Rituální tance možná posadí všechny akcionáře k jednomu stolu
Přímo rituální tanec se strhl kolem prodeje státního podílu v České pojišťovně. Úkolem je zřejmě oživit již dávno mrtvou ideu, že to bude ministerstvo financí, kdo vybere strategického partnera pro již několik let zprivatizovaný peněžní ústav. Během posledních tří let stát jen několikrát oznámil, že se chce akcií pojišťovny zbavit, jinak však bylo ticho po pěšině. Až když se začalo hovořit o přerodu skupin Investiční a Poštovní banky a České pojišťovny na holdingy a o jejich možn ém spojení, až když se začalo hlasitěji spekulovat o tom, že Nomura prodá svůj podíl na IPB jinému investorovi, dalo se dění do pohybu.
Ministerstvo financí si zřejmě také konečně uvědomilo, že bez dohody s ostatními akcionáři toho za svůj podíl moc nedostane. Drží jen třicet procent, a k tomu ještě na prodej jeho poloviny potřebuje souhlas dozorčí rady. Moc mu za této situace nepomůže ani to, že má na své straně ještě desetiprocentní balík držený Komerční bankou. Lépe se to tentokrát zřejmě potáhne nikoliv ve dvou, nýbrž ve čtyřech. Na rozdíl od některých divočejších představ o cestě k novému majiteli, může být tat o cesta nakonec reálná.
Dohoda možná.
Ministr financí Pavel Mertlík nadále trvá na tom, že stát prodá svůj minoritní podíl strategickému investorovi. Jen trh však může rozhodnout, zda skutečně existuje někdo, kdo by koupil hubený státní balík, navíc když už nyní pojišťovna jasn ého majoritního vlastníka má. Dnes totiž kolem 52 procent drží v rukou IPB a soukromá skupina PPF, které jednají ve shodě. Zhruba třetina akcií je v držení FNM, deset procent ještě leží v Komerční bance.
Právě nyní se ovšem věc hnula kupředu v tom, že onen dvojjediný majoritní vlastník je zřejmě ochoten vyjednávat se státem o společném postupu při prodeji. Může být hnán potřebou získat větší balík hotovostních, peněz nebo se bát nového investo ra, který koupí od Nomury majoritu v IPB. O tom ovšem lze jen spekulovat.
Není jisté, zda by stát mohl uspět i v případě, pokud by se dohodl jen s jedním ze dvou majoritních vlastníků. To vědí jen ti, kteří podrobně znají smlouvy mezi IPB a PPF. Představitelé PPF zatím týdeník EURO pouze ujistili o tom, že jsou skutečně ochotni uvažovat o jednání po boku státu o prodeji svého podílu. Kromě toho je možné, že IPB zase bude nakloněna tomu, prodat svůj podíl v pojišťovně právě skupině PPF. Peníze by se jí totiž mohly hodit na novou akvizici. V pátek oznámila, že má spolu se svým rozhodujícím akcionářem Nomurou zájem o Českou spořitelnu.
Překážkou dohody může být přesvědčení PPF, že pojišťovna potřebuje jiného strategického partnera, než je pojišťovací ústav. Události minulého týdne totiž naznačují, že o pojišťovnu projevuje intenzivní zájem německý a evropský obr Allianz. „S píše než některou z konkurenčních pojišťoven považujeme za nejvhodnější typ strategického investora některou z významných investičních bank, investičních nebo penzijních fondů, případně obdobný finační subjekt, uvádí se v odpovědích na do tazy týdeníku EURO.
Mertlík spekulace odmítá.
Se zástupci Allianz se v pondělí 6. prosince sešli premiér Miloš Zeman a místopředseda vlády a ministr financí v jedné osobě Pavel Mertlík. Dva dny poté, ve středu 8. prosince, ohlásila tisková mluvčí IPB Bar bora Tachecí, že Allianz projevila zájem o tuto banku. Dokonce se proslýchá, že Němci už s japonskými majiteli ne zcela úspěšně jednali. Přesto nelze přehlédnout, že je to právě IPB, kdo oznámil zájem o Českou spořitelnu. O tu by toti ž ráda usilovala i Allianz. Je přitom přinejmenším zvláštní, že IPB podle svého prohlášení nabízí více než rakouská Erste, přestože její nabídka je tajná.
Načasování těchto událostí musí budit dojem, že nejde o náhodu, nýbrž o na sebe navazující kroky. Tak je také přijal denní tisk.
Mertlík však něco takového odmítá. „Spekulace, které se objevily v tisku, bych komentoval velmi nerad. Mohu říct jen tolik, že jsou velmi daleko od pravdy. Stát jednoznačně deklaroval, že chce svůj podíl prodat strategickému investorovi, a na tom se nic nezměnilo, řekl týdeníku EURO.
Právě se strategickým investorem může být ale problém: stěží asi někdo s nadšením koupí minoritu. Kdyby však Allianz získala IPB a její podíl spojila s podíly státu a Komerční banky, možná by se obešla bez PPF. Majoritní podíl by už totiž měla - ovládala by minimálně 55 procent. To v případě, že by koupila jen polovinu státních akcií, k jejichž převodu není třeba souhlasu dozorčí rady. Podle důvěryhodných zdrojů by si je pak cenila na 7000 korun. Kdyby po ovládnutí dozorčí rady poji šťovny koupila celý milion kusů akcií v držení FNM za tutéž cenu, získala by státní pokladna sedm miliard.
Takový obchod je však reálný pouze tehdy, pokud by případný nový majitel majoritního balíku IPB v této bance akcie České pojišťovny skutečně našel. Ta je nejen chce, ale možná i musí prodat PPF. Podle informací týdeníku EURO totiž existuje mez i IPB a PPF opční smlouva o tom, že pokud se rozhodnou prodat svůj podíl v pojišťovně, musí ho nabídnout nejprve druhé straně. Detaily této dohody, například zda od ní lze odstoupit, ovšem zná jen několik jedinců.
Stát se vzdal už dvakrát.
Historie privatizace České pojišťovny sahá až do roku 1992. Už tehdy se stát připravil o majoritu. Podle schváleného privatizačního projektu získala ČSOB asi čtrnáct procent, Česká spořitelna, Komerční banka a Interba nka zhruba po deseti procentech a tehdejší Investiční banka kolem 16 procent. Po vpuštění kuponovky zůstalo státu jen 26 procent.
Přibližně od roku 1994 se na získání majority do svých rukou připravovala soukromá skupina PPF, která vznikla na základě stejnojmenné investiční společnosti. Ta během kuponové privatizace shromáždila aktiva asi ve výši 5,5 miliardy korun. Zhruba o půl miliardy méně ji měla podle jejího majoritního vlastníka Petra Kellnera stát akvizice v České pojišťovně. V době, kdy zveřejnil tento odhad, se ovšem počítalo i s nákupem šestnáctiprocentního balíku akcií od IPB. K jejich převodu na účty PPF nikdy reálně nedošlo - což samozřejmě neznamená, že nemůže jít třeba o forwardovou operaci s dlouhým termínem dodání. Celková aktiva skupiny tehdy Kellner odhadl v tržním ocenění až na zhruba deset miliard.
V první vlně útoku získala PPF dvacet procent akcií, v drtivé většině od České spořitelny a Interbanky. Menší díl zřejmě nakoupila i od Harvardských fondů. V září 1996 podepsala smlouvu na koupi dalších šestnácti procent od IPB. Záro veň získala opční smlouvu na polovinu akcií v držení ČSOB, které tehdy představovaly čtrnáctiprocentní balík akcií ČP. Na druhou polovinu získala opci IPB. PPF přitom ohlásila, že drží ještě další předkupní právo, a to na všechny akcie IPB včet ně těch, jež banka získá například z navýšení základního jmění či koupí od ČSOB. V té době tak PPF a IPB, dnes jednající ve shodě, již ovládaly blokační minoritu. Především však držely smlouvy s ČSOB, jež jí zajišťovaly do budoucna ma joritu. Právě v té době se politici vzdali svého vlivu v České pojišťovně podruhé.
Ačkoliv se to na veřejnosti málo ví, dohody o prodeji podílu ČSOB dnešním majoritním vlastníkům se přímo účastnil i stát. Šlo totiž o součást širších dohod, jejichž úkolem bylo vyřešit situaci v krachující Kreditní bance Plzeň, ovlád ané Českou pojišťovnou. Plzeňskému peněžnímu ústavu to sice stejně nepomohlo, ale dnešním majoritním akcionářům pojišťovny zůstalo v rukou opční právo na ty akcie pojišťovny, které měla ČSOB. Dohodu o Kreditní bance a České pojišťovně podepsali také představitelé Fondu národního majetku a ministerstva financí. Stát tedy schválil převod akcií z držení státní Československé obchodní banky do rukou nestátního subjektu. Tím se podruhé a definitivně vzdal majority v největším českém pojišťovacím ústavu. Navíc čty ři zástupci FNM v dozorčí radě pojišťovny schválili všechny nákupy akcií s omezenou převoditelností do rukou PPF.
Nový investor vyslal po podpisu dohody své lidi do vrcholového managementu pojišťovny. Předsedou jejího představenstva a generálním ředitelem se stal bývalý výkonný šéf PPF Ladislav Bartoníček. Později své křeslo předsedy představenstva uvolnil býv alému ministrovi financí Ivanu Kočárníkovi. Generálním ředitelem je doposud a neexistují žádné známky, že by se na této skutečnosti mělo něco změnit.
Neznámá role IPB.
V září 1996, kdy došlo k podpisu zmíněné mnohostranné dohody, držel FNM v pojišťovně 26 procent a Komerční banka, nyní jednající ve shodě se státem, deset. Šéf a majoritní vlastník PPF Petr Kellner veřejně vylou čil prodej své nové akvizice zahraničnímu subjektu, stejně jako to, že by hrál roli prostředníka. Tvrdil, že investice do tohoto peněžního ústavu se jeho finanční skupině vrátí asi tak do pěti let - tedy do roku 2001.
PPF zřejmě časem došly finační zdroje, a tak nakonec nejen nepřevzala podíl IPB, ale ani neuplatnila opci na akcie v držení ČSOB. Smlouva však byla koncipována tak, že opční právo přešlo zcela na IPB. Banka dosáhla zhruba třicetiprocentního po dílu na pojišťovně, PPF zůstalo dvacet procent - dohromady to dalo majoritu.
Od té doby se spekulovalo, zda PPF nechce nakonec z celého obchodu vycouvat s tím, že by její podíl získala japonská Nomura, která mezitím ovládla IPB. První náměstek generálního ředitele této banky Libor Procházka dokonce prohlásil, že by se pojišťovna měla stát součástí nově se rodícího holdingu IPB. Té se ale do holportu s touto bankou zjevně nechce. Ivan Kočárník to nepřímo naznačil v rozhovoru pro týdeník EURO (48/1999). Především však pojišťovna před několika dny koupila major itu v Expandia bance. Podle Kočárníka k tomu přistoupila proto, aby byla připravena na různé možnosti vývoje holdingů IPB a České pojišťovny. Asi by takový krok nedělala, kdyby v blízké době počítala s dlouhodobým spojením s ;jinou, mnohem větší bankou.
Dobře placené parkoviště?
Důvěryhodné zdroje hovoří o tom, že IPB od počátku držela svůj podíl v pojišťovně pro PPF. Prohlášení o začlenění pojišťovny do připravovaného holdingu IPB prý byly spíš jen divadlem. To ovšem neznamená, že musí t ato banka hrát v celé věci roli pátého kola u vozu. Právě přes ni by se totiž mohly uskutečnit nové akvizice vedoucí k opětovnému rozdání karet. Tehdy, kdyby Allianz skutečně vstoupila do této banky. Mohla by přes ní jít na pojišťovnu i spořitelnu.
Je nasnadě otázka, proč Allianz a IPB hovoří o spořitelně, když stát prodloužil do konce ledna exkluzivitu v jednání o prodeji majority rakouské Erste Bank. Tento krok posiluje šířící se spekulace, podle nichž Erste nenabídla za spoř itelnu třicet miliard korun, o nichž se hovořilo v tisku, nýbrž méně. Nejdivočejší informace hovoří o třech miliardách a nabídce IPB ve výši osmi miliard. Jisté je jen to, že dopis, který od IPB obdržela vláda, žádnou cifru neobsahoval. Je rozhodně překvapující a nestandardní, že tento rakouský peněžní ústav po měsíci ukončil due dilligence ve spořitelně, předložil vládě svoji nabídku, a poté v prodloužené due dilligence dál pokračoval. Jeho požadavky na čištění úvěrového portfolia jsou zřejmě vyšší, než na které je stát ochoten přistoupit. Jednání o prodeji se tak mohou dál protáhnout. Stát přitom potřebuje peníze brzo a co nejvíc. Vláda ČSSD také potřebuje ukázat, že umí privatizovat banky. Proto by se nový zájemce o spořitelnu v podobě velkého a solidního investora jistě hodil. Ať už by měl reálný zájem, nebo sloužil jen jako falešná konkurence.
Obsah rozhovorů mezi Zemanem, Mertlíkem a představiteli Allianz však zůstal utajen. Pokud by se ukázalo, že na programu byl i možný prodej České spořitelny německému pojišťovacímu gigantu, šlo by zřejmě o porušení exkluzivity pro Erste Ba nk. To jsou ovšem zatím jen dohady. Faktem ovšem je, že veřejně potvrdit jednání s jednou z pojišťoven v době, kdy vrcholí konkurence v oblasti povinného ručení, je také dosti podivné.
U jednoho stolu.
Veřejně deklarovaný zájem Allianz o Investiční a Poštovní banku a jejich jednání se zástupci státu zřejmě přitáhne majoritní vlastníky pojišťovny a ministra financí k jednacímu stolu. Dojdou-li k nějaké doh odě, není vůbec jasné, zda bude jejím výsledkem prodej našeho největšího pojišťovacího ústavu právě do rukou Allianz. Zablokovat jej kromě ne zcela pochopitelného odporu PPF (jako investorovi by mu mohlo být jedno, komu prodá) může zcela prostě trh a jeho pravidla.
Česká pojišťovna má v současné době kolem padesáti procent z pojišťovacího trhu. Připočteme-li k tomu podíl pojišťovny IPB a české Allianz, dojdeme k více než sedmdesáti procentům. To je hodně a znamenalo by to konec konkur enčního prostředí v celém oboru tohoto podnikání v České republice. Něčemu takovému by neměl být antimonopolní úřad nakloněn.
Pokud by, například opět přes IPB, Allianz navíc vstoupila do České spořitelny, vznikl by v oblasti retailu - tedy drobného bankovnictví a pojišťovnictví - bezkonkurenční místní obr. Spojil by hladce bankovní a pojišťovací služby a z ajistil by si velmi vysoký vliv, možná nejen na trhu, ale i v průmyslu a politice.
Možná i proto, podle důvěryhodných zdrojů, rozčílilo jednání s Allianz předsedu ODS Václava Klause. Jeho vliv na Miloše Zemana ovšem v minulých dnech klesl na minimum, úměrně přístupu ODS ke schvalování státního rozpočtu. Koncem minulého týdne ale Klaus prohlásil, že jeho strana je připravena pomoci ČSSD s přípravou další rozpočtové varianty, což lze považovat za podanou ruku.
