Finanční a hospodářské krize bývají tradičně označovány jako důsledek bezbřehého kapitalismu, ačkoli opak je pravdou. Na počátku i té naší současné byly především státní zásahy do finančních trhů a neopatrná měnová politika americké centrální banky.
A tak není divu, že přibývá pokusů regulovat kde co. Jedním z posledních hitů je další směrnice Unie, která má zpřehlednit systém poskytování půjček a posílit pozici dlužníka. U nás to není nic nového. Před časem se o regulaci spotřebitelských úvěrů pokoušela i ČSSD, která dokonce chtěla stanovit maximální úrok, nad nějž by byla půjčka považována za lichvu. Sociální demokraté hodlají svou předlohu zákona v parlamentu dále prosazovat.
Oba návrhy ale naopak způsobí to, že půjčky podraží i pro slušně splácející dlužníky a chudší lidi naženou do náručí skutečných lichvářů.
Nebožák si půjčí u lichváře
Lidé s nízkými příjmy a nestabilním zaměstnáním si půjčují těžko. Banky i další věřitelé mají vyzkoušeno, že často dluh nesplatí, a vzít si něco na nich třeba s pomocí exekutora prakticky nelze. A tak jim půjčí jen málokdo a za vysoký úrok, třeba třiceti, čtyřiceti či padesáti procent. Tito nebožáci, pokud opravdu potřebují půjčku, totiž musejí zaplatit ve svých splátkách i dluh těch, kteří ho prostě nikdy nezaplatí.
Pokud zákonodárci schválí, tak jak je navrhováno, konkrétní limit na úrokovou sazbu na spotřebitelské úvěry třeba ve výši 30 procent, znamená to, že část lidí už nikdy žádný úvěr od legálně fungující instituce nedostane. Potřeba a chuť těchto lidí si půjčit peníze však nezmizí. Takže kapsy si na daleko drastičtějších úrocích a mnohem surověji vymáhaných splátkách namastí ti skuteční ilegální lichváři, kterým schválení podobného zákona vytvoří nový trh.
Regulace vs. konkurence
I zdánlivě menší zásah, požadovaný nyní Unií, jakým je například možnost dva týdny po uzavření smlouvy od ní jednoduše odstoupit, zvýší nejistotu věřitele. Zavedení nové přísně kontrolované živnosti pro půjčování peněz pak bude něco stát. A banky či úvěrové firmy si pak dodatečné náklady a rizika jednoduše započtou do úroku či poplatků, takže zase na to nakonec doplatí dlužník. Prostě víra, že státní regulace ochrání slabé občany lépe než standardní konkurence, sice může v krizi sílit, že by ale byla odůvodněnější, se říci rozhodně nedá.
