozoruhodnější to, co v nich není: a sice co udělat s ruským záborem Krymu. A když se mlčí, lze to chápat jako přijetí reality. Krym bude ruský a nyní již pouze hledáme, jak „to vstřebat“ na ukrajinské straně.
Naděje spočívá v tom, co řekl Brzezinski: „Spíš později než dříve bude Rusko (demokracii) následovat, pokud se nebude chtít izolovat a stát se napůl stagnujícím imperialistickým reliktem.“ A že na tom Rusko je opravdu bídně, dokládají čísla centrální banky Ruska, asi nejkompetentnější ekonomické instituce ve své zemi. Ta počítá ve svém krizovém scénáři (založeném na ceně ropy 60 dolarů za barel) s poklesem HDP příští rok o 4,5 až 4,7 procenta a poklesem investic o víc než deset procent. Je za tím snížení cen surovin, ale nejen to. Je to slepá ulička pro všechny.
Všechny názory, které najdete na následujících stranách, dobře charakterizují povahu současného světa, jenž fascinuje. Na jedné straně tady máte příklad, jak pár mladých lidí s opravdu dobrým nápadem dovede za deset patnáct let zcela změnit způsob, jakým pracujeme, komunikujeme a žijeme. A na straně druhé máte mocenské spory jako z 19. století, ovšem s potenciálně mnohem ničivějšími důsledky a bez toho rajčího peří na kloboucích dam.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
