Redaktor Profitu se rozhodl na vlastní kůži otestovat, jak vypadá koučink v praxi.
Absolvoval schůzku s koučem a vyzkoušel, jaké pocity se člověku při takovém setkání honí hlavou.
Na schůzku s profesionálním koučem jsem šel se smíšenými pocity. Se zvědavostí i s jistou opatrnou nedůvěrou. „Koučovnu“ jsem navíc musel hledat v jednom ne příliš útulném pražské domě v rušné části města, kde pod okny pořád zuřil hluk ulice. Když jsem ale v útrobách rozlehlé budovy našel kýžené dveře, dojmy začaly být příznivější. Koučovna byla vlastně docela obyčejná, úhledná místnost s několika pohodlnými křesly, dvěma stolky, tabulí, flip chartem. Nic víc.
A samotný kouč? Pod vlivem předsudků, které kolem koučinku kolují, jsem přece jenom očekával figuru na pomezí okultních věd, vyšinuté zdravovědy a amerického bombastického přístupu „jsme jedničky, dokážeme cokoli“. Namísto toho mě ale přivítal jen nevtíravě sympatický muž středního věku s bodrým výrazem v kulaté zarostlé tváři. Od minuty bych si s ním klidně zašel na pivo nebo na fotbal. I mé čtvrthodinové zpoždění (předchozí tiskovka nebrala konce) přešel jen velkorysým úsměvem.
Když jsme pak spolu začali mluvit o koučinku na obecné úrovni, nemohl jsem si pomoct, průběžně jsem přece jen ještě svého budoucího kouče skenoval svým novinářským sonarem. Pohyb v panoptiku nejrůznějších rázovitých postav, které lze v českém byznysu potkat, už vytříbil můj sociální instinkt v dobře fungující poplašné zařízení. Ale ne, tady jsem necítil žádné podezření, žádnou faleš nebo náznak manipulace… Stále jsem viděl jen člověka, který je zdravě zapálen pro relativně nový obor a který si udělal ze svého koníčka profesi.
Teď budeš odpovídat ty
To už ale nastala chvíle, abychom si role prohodili. Mně teď budou kladeny otázky, mě bude ten druhý pozorně sledovat. Pochopitelně mě jímá určitá nervozita. Jako žurnalista jsem zvyklý spíš otázky pokládat, než sám zodpovídat. A také jsem ostražitý, pokud se někdo pokusí nadzdvihnout pokličku mého podvědomí. Co když vybublají na povrch tajemství, která nemají přijít na denní světlo, a kouč prokoukne, že celý život přemýšlím, jak nejlépe vyloupit národní banku…
Rovnáme si, kolik nám zbývá času, než poběžím za dalšími povinnostmi. Je to čtyřicet minut, nic moc. Kouč tedy pokládá první otázku – čeho bych chtěl za ten krátký čas docílit. Jinak řečeno, stanovujeme si cíl koučinku.
Časový pres mě inspiruje, snažím se zároveň formulovat cíl, jaký by si možná mohl stanovit i typický manažer nebo majitel firmy. Říkám proto: „Chtěl bych se naučit efektivněji nakládat s časem.“ Kouč přikývne, zdá se to být zřetelný, dobře uchopitelný cíl. Hned ho zapisuje na poznámkový papír, na který vidíme oba.
A začne se ptát. Chytře zužuje téma a vede mě otázkami tak, abych já sám nakonec našel, kde jsou rezervy v mém hospodaření s minutami. Popíši svůj typický den i pracovní směnu. Rychlý sled otázek mi nedovolí kličkovat. „Ve které fázi dne cítíte největší rezervy? Co byste mohl udělat, aby se v dané fázi zvýšila efektivita vaší práce? Která z vámi zmiňovaných pěti možností by tomu pomohla nejvíce? Která je co do významu druhá?“ A tak dále. Netrvá to dlouho a máme před sebou na papíře celkem jasný popis možností, jakými způsoby mohu zvednout efektivitu využití svého času. Cíl je rychle splněn.
Až podezřele rychle. Kouč snadno poznal, že jsem se nedokázal úplně odpoutat od role novináře. Že jsem jen nahodile nabídnul téma a pak poněkud schizofrenně sledoval proces koučinku nejen z pozice koučovaného, ale také z pohledu žurnalisty, který chce pochopit používanou metodu. Kouč s tím není moc spokojen a upozorňuje, že pokud by šlo o skutečnou koučinkovou spolupráci, musel bych k věci přistoupit daleko otevřeněji a v dobrém slova smyslu se odvázat.
Téma, které nebylo náhodné
Každopádně pocit z prostředí, z kouče i ze samotné „demoverze“ koučinku je pozitivní. Sem bych chodil s důvěrou, říkám si. Ale to už se dívám na hodinky a zjišťuji, že jsem měl být dávno na konferenci o českém exportu. Kvapně děkuji, loučím se a pospíchám na další štaci. Jak tak kvaltuji, napadá mě, že jsem to téma pro ukázku koučinku nakonec nevybral zas až tak nahodile. Asi mám s časem opravdu problém. Možná bych si měl ke kouči zajít znovu. Tentokrát soukromě a naostro.
