Korunní princ došel k názoru, že je čas sáhnout po koruně. Stanislav Gross ohlásil, že se příští rok chce postavit na sjezdu Vladimíru Špidlovi a stát se předsedou ČSSD. Je to jen něco málo méně než rok, kdy současnému premiérovi sliboval bezvýhradnou podporu a udržel ho ve funkci. Tvrdil tehdy, že má na nejvyšší ambice ještě čas a musí se toho ještě hodně naučit. Zdá se, že s tím učením měl pravdu. Kdyby byl totiž před rokem už skutečně vyučeným politikem, nejspíš by svou někdejší šanci tak hloupě nepropásl. Měl šanci stranu sjednotit a navíc pomoci téhle zemi k nutným a hlavně kvalitním reformám.
Grossovo loňské rozhodnutí postavit se za Špidlu z něj udělalo v očích dnešních stranických kritiků, ale nejspíše i tradičních sociálnědemokratických voličů, spoluviníka hluboké krize, v níž se ČSSD nachází. Pokusy o sesedání z koní a akce Kryštof na tom mohou sotva co změnit. Stejně jako to, že velký stranický vůdce Miloš Zeman z Vysočiny už do korunního prince vůbec, ale vůbec nekope a zdá se, že by mu takový posun ve straně vůbec nevadil.
Jenže Gross převzal nedávno mediální prezentaci sociální demokracie, a co čert nechtěl, prvním vysvědčením mu byl tradiční průzkum důvěryhodnosti politiků, v jehož čele po dlouhé době nahradil sympatického ministra vnitra s nesmělým úsměvem prezident Václav Klaus.
I přes zřetelný a dlouhodobý pokles popularity celé vlády je pravděpodobné, že Grossova dobře organizovaná skupina je schopna svého vůdce dosadit na trůn, který se pod Vladimírem Špidlou houpe od prvního povolebního dne. Je však vážnou otázkou, co to na vývoji rozhodující levicové strany v zemi změní. Gross je bezpochyby zručný politik schopný takticky manévrovat a vyhýbat se zničujícím konfliktům. Jenže kromě toho nejspíše nemá co nabídnout. Levicová platforma, která se ustavila kolem signatářů otevřeného poslaneckého dopisu, chce jasnou vizi sociálního státu a program, který by jasně charakterizoval cesty, k jeho zachování a rozvíjení. Chce spasitele levice, který zabrání nástupu ekonomických liberálů k moci. To Gross není a ani nemůže být. I když se tedy sice může dostat na vrchol stranické moci zákulisními tahy, nemůže stranu sjednotit. Může se stát, že po svém zvolení bude čelit stejným problémem jako Vladimír Špidla dnes a bude se muset vyrovnávat se silnou vnitrostranickou opozicí.
Na zahájeném tažení Stanislava Grosse je ale nejpodstatnější, že je zjevně východiskem z nouze. V ČSSD panují zcela defétistické nálady a letošní trojí volby jsou očekávány s napětím, zda po namočení v dehtu, vyválení v peří přijde ještě těch sto ran holí na chodidla. Dramatický volební výprask premiér Špidla může sotva přežít, a tak korunní princ musí hledat cestu, jak se alespoň trochu odtáhnout od odpovědnosti za to, co se s vysokou pravděpodobností snese na soc.dem. hlavy pomazané v polovině letošního června, kdy se konají volby do Evropského parlamentu.
Naděje, že zdivočelou část sociálních demokratů uspokojí odstranění Vladimíra Špidly, ovšem není nijak velká. Gross může hrát jenom s tím, že tato skupina nemá žádného přirozeného vůdce, a spíše čeká, kdo přijde, postaví se do čela a vydá ten správný povel.
Gross by sice mohl tuto partii zahrát, ale co pak. Tahle parta totiž sází na rozpuštění současné koalice a vytvoření menšinové vlády s podporou komunistů. To je ale pro Grosse, který má před sebou ještě hodně dlouhý politický život, nepřijatelná strategie. Spíš bude hledat nějakou variantu přechodné poloúřednické vlády, na níž by se dohodl s ODS a lidovci. Tato vláda by učinila rozhodující množství nepopulárních kroků, pak by sociální demokraté sice prohráli volby, ale mladý předseda strany by získal čas a prostor na vyřešení vnitrostranických problémů. Tvrdé pravicové reformy by pak vytvořily prostor pro úspěch ČSSD v dalších volbách.
Tohle dobrovolné předání moci pravici však levicové skupině rozhodně nebude vonět a může dojít k tomu, že se ČSSD rozdělí. Co by následovalo, není těžké předpovídat. Nespokojenci by se brzy silně přiblížili ke KSČM, která by, zvláště v případě, že si dokáže naordinovat jistou modernizaci, mohla být jednoznačným hegemonem na levé části politického spektra a Grossova sociální demokracie by pak bojovala v každých volbách o překonání pětiprocentní klauzule pro vstup do sněmovny. Druhou variantou, pro Grosse ještě nepříjemnější, je potom situace, kdy by si nespokojenci našli svého vlastního lídra, který sice není nijak zaťatý levičák s charismatickým vystupováním, ale dokáže pragmaticky řešit politické karamboly a ubírat voliče komunistům. Takový člověk by měl nejspíše i naději výrazně sjednotit stranu. Mimochodem takový kandidoval ne zcela neúspěšně proti Špidlovi na posledním volebním sjezdu. Jiří Rusnok je nepochybně vyhnaný Zemanův sirotek a nemůže být považován za člověka, který nese vinu na současném vývoji voličských preferenci ČSSD. A tak není vyloučeno, že si na něj brzy někdo vzpomene. To by znamenalo, že by mnohaletý korunní princ z Liďáku musel odložit zkoušení královského hermelínu a o svou pozici tvrdě bojovat a s opozicí ve straně se vypořádat rychle a rázně, jaksi po zemanovsku. Je otázkou, zda je na to připraven.
