Řešení boje o moc zásadně ovlivní příští vývoj země
Počátkem dubna se permanentní politická krize na Ukrajině notně vyostřila. Prezident Viktor Juščenko vydal dekret, jímž oznámil rozpuštění parlamentu a vypsání nových parlamentních voleb na 27. května. Vláda Viktora Janukovyče, Juščenkova hlavního soka z prezidentských voleb z podzimu 2004, které rozpoutaly proslulou oranžovou revoluci, však kontrovala prohlášením, že jde o protiústavní krok, a obrátila se na ústavní soud. Ten přislíbil vydat rozhodnutí do patnácti pracovních dnů, tedy nejpozději koncem dubna. Výsledek aktuálního mocenského zápasu patrně zásadním způsobem ovlivní další směřování Ukrajiny i celkovou geopolitickou situaci v oblasti. Na druhou stranu - souboj „oranžového“ Juščenka či sličné tváře revoluce Julije Tymošenkové s „modrým“ Janukovyčem rozhodně nelze vnímat v černobílé optice jako bitvu prozápadního dobra s promoskevským zlem.
Stále stejně.
„Ukrajinskou politickou scénu sice můžeme analyzovat pomocí rozboru stranického systému a programů politických stran,“ napsal v roce 2002 polský politolog a znalec středovýchodní Evropy Józef Darski, „ale daleko přesnější kritérium představují nomenklaturní oligarchické klany vládnoucí této zemi… Zaměříme-li svou pozornost na to, jak vznikal nomenklaturní kapitál a které sektory nomenklaturou ovládané ekonomiky stojí za jednotlivými stranickými uskupeními, pak nám takový pohled prozradí o politické scéně mnohem více než neplodné rozbory stranických programů. A stranické spory se pak ve skutečnosti ukážou být konflikty o kontrolu nad jednotlivými sektory hospodářství a o příjmy z nich plynoucí.“ Ani po pěti letech a po oranžové revoluci se na platnosti Darského charakteristiky mnoho nezměnilo.
Donbaští bojaři a plynová princezna.
Skutečně krásně jeho slova ztělesňuje hrdinka oranžové revoluce a bývalá premiérka Julija Tymošenková, jež začala podnikat již v osmdesátých letech coby funkcionářka Komsomolu, v letech devadesátých se spolu s manželem a dalšími členy rodiny dopracovala přes firmu Ukrainska benzyna až k řízení korporace Jednotné energetické systémy Ukrajiny a k neoficiálnímu titulu „plynová princezna“. V roce 1999 se stala místopředsedkyní pro energetiku ve vládě Viktora Juščenka, kterého do funkce jmenoval tehdejší prezident Leonid Kučma. Tehdy její ekonomicko-politická (či politicko-ekonomická, na Ukrajině je celkem lhostejné, jakým slovem z uvedené dvojice začneme) pozice dosáhla vrcholu. Poté však následoval strmý pád. Kučma nechal Tymošenkovou obvinit z korupce a Julija se dokonce ocitla na čas ve vězení. Nicméně v pozadí stál boj o moc mezi ukrajinskými oligarchickými klany. Julija si patrně nabrala více, než byla schopná uhájit.
Rozdělená země.
Až do oranžové revoluce by se ukrajinská politická „kultura“ dala nejlépe charakterizovat jako mix komunistických manýrů a gangsterské „etiky“ Chicaga v době prohibice. Úspěšný politik musel (a dodnes musí) mít v pozadí silný klan, chobotnici, kterou hájí a jež mu na oplátku poskytuje krytí. Přesto nelze říci, že by na Ukrajině pro všechny politické síly platilo rčení „jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet“. Země je dlouhodobě kulturně-historicky rozdělena na západní oblasti, před první světovou válkou zčásti spadající pod habsburskou monarchii, a na proruský a silně rusifikovaný východ, kde je též soustředěn těžký průmysl, doly, hutě a s nimi související průmyslové podniky. Mezi oběma póly se rozprostírá širý střed, de facto jakési pomezí mezi oběma „krajnostmi“.
Dva Viktorové.
Západní oblasti tvoří baštu nejen ukrajinského národního uvědomění a ukrajinské kultury, ale též Viktora Juščenka, o průmyslový východ se opírá Strana regionů Viktora Janukovyče. Sám Juščenko sice patřil do světa oligarchických klanů, snažil se však ve funkci premiéra ukrajinskou ekonomiku přece jen zprůhlednit a přiblížit ji západním poměrům. Roku 2001 si za to vysloužil odvolání z úřadu, paradoxně přesně v den výročí černobylské tragédie. V osobě Viktora Juščenka se začal rýsovat kandidát schopný zvítězit v prezidentských volbách roku 2004. Kučma již mandát obhajovat nemohl a jeho snahy o změnu ústavy nakonec vyzněly do ztracena, zčásti i proto, že diktátorské metody jeho vlády sahající až k vraždám nepohodlných novinářů začaly Ukrajinu dostávat do mezinárodní izolace, a podkopávaly tak zájmy vládnoucích klanů.
Pyrrhovo vítězství.
prezidentské volby v roce 2004 měly na Ukrajině vyřešit otázku následnictví. Vládnoucí struktury nasadily jako prezidentského kandidáta premiéra Viktora Janukovyče, Juščenkova popularita je však přiměla k hledání alternativních scénářů. Jedním z nich, kromě otravy Juščenka dioxinem, byla i politická reforma spočívající v oslabení nesmírně silných prezidentských pravomocí, o něž se měly podělit vláda a parlament. Vítězný Juščenko by tak usedl nikoli na skutečný trůn, ale na jeho divadelní imitaci. Plán A však počítal s aplikací Stalinovy poučky, že důležité není to, jak kdo hlasuje, ale to, kdo a jak sčítá hlasy. Podvodný „sčot“ vyvolal oranžovou revoluci, ta však vyústila v předání moci (v opakované druhé kolo voleb) až poté, když Juščenko souhlasil s přijetím politické reformy v parlamentu. Oranžoví si pouze vymohli její roční odklad na 1. leden 2006.
Boj o moc.
Juščenko tak byl silným prezidentem pouze rok. V jeho průběhu se stihl rozkmotřit s první dámou revoluce Tymošenkovou, kterou v září 2005 nakonec odvolal z funkce premiérky kvůli údajnému „nedostatku týmového ducha“. V pozadí však stály boje v rámci nové politicko-ekonomické elity o podíl na moci i na ekonomických sférách vlivu. Tymošenková volala po rozsáhlé reprivatizaci, jež měla patrně nasytit její „patrony“, ale ke kompromisům více nakloněný Juščenko spíše hodlal stabilizovat svojí moc pragmatickou dohodou s východními oligarchickými klany. Ostatně Juščenko si od počátku politické dráhy uvědomoval, že na Ukrajině nemůže vládnout západ proti východu. Na východě i v moskevském Kremlu si však myslí, že východ Ukrajiny jejímu západu vládnout může, ba musí. Před parlamentními volbami, které se konaly na jaře 2006, tak Moskva dala Kyjevu pocítit míru jeho energetické závislosti na Rusku a zvýšením cen plynu uprostřed mrazivé zimy vynesla jednu z rozhodujících karet v předvolebním pokeru.
Porážka oranžových.
Pro volby 2006 poprvé platil poměrný systém s tříprocentní klauzulí a s jedním celostátním volebním obvodem. Do parlamentu nakonec vstoupilo pouze pět stran. Vítěz voleb, Strana regionů Viktora Janukovyče (32,14 procenta hlasů), Blok Julije Tymošenkové neboli BJuT (22,29 procenta), Juščenkova Naše Ukrajina (13,95 procenta), Socialistická strana Ukrajiny (5,69 procenta) a Komunistická strana Ukrajiny (3,66 procenta). Oranžoví utrpěli porážku a o osobě premiéra už podle „poliťreformy“ nerozhodoval prezident, ale v parlamentu zformovaná většina. I tak se zdálo, že oranžoví zůstanou u moci, neboť koalice strany Julije Tymošenkové, prezidentovy Naší Ukrajiny a socialistů Oleksandera Moroze byla matematicky schopná zformovat nadpoloviční většinu. Juščenko (či jeho hlavní patron, podnikatel Petro Porošenko) však nehodlal strpět Tymošenkovou ve funkci premiérky, a v létě 2006 proto následoval „zvrat aliancí“, když parlamentní většinu, a tedy i vládu sestavili Janukovyč, komunisté a lišák Moroz, jenž přešel do „modrého“ tábora.
Útok modrých.
Vlastně se tak naplnil starý Kučmův plán B. Otěží moci se chopil Janukovyč v ústavně posílené funkci premiéra. Juščenkovi po ústavní reformě zbylo především právo jmenovat do každé vlády ministry zahraničí a obrany a též právo veta, přehlasovatelné dvoutřetinovou většinou. S podzimem 2006 nastal frontální útok modrých (přesněji rudo-modrých) na Juščenka, jehož strana tvořila do října faktickou součást Janukovyčovy vládní koalice. Parlament se pokusil odvolat Juščenkovy prozápadní ministry, prezident se obrátil na ústavní soud. Ten zatím nic nerozhodl a ministr zahraničí Boris Tarasjuk raději počátkem letošního roku sám odstoupil. Nyní hodlal Janukovyč dosáhnout ústavní většiny (300 hlasů z celkem 450) a odstavit s její pomocí Juščenka od posledních zbytků moci.
Hrdina revoluce v pasti.
Poněvadž použil metodu přetažení (přeplacení) jednotlivých poslanců z opozičních poslaneckých frakcí, zatímco změnit politickou orientaci může jen celá frakce, dostal se Janukovyč do sporu s ústavou, čehož Juščenko hodlal využít k rozpuštění parlamentu. Nicméně je sporné, nepřekročil-li tím sám hranice ústavního textu. A jelikož by podle průzkumů parlamentní volby dopadly zhruba stejně jako před rokem, zdá se, že hrdina oranžové revoluce Viktor Juščenko bude muset vypít kalich hořkosti až do dna.
