Zvyšování pokut nebo zásahy do dodavatelsko-odběratelských vztahů současnou situaci nevyřeší. Represe, regulace, udavačství -zhruba tak lze nazvat metody, jimiž hodlá stát spolu se zemědělci bojovat proti nekalým praktikám nadnárodních obchodních řetězců. Něco to vypovídá o stavu české společnosti.
Zvyšování pokut nebo zásahy do dodavatelsko-odběratelských vztahů současnou situaci nevyřeší.
Represe, regulace, udavačství -zhruba tak lze nazvat metody, jimiž hodlá stát spolu se zemědělci bojovat proti nekalým praktikám nadnárodních obchodních řetězců. Něco to vypovídá o stavu české společnosti.
Ne, že by si především obchodní praktiky řetězců nezasloužily větší pozornost. Jejich kapitálová síla je skutečně předurčuje k dominanci především vůči výrobcům a dodavatelům potravin. Ani manipulace s dobou trvanlivosti prodávaného zboží si jistě obchodníci nemohou dát za rámeček.
Problém je, že zvyšování pokut nebo zásahy do podmínek dodavatelskoodběratelských vztahů současnou situaci nevyřeší. Zvláště, když se kolem problematiky obchodních řetězců vyskytuje tolik nepřesných a dokonce zcela nepravdivých informací. Například, že do obchodů dodávají své výrobky zemědělci. Aby to tedy bylo jasné: Nedodávají tam vůbec nic. Nebo že lze zákonem nařídit, aby řetězce požadovaly po svých dodavatelích nějaké poplatky. Nelze -respektive z působnosti takového nařízení lze velmi pohodlně uniknout.
Aby tedy bylo možné dojít k nějakému funkčnímu řešení, měla by se v prvé řadě říkat pravda. Mimo jiné o tom, kolik by stála reklama na zboží, kdyby je ve svých letácích obchodníci nepropagovali.
Na druhou stranu ale také o tom, že v současné době existuje v rámci Unie pět doporučovaných systémů kontroly bezpečnosti a kvality potravin a řízení podniků na úrovni našeho HACCP (systém kritických bodů). Vzhledem k tomu, že nadnárodní řetězce mají původ v různých zemích, které respektují různé systémy kvality, musí například tuzemský výrobce dodávající do několika sítí dodržovat několik paralelních systémů, což jej zatěžuje organizačně i ekonomicky. Výzvou doby je tedy sjednocení stávajících systémů, například prostřednictvím nové normy ISO 22 000, která takové ambice má. Pokud by navíc byla stanovena povinnost obchodníků mít tento certifikát, mohl by jim být při nedodržování korektních pravidel či při ohrožení zákazníka odebrán - a bylo by. To je ale ještě patrně dlouhá cesta.
Ta již fungující a vyzkoušená je poučený a svéprávný spotřebitel. To on přece v konečné fázi rozhoduje, kam a co půjde nakupovat. A může také požadovat konkrétní výrobky -třeba tuzemského původu. Cestou k takovému přístupu je přitom všude na světě osvěta a významná role organizací na ochranu spotřebitele. Takové organizace totiž v zahraničí dokáží natolik ovlivnit obchodníky, že preference vyžadované zákazníkem se následně promítají i do pozice řetězců vůči výrobcům. Stručně řečeno: když je o určité zboží zájem, nemůže si obchodník dovolit nemít je. A tím se značně zvyšuje strategická pozice dodavatele.
