M i r o s l a v Z á m e č n í k
Schůzka „velké čtyřky nepřinesla žádné pozitivní překvapení. Signál vyslaný účastníky zbytku světa je přesto čitelný: Česká republika momentálně na razantnější pokračování strukturálních a institucionálních reforem prostě politicky nemá.
Nemá pedevším proto, že chybí konsenzus, nejen pokud jde o vhodnou léčebnou metodu nečekaně hluboké hospodářské recese, ale i pokud jde o diagnózu jejích příčin. Co na tom, že autor podkladových tezí pro páteční schůzku Václav Klaus již jednou strukturální a institucionální pozadí nepřesvědčivých výsledků české transformace v památném televizním projevu loni na jaře pojmenoval. Jednak tehdy zjevně četl něco, co by sám o své vůli nikdy nenapsal, jednak se pisatelé loňských pravd mezitím ocitli na politické periferii. K balíčkům se rozhodující politické síly v zemi nechtějí přihlásit.
Potíž je v tom, že ničemu neutečeme, potřebě správné diagnózy už vůbec ne. Je přitom zjevné, že makroekonomická restrikce se neobešla bez nákladů v podobě hospodářského poklesu a vyšší nezaměstnanosti a že ve vysoce monetizované ekonomice je dopad vyšších úrokových sazeb na bilance a výsledovky podniků i financujících bank tvrdý. Tvrdší než v ČNB (a kdekoli jinde) očekávali.
Právě tak je zřejmé, že důvěra domácích i zahraničních účastníků trhu v pozitivní vývoj je nesrovnatelná třeba s rokem 1995, kdy „triumfalismus vrcholil a centrální banka nestíhala sterilizovat příliv krátkodobého kapitálu.
Přinejmenším sporné je tvrzení, že „kvalita našeho ekonomického systému určitě není v horším stavu dnes, než byla v letech 1994-1996 . Každopádně víme, že chybí ochota mnoha domácích i zahraničních účastníků trhu tehdy i dnes prokazatelně nedobrou kvalitu systému nadále tolerovat. Systém nejenže ztratil kredibilitu, ale problémy před sebou pouze valil. Kdo si přečetl posudky EU nebo Evropské banky pro obnovu a rozvoj, nebude ani tvrdit, že na tom z hlediska kvality ekonomického systému a institucí nejsme hůře než v dalších transformujících se zemích. Jsme na tom hůře než Maďarsko a Polsko, myslí si to nejen byrokraté v Bruselu a Londýně, ale také investoři a na jejich mínění záleží.
A záleží-li na důvěře investorů a jejich chápání situace (které nemusí nezbytně odpovídat realitě), pak také záleží na tom, zda budoucí hospodářská politika dokáže investory přesvědčit o svojí správnosti z hlediska řazení jednotlivých kroků a intenzity jejich dávkování. Z tohoto hlediska lze s lítostí konstatovat, že schůzka byla interpretována především jako tlak na uvolnění politiky ČNB ještě předtím, než se vlastně konala. Pokud však mezinárodní investorská komunita očekává v zásadě strukturální a institucionální řešení naší dnešní situace, jsou mediální útoky politiků na centrální banku, včetně hrozby legislativních změn, kontraproduktivní.
Přitom metody, které jsou v podkladových tezích, obsahují kroky, které by měly hospodářství pomoci. Je jistě pozitivní, když se šéf Parlamentu vysloví ve prospěch vstřícnosti při projednávání legislativy s potenciálními prorůstovými efekty. Škoda jen, že tato pasáž je velice skoupá na slova. A tak se nedozvíme, zda má na mysli spíše toleranci fiskálních schodků a legislativní „umravnění centrální banky, anebo ostrý legislativní tah ve prospěch posílení práv věřitelů vůči dlužníkům.
Vláda by si nepochybně v očích investorů polepšila, kdyby si vzala k srdci doporučení Václava Klause, pokud jde o urychlení privatizace bank a zbývajících strategických podniků. Zvláště cenné je varování před velmi drahou chybou, jíž se někteří vládní činitelé dopouštějí tím, že slibují podnikům finanční sanaci. Kdo by přistoupil na jednání s věřiteli o restrukturalizaci, když může doufat v „tatíčkovskou záchranu od státu? Na druhou stranu je dost obtížné rozluštit, co má autor na mysli, když požaduje jasné ujištění, že soukromý sektor má v této zemi budoucnost. Soukromý sektor jistěže nemá rozumnou alternativu, čímž není řečeno, že by měli podnikům nadále vládnout manažeři a vlastníci, kteří dokázali firmy připravit o kapitál. To není jedno a totéž, a je nejvyšší čas přijmout jako fakt, že insolventní firmy patří věřitelům.
Osobně nemám problém s některými doporučeními, jež se týkají finančního sektoru a měnové politiky. Snížení úrokového diferenciálu, které by vedlo k jistému oslabení koruny a ke zvýšení konkurenceschopnosti cenově citlivých exportních položek a současnému omezení dovozu, je něco, na čem se asi shodne převážná část české ekonomické obce. Rovněž zrušení, popřípadě úročení povinných minimálních rezerv je něco, co měla ČNB udělat souběžně se zvýšením nároků na tvorbu opravných položek, což samo o sobě bylo správné opatření. Bankovní supervize přivírala oči nad faktickou podkapitalizací bank již dost dlouho a měli bychom se vyhnout jakémukoli zkreslování jejich skutečného zdravotního stavu.
Credit crunch je realitou a jeho prolomení vyžaduje, aby došlo k očištění bankovních bilancí. Zde je ovšem krajně důležitá zvolená technika, která by neměla vyústit ve ztrátu zájmu bank o efektivní vymáhání pohledávek, které byly z jejich bilancí vyvedeny. Nejen česká praxe, ale i zkušenosti jiných tranzitorních ekonomik ukazují, že ze všeho nejdražší jsou centralizovaná řešení typu Konsolidační banky.
Výzvy ke mzdové kázni jsou zcela namístě a odborové svazy sotva svým členům pomohou, když v rámci kolektivního vyjednávání nebudou přihlížet k ekonomické situaci jednotlivých podniků.
To jsou ovšem jednotlivosti, které ve svém celku nevytvářejí důvěryhodný projekt a v některých aspektech se dosti úspěšně navzájem potírají. Přitom nelze říci, že by čeští ekonomové hlavního proudu nebyli schopni nalézt technicky správné a vnitřně konzistentní recepty na to, jak vyvést českou ekonomiku z recese. Základní kostra je koneckonců obsažena v balíčcích, jejichž smysl žádné z respektovaných kapacit doma ani v cizině nepopíraly a nepopírají. Opravdová potíž je v tom, že k implementaci reforem je potřebný silný politický mandát a jasné poznání, že před dosti bolestivou terapií zkrátka už není kam utéci.
Dokud budeme žít v představě, že valná část odpovědnosti za recesi leží na Bankovní radě a že kombinace injekcí likvidity a státní pomoci je cestou z dnešní mizérie, nedostaneme se na druhý břeh nikdy. Obávám se jen, že se o tom budeme muset nejprve na vlastní kůži přesvědčit.
Autor je Senior Advisor u Arthur D. Little Inc.
