Vůči jádru velmi skeptické Rakousko není úplne bezjaderné. I za jižní hranici resi podobné problémy jako v atomovém Česku.
Grüss Gott, prohodí žoviální portýr, jak se ve vídeňské němčině říká vrátným. Pečlivě si zaznamená jméno, čas a účel návštěvy, potud se jeho činnost nijak neliší od tisíců kolegů. Až dozimetr podstrčený spolu s přístupovou kartou napoví, že nevstupujeme do úplně obyčejné budovy.
Ta je o to výjimečnější, že se nachází ve vídeňském Prátru, tedy v zemi, jejíž obyvatelé patří mezi zapřisáhlé odpůrce jaderné energie. Aktuálně třeba Rakousko podalo žalobu u Evropského soudního dvora na výstavbu maďarské elektrárny Paks II a se stejnými námitkami se bude muset brzy kvůli Dukovanům potýkat i Česko.
Řada Rakušanů přitom vůbec netuší, že zde, v nevzhledné dvoupatrové budově Atomového institutu vídeňské Technické univerzity lemované frekventovanou silnicí z jedné a zahrádkářskou kolonií z druhé strany, každý den od devíti ráno do pěti odpoledne štěpí atom. A to už více než 55 let. „Provozujeme zde americký výzkumný reaktor typu TRIGA Mark II. Náš reaktor má výkon 250 kilowattů, tedy zhruba tolik jako středně velké auto,“ vítá nás šéf provozu reaktoru Mario Villa v devět metrů vysoké hale skrývající jediný funkční reaktor v Rakousku. Pro srovnání, Temelín má výkon 2100 megawattů.
Samotný reaktor se skrývá uprostřed žlutého betonového obalu. Z jeho vrcholu je pak skrze zářivě modrou vodu možné spatřit vrchol rakouského jaderného programu. „Náš reaktor slouží výhradně vzdělání a výzkumu. Máme dobré kontakty na pražské ČVUT i ÚJV Řež, občas se setkáváme,“ chválí si Villa přeshraniční spolupráci.
On a jeho kolegové docházejí na denní směny, reaktor každé ráno spustí a odpoledne zase vypnou. To je další zásadní rozdíl oproti klasické elektrárně, pro kterou znamená každé odstavení náklady ve výši několika milionů korun. Během dne pak přicházejí reaktor studovat nejen posluchači vídeňské techniky, ale také třeba budoucí operátoři slovenských Mochovců. Po rozdělení republiky zůstaly totiž veškeré výzkumné reaktory Česku a z Bratislavy je to přece jen blíž do Vídně než do Prahy.
Z Vídně do Íránu
Institut hraje také klíčovou roli na poli mezinárodní jaderné bezpečnosti. V metropoli nad Dunajem sídlí Mezinárodní agentura pro atomovou energii, která mimo jiné dohlíží na to, zde světové jaderné elektrárny opravdu slouží kvýrobě energie, a ne k hromadění materiálu pro konstrukci jaderných zbraní. Kontroloři dohlížející na reaktory v Íránu se pak vzdělávají právě v Prátru. „Každý rok k nám přijede šest až osm takzvaných safeguards, jsme součástí jejich vzdělání,“ vysvětluje Villa. Že rakouský reaktor slouží právě bezpečnosti, tak může být aspoň malým zadostiučiněním pro rakouské odpůrce jádra.
Ti se ozvali obzvlášť hlasitě před pěti lety v souvislosti s dodáním 77 nových palivových tyčí z USA a zpětným odvozem vyhořelých elementů. Rakouská strana Zelených tehdy zveřejnila informaci, že celá rošáda přijde na 26 milionu eur. Ve skutečnosti tvořily náklady méně než pětinu uváděné částky, hlasy po okamžitém ukončení provozu však byly kvůli tomu obzvlášť silné.
Rakousko protestovalo proti subvencím pro britskou Hinckley Point:
Rakousko žaluje podporu britské elektrárny. Na mušce má ale Temelín
Villa dnes vzpomíná, jak za plotem institutu postávali bulvární novináři bažící po „skandálních“ snímcích transportu. A to navzdory tomu, že je zaměstnanci zvali přímo do budov, což však nevyužili. Podle Villy se šéfka strany Eva Glawischnigová později přiznala, že Zelení přestřelili cenu nového paliva zcela úmyslně.
Kompletní obnova o tři roky později, která reaktoru zajistila budoucnost minimálně do roku 2025, se už obešla bez většího rozruchu. A přispěla i k česko-rakouskému jadernému smíření. Zakázku za 1,5 milionu eur totiž získala plzeňská firma Škoda JS a podílela se na ní budějovická DataPartner.
Češi podle Villy překonali konkurenční nabídky americké společnosti General Electric a argentinské INVAP nejen cenou, ale i v řadě dalších ohledů. „S Atominstitutem jsme ve stálém spojení, monitorujeme případné potřeby operátorů reaktoru a jednáme se zástupci institutu o dalších možnostech technické podpory a spolupráce,“ pochvaluje si mluvčí Škody JS Jan Stolár.
Jaderný pomník za miliardu
TRIGA Mark je jediným funkčním, ovšem ne jediným reaktorem v rakouské historii. Vedle dvou odstavených výzkumných reaktorů ve Štýrském Hradci a Seibersdorfu na jihu Vídně je třeba hledat pozůstatky rakouského jaderné éry na březích Dunaje, nedaleko dolnorakouského Tullnu. Betonový kolos charakteristického tvaru na rozdíl od Atomového institutu na první pohled vypovídá o tom, co se dříve skrývalo uvnitř. A tentokrát nejde jen o trochu silnější osobní automobil, ale skutečnou elektrárnu o výkonu 700 megawattů.
Jaderná elektrárna Zwentendorf byla dokončena před 40 lety. Palivo už bylo zavezené, personál zaměstnán, stačilo jen zmáčknout knoflík. K tomu však nikdy nedošlo a betonové monstrum, které v dnešních cenách přišlo na 1,6 miliardy eur, od té doby stojí ladem. Rakušané tehdy v referendu odhlasovali, že hotovou elektrárnu nespustí. Právě tento moment je považován za zrod rakouské jaderné skepse. Ačkoli hlasování bylo ještě těsnější než české prezidentské volby, tamní společnost to nerozdělilo.
Jaderný euroguláš: Brusel pomohl Budapešti zadat dostavbu jaderné elektrárny Rusům
Spíš naopak. Podle agentury Statista podporuje dnes využívání jaderné energie pouze 14 procent Rakušanů, většími skeptiky jsou už jen Kypřané. Češi jsou naopak spolu s Litevci největšími příznivci jádra, v obou zemích fandí jaderným elektrárnám 64 procent dotázaných. I když u Litevců lze pochybovat, jak moc jsou data průkazná. Také oni totiž před pěti lety odmítli v referendu vládní plány na výstavbu nových bloků.
Rakušané dlouho tápali, co si s betonovým kolosem počít. Plán na přestavbu na plynový zdroj padly, elektrárna pak sloužila jako zásobárna náhradních dílů pro německé reaktory. Dnes jde o oblíbenou turistickou atrakci, na prohlídky je potřeba se zaregistrovat se značným předstihem. Příznačné pro postoje rakouské veřejnosti však je, že vídeňská Technická univerzita provozuje v areálu fotovoltaické výzkumné centrum a členové Greenpeace trénují na betonových stěnách slaňování před ostrou akcí na skutečných elektrárnách.
Kam se žlutým barelem?
To, že Rakušané nikdy nevyráběli elektřinu z jádra, však neznamená, že země nemusí řešit stejný problém jako kterýkoliv jaderný stát. A tím je radioaktivní odpad. V Seibersdorfu, kde kdysi také běžel výzkumný reaktor, dnes leží 11,2 tisíce (údaje za rok 2014) žlutých barelů s nízko a středně radioaktivním odpadem. Jde 0 pomůcky z nemocnic, průmyslu, ale také z Atomového institutu. Vyhořelé palivo si sice opět odvezou Američané, až však jednou TRIGA Mark definitivě doslouží, poputují jeho pozůstatky právě sem.
Ve srovnání s vyhořelým palivem je nebezpečnost odpadu sice relativně malá, přesto Rakousko spíše tápe, než že by mělo jasnou představu, co se žlutými barely dál. Nejde totiž o konečné úložiště, ale pouze mezisklad. „Seibersdorf má povolení jen do roku 2045, pak odpad musí pryč,“ říká Patricia Lorenzová z organizace Friends of the Earth, mezinárodního sdružení ekologických organizací, ke kterému patří třeba tuzemská Duha. Do té doby se počet barelů navýší na 18,1 tisíce kusů.
Evropská komise loni peskovala pět členských států za to, že problematiku radioaktivního odpadu neřeší a především že v rozporu s předpisy nepředložily Bruselu detailní plány, jak s ním chtějí naložit. Mezi hříšníky bylo Rakousko i Česko, česká vláda nakonec úkol s mírným zpožděním loni v prosinci splnila.
Spor o 50 metrů: výstavba větrných turbín rozdělila německou vesnici
Jak jsou na tom Rakušané, není jasné. Tamní ministerstvo pro udržitelnost a turismus, které za žluté barely odpovídá, na dotazy týdeníků Euro do uzávěrky neodpovědělo. Vzhledem k tomu, že o dokončení strategie neinformují ani tamní média, to však vypadá, že Rakousko klíčový dokument stále dluží, a riskuje tak řízení pro porušení evropských předpisů.
Podle zdrojů blízkých tamní vládě Rakousko pravděpodobně tajně doufá, že se časem vykrystalizuje řešení v podobě mezinárodního konečného úložiště, nebo že se dokonce dohodne třeba s Českem, které se povinnosti zbudovat vlastní sklad vyhne jen těžko. Vzhledem k citlivosti celého tématu na obou stranách hranice se to však zatím nejeví jako příliš reálná možnost.
Zářící Goethe
Na závěr malý turistický tip pro fanoušky radioaktivity. Není totiž potřeba složitě vyřizovat povolení a zajíždět do Zwentendorfu či Seibersdorfu, a dokonce ani cestovat pár zastávek autobusem z centra Vídně do Prátru.
Nadprůměrné hodnoty totiž vydává 1 granitový podstavec pomníku Johanna Wolfganga Goetha na slavné Ringstrasse v těsné blízkosti Hofburgu. Podle některých hlasů jde o nejradioaktivnější místo v celém Rakousku. To však v době jeho instalace v roce 1900 nikdo netušil, natož aby se tím zabýval. A netuší to ani většina japonských turistů, kteří se na podstavci soblibou fotí.
Dále čtěte:
