Druhá vláda může nakonec dopadnout stejně jako ta první
Bylo to tak trochu i slovo do vlastních řad, protože Václav Klaus je stále ještě také čestným předsedou ODS. „Připomínám, že jeden projekt na sestavení vlády již selhal a že bez významných modifikací nemůže být opakován. Zároveň sděluji, že nepovažuji za možné, aby byl bez jakéhokoli limitu prodlužován dnešní stav, kdy máme vládu bez důvěry Poslanecké sněmovny,“ oznámil v úterý z Hradu. Selhal-li projekt menšinové vlády ODS, jakýpak jiný projekt asi prezident požaduje? Inu vládu většinovou se zajištěnou důvěrou sněmovny. Jestli ale nemá jít o vládu ODS s komunisty, pak se k ní lze dopracovat toliko dohodou s ČSSD. Po kritických předhůzkách „důchodce z Vysočiny“ se sešikovala za Jiřím Paroubkem, s nímž se ale Mirek Topolánek, ačkoli „pomazaný“ šestinásobným volebním vítězstvím, neumí porovnat. Trvá-li však ODS na tom, že jen Topolánek je kompetentní vést za ni povolební vyjednávání, povede je nutně pro nějakého jiného příštího premiéra.
Oželet bude muset ODS i představu, že to, pokud možno, „překlepe“ s Topolánkovou vládou až do předčasných voleb. „Čištění stájí“ po sociální demokracii spíše teprve začalo a každý týden ve Strakovce a na ministerstvech navíc by měl zajisté pro ODS cenu zlata. Václav Klaus však jako by ani nebyl jejím čestným předsedou! Nepovažuje totiž za možné, „aby byl bez jakéhokoli limitu prodlužován stav, kdy máme vládu bez důvěry Poslanecké sněmovny“. Je to totéž jako pokyn Topolánkově vládě, aby začala balit. Prezident by měl rád vládu s důvěrou sněmovny i pro ten případ, že by to neměl být kabinet trvanlivý, ale toliko s omezeným mandátem do předčasných voleb. Protože ale jeden ze čtyř úkolů, které dal v pátek předsedům parlamentních stran, je dohodnout se do úterý na termínu předčasných voleb, s „trvanlivou“ vládou už asi nepočítá.
Dospět k jakékoli vládě bude však velmi obtížné. Ano, z výsledků červnových voleb lze teoreticky sestavit hned několik variant vlád s většinou v Poslanecké sněmovně: velkou koalici ODS a ČSSD (155 hlasů), kterou ale odmítá Topolánek a zarputile členstvo jeho strany; duhovou koalici ODS, ČSSD, KDU-ČSL a Strany zelených (174 hlasy), jež se příčí Jiřímu Paroubkovi i Martinu Bursíkovi; trojkoalici ODS, ČSSD a KDU-ČSL (168 hlasů), kterou Jan Kasal šibalsky nazývá duhovou, zatímco zelení a KSČM v ní vidí skrytou koalici velkou, a konečně mesalianční koalici ODS a KSČM (107 hlasů). Zatímco Kasal by byl s lidovci ochoten dělat „nárazník“ mezi Topolánkem a Paroubkem, kteří o to nestojí, leč odmítá podíl lidovců na jakékoli vládě opírající se o KSČM. Protože však podle Kasala KDU-ČSL také nepůjde do žádného projektu, který by nepodporovala ČSSD, Jiří Paroubek si s posíleným sebevědomím začal opět nárokovat pokus sestavovat vládu. Vyloupnout z téhle spleti zájmů společného jmenovatele dá šéfům stran zabrat. Navíc do úterního odpoledne mají prezidentovi předestřít dohodu na typu a programových ambicích kýžené vlády a také na definitivním obsazení funkce předsedy Poslanecké sněmovny. Že dohoda o tom všem bude „velmi, velmi obtížná“, tušil již při odchodu z Hradu jistě nejen Jiří Paroubek.
Bez dohody na vládě se zkomplikuje cesta k předčasným volbám, jež si přednostně přejí ODS a zelení, připouštějí je lidovci a komunisté, avšak odmítá ČSSD. Prosadit změnu ústavy, aby se sněmovna mohla třípětinovou většinou rozhodnout o svém rozpuštění a umožnit prezidentovi vypsat nové volby, je ten první a snazší krok. Druhým krokem by musela být aplikace této ústavní změny, k níž se ale Topolánkovi odmítli komunisté i lidovci zavázat. Volební preference jsou potvora a leckterá ze stran, jež s ústavní změnou souhlasí, nemusí nakonec ve sněmovně hlasovat pro její samorozpuštění, když se v tu chvíli budou jevit oné straně předčasné volby jako riskantní. Ještě se možná ukáže, že spolehlivá a nejkratší cesta k předčasným volbám vede přes jmenování a pád tří vlád!
Když 7. listopadu odpoledne parlamentní strany nepředloží prezidentovi dohodu o tom, že jsou s to zauzlenou situaci vyřešit, budou to muset nechat na něm. Václav Klaus nemůže obcházet ústavu, či dokonce postrčit zemi k ústavní krizi. Byl by nucen obratem jmenovat premiéra příští vlády, která by však bez dohody stran patrně nezískala ve sněmovně důvěru. Následovala by slíbená rezignace Miloslava Vlčka z čela sněmovny. Kdyby se ČSSD podařilo opět zvolit jejím předsedou svého člověka, na jehož návrh prezident napotřetí jmenuje premiéra, bylo by to znamení, že ODS se nebála třetího pokusu pro Paroubka zbytečně. Kdyby se ovšem po Vlčkově odstoupení sněmovna na jeho nástupci nedohodla, neměl by kdo navrhnout prezidentovi třetího premiéra. Žili bychom v pořadí s druhou vládou v časově neohraničené demisi a stejně jako v létě s napůl funkční sněmovnou. Berou politické elity v úvahu i tento možný scénář?
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
