Vrcholné instituce EU by se měly stát centrem, jež se nezabývá margináliemi
Zhruba od roku 2002 nastávají ve světě zásadní změny v oblasti nerostných surovin a energetiky. Jejich podstatou je, že kvůli poměrně rozsáhlé modernizaci mnoha někdejších rozvojových států se z velkého počtu zemí, které byly typickými producenty, a tedy čistými vývozci nerostných surovin, postupně stávají pouze soběstačnými spotřebiteli. A v některých případech dokonce „čistými dovozci“, jejichž domácí produkce nestačí ani na pokrytí vlastní spotřeby. Typickými příklady jsou nejen Čína a Indie, ale i Indonésie, Brazílie, Vietnam a další státy - tedy vesměs země s několika sty miliony obyvatel. Nárůst spotřeby se týká celého spektra komodit včetně elektrické energie. Právě tyto změny jsou jednou ze základních příčin globálního vzestupu cen nerostných surovin, vzniku nových surovinových spojenectví a dalších významných proměn mezinárodních vztahů, což jsem se pokusil popsat ve svém předchozím článku (EURO 21/2006). Byly v něm podrobně analyzovány všechny nové trendy a uvedeno mnoho příkladů.
Za uplynulé dva roky většina trendů ještě zesílila a argumentů, že nerostné suroviny budou čím dál více určovat další chod světa, neustále přibývá. Lze proto hovořit o již započatém celosvětovém soutěžení o zdroje, které se nevyhnutelně týká i EU, a tudíž ČR. Strategicky a promyšleně si počínají zejména východoasijské země. Jak se v této důležité oblasti chová náš kontinent? Jaké jsou alternativy budoucího směřování evropského kontinentu v oblasti nerostných surovin a energetiky? Z pozice analytika si dovolím lehce zaspekulovat a po zohlednění ve světě již rozehraných partií vyslovit několik hypotéz. Hypotézy - a zejména v oblasti politicko-ekonomické - jsou vždy za hranicí striktně vědeckého přístupu a spíše modelací možné budoucnosti. Proto je třeba k nim přistupovat s rezervou. Přesto lze načrtnout v zásadě tři možné varianty: Dvě krajní (optimistickou a pesimistickou) a jednu mezi nimi.
Pesimistický scénář
Evropa nebude v budoucnu dostatečně registrovat významné změny, které ve světě nerostných surovin nastávají, a reagovat na celosvětový příklon k jaderné energetice. EU se bude nadále především zabývat otázkami, které jsou z hlediska globální ekonomické soutěže naprosto okrajové. Evropa nepochopí, že se v 21. století vliv získává prostřednictvím zdrojů a že těmi nejbezpečnějšími jsou ty domácí. EU bude nekriticky prosazovat takzvané obnovitelné zdroje, a vynakládat tudíž obrovské finanční prostředky i technické kapacity neefektivně. Bude pokračovat v sebezničujícím nápadu rozdělovat vlastní energetické firmy, čímž usnadní jejich ovládnutí investory z konkurenčních regionů a úplně ztratí vliv na rozhodování o strategických záležitostech v energetice. Evropa si bude nalhávat, že cena elektřiny roste kvůli nedostatku konkurence, a nedokáže si přiznat, že většina zemí v posledních dvaceti letech značně podcenila investice do nových (tedy efektivních) energetických zdrojů. Zůstane uhranuta projektem biopaliv. A nebude naslouchat varování odborníků, že jejich skutečné dopady na světový ekosystém jsou negativní a že příklon k nim výzvy energetiky nevyřeší, zato však na celém světě zdraží potraviny.
Ztráta vlivu
Evropa se nedokáže domluvit na racionální, oboustranně výhodné koexistenci s Ruskem, které je jedním z mála možných dodavatelů surovin na kontinent. Rusko přesměruje podstatnou část toku svých surovin do rychle se rozvíjející Asie. Evropa bude s údivem sledovat kroky ostatních regionů k zajištění dostatku zdrojů a nepochopí, že se karty rozdávají právě teď. Nebude vnímat rozdíl mezi politickou a ekonomickou diplomacií a bude se divit, proč země bývalého třetího světa dávají přednost ryze obchodním partnerům před mravokárci. Nechá se vtáhnout do údajného střetu civilizací, a proto zbytek energie vyplýtvá v ideologicko-náboženském nebo dokonce válečném konfliktu s islámským světem.
V důsledku toho Evropa jako kontinent v budoucnu zcela ztratí svoji pozici jednoho z globálních hráčů. Oblast východní a jihovýchodní Asie, věnující zajištění zdrojů velkou pozornost a s příznivější demografickou strukturu, bude určovat ekonomický chod světa, a tedy jej i ovlivňovat. Vzniknou další světové mocnosti ze zemí někdejšího třetího světa v Latinské Americe a Africe. Éra významu evropského kontinentu skončí. Bude za ostatními regiony natolik zaostávat, že ani neuvidí, kudy se ubírají.
Optimistická hypotéza
Evropa se v budoucnu přidá k celosvětové renesanci jaderné energetiky. Pochopí, že jde o nejefektivnější zatím známou technologii výroby elektrické energie, která je navíc schopná výrazně omezit produkci skleníkových plynů. Evropa nebude podporovat vědu a výzkum proklamacemi, ale určením jasných priorit, mezi něž musí patřit jaderná fúze. Začne podporovat obnovitelné zdroje. Ale jen tam, kde jsou pro ně skutečně vhodné podmínky a zejména s termínově realistickými očekáváními. EU si přestane dávat politicky motivované, technicky nereálné závazky. Začne se zabývat kriticky vysokou dovozní závislostí svých členů (a to nejen v ropě a zemním plynu, ale i v uhlí či neželezných kovech) a bude se snažit efektivně využívat domácích zdrojů surovin.
EU bude schopná se domluvit na koordinované korektní politice vůči Rusku. A využívat nepřerušované dodávky surovin z Ruska a Ukrajiny. Nebude opakovat vlastní chyby a nedopustí, aby v nových členských zemích (Rumunsku, Bulharsku, popřípadě bývalých republikách Jugoslávie) byla uzavírána ložiska nerostných surovin a zbytečně se propadala těžba. Případné ekologické problémy spojené s dobýváním či zpracováním surovin v těchto zemích bude řešit transferem environmentálně šetrných technologií, nikoli zastavením těžby. Místo zdlouhavé a neracionální diskuse o tom, zda Turecko patří, či nepatří kulturně a historicky do Evropy, EU naváže s touto zemí bližší ekonomické vazby a využije její značný surovinový potenciál.
Příznivé důsledky
Evropa začne na zbytek světa pohlížet prizmatem ekonomické diplomacie a uvědomí si, že regionů, které ještě nejsou surovinově obsazené, není mnoho. Evropa nalezne způsob jak komunikovat s rychle se modernizujícími asijskými zeměmi a bude se na jejich úspěchu podílet. Střední Evropa pochopí, že ekonomický úspěch zajistí nejen zahraniční investice na jejím území, ale i podpora expanze vlastních firem do dalších zemí. Evropa se nenechá zatáhnout do „civilizačního střetu“ s islámským světem.
V důsledku toho Evropa jako kontinent neztratí svoji pozici a naopak poběží společně s asijským regionem relativně v čele pelotonu. Vrcholné instituce EU se stanou mozkovým centrem, které se nebude zabývat margináliemi, ale bude sledovat světové trendy a připravovat strategie, jak na ně reagovat. Evropa a Rusko pochopí, že se potřebují. Rusko přestane využívat závislosti Evropy na svých surovinách k vydírání. A Evropa se přestane vůči Rusku stylizovat do role moudrého učitele a vychovatele.
Střední cesta
Evropa bude nadále vystupovat jako nejednotný, nekompaktní a nekoordinovaný celek. Některé státy budou rozvíjet jadernou energetiku, jiné se jim v tom budou snažit zabránit. Vzájemně se budou dávat k mezinárodnímu soudu. Evropská komise bude nekriticky podporovat neefektivní obnovitelné zdroje, ale jednotlivé členské státy si prostřednictvím různých výjimek nakonec udělají, co budou chtít. Některé členské státy pochopí, že přichází éra přednostního využívání domácích nerostných surovin a oživí svůj těžební průmysl, čímž získají komparativní výhodu oproti jiným členům. Její plody však výrazně nepoznají, protože systém přerozdělování rozdíly nivelizuje.
Ekologičtí aktivisté postupně ztratí v některých zemích vliv, protože tamní populace pochopí, že nenabízejí žádná reálná řešení. V jiných (nových) zemích však zase vliv získají. EU sice prosadí rozdělení národních energetických šampionů, ale aby nemusela přiznat, že se mýlila, přijme jiné nařízení, kterým negativní dopady rozhodnutí sníží. V Evropě se sice začnou stavět nové zdroje, ale většinou budou opět neefektivní, a tedy drahé, což bude dále zvyšovat cenu elektrické energie na kontinentu a znemožňovat globální konkurenceschopnost evropských producentů. Věda a výzkum se stanou prioritami EU a poplyne na ně mnoho prostředků. Záběr však bude natolik široký, že nenastane vyprofilování skutečně perspektivních a podpory hodných oblastí.
Vše jako dnes
EU reálně nenajde společnou řeč s Ruskem a obě strany budou nadále neefektivně vynakládat energii na zápolení o vlastní vliv a důležitost. Některé země (například Německo, Maďarsko, Francie, Itálie) však budou mít s Ruskem vlastní nadstandardní vztahy. Jimi budou vyvažovat mrazivé dvojstranné vztahy jiných členů EU (například Pobaltí, Polska). Evropa se bude „částečně účastnit“ „nevyhnutelného“ střetu civilizací.
V důsledku toho se situace bude podobat dnešního stavu. S tím rozdílem, že globální soutěž se zrychlí a bude větší počet soutěžících. Evropa bude pozvolna ztrácet svoji pozici kvůli progresivnějším a strategičtěji uvažujícím regionům. Evropská komise nedokáže pochopit, že její rolí by nemělo být vědět a rozhodovat o všem, ale pouze určovat správný směr.
Pesimistická varianta
Evropa nebude dostatečně registrovat významné změny, které ve světě nerostných surovin nastávají.
Nebude reagovat na celosvětový příklon k jaderné energetice.
Evropa se nedokáže domluvit na racionální, oboustranně výhodné koexistenci s Ruskem.
Nechá se vtáhnout do údajného střetu civilizací.
Evropa jako kontinent ztratí svoji pozici jednoho z globálních hráčů.
Optimistická varianta
Evropa se přidá k celosvětové renesanci jaderné energetiky.
EU si přestane dávat politicky motivované, technicky nereálné závazky.
EU bude schopná se domluvit na koordinované korektní politice vůči Rusku.
Evropa začne na zbytek světa pohlížet prizmatem ekonomické diplomacie.
Nenechá se zatáhnout do „civilizačního střetu“ s islámským světem.
Evropa jako kontinent neztratí svoji pozici a naopak poběží společně s asijským regionem relativně v čele pelotonu.
Střední varianta
Evropa bude vystupovat jako nejednotný, nekompaktní a nekoordinovaný celek.
Některé státy budou rozvíjet jadernou energetiku, jiné se jim v tom budou snažit zabránit.
EU nenajde společnou řeč s Ruskem.
Obě strany budou neefektivně vynakládat energii na zápolení o vlastní vliv a důležitost.
Evropa se bude „částečně účastnit“ „nevyhnutelného“ střetu civilizací.
Situace se bude podobat dnešnímu stavu.
Evropa bude pozvolna ztrácet pozici kvůli progresivnějším a strategičtěji uvažujícím regionům.
