Podtitul: Vyspělé země budou muset začít důsledně šetřit na výdajích
Po finanční a ekonomické krizi pomalu přichází pozvolné a křehké oživení. Hospodářský růst je zatím stále poháněn fiskálními stimuly, pro něž se však ve většině vyspělých zemí radikálně zužuje prostor. V nejbližších letech bude ve vyspělém světě nevyhnutelné utažení fiskálních kohoutků v průměru o čtyři až 4,5 procenta HDP ročně – a v některých zemích podstatně více.
Během finanční krize mnohé státy zachraňovaly zadlužené banky a přebíraly jejich dluhy. Banky by se teď státu měly odvděčit tím, že budou horlivě kupovat vládní dluhopisy. Tato vzájemná výpomoc ale pro některé země přestává hladce fungovat. Banky a další finanční instituce zjišťují, že vládní dluhopisy nejsou tím bezrizikovým aktivem, za jaké byly donedávna považovány, a odmítají svými nákupy krýt nekonečné zadlužování. Vládní dluh držený bankami se dnes pro banky stává novým rizikem, které je zpětně ohrožuje.
Inflační řešení
Vlády jsou nuceny sahat k fiskálním úsporám i přesto, že to ohrozí dosud křehký hospodářský růst. Omezování vládních dluhů zpětně zasáhne soukromý sektor. Je to daň za předchozí nalévání peněz do ekonomiky, kterým vlády zachraňovaly i bezperspektivní podniky a bránily přirozené krizové selekci, jež mohla ekonomiku ozdravit. Dnes se ukazuje, že přelévání problémů soukromého sektoru do vládních dluhů bylo jen oddalováním bolestivých řešení. Dluhová past tu stále je, jen se přesunula ze soukromé a bankovní sféry na stát.
Problém vládních dluhů je o to horší, že nalévání peněz do ekonomiky k odvrácení přirozených důsledků finanční a hospodářské krize se vlády věnovaly v situaci, kdy si to nemohly dovolit. Byly už tak jako tak silně zadlužené „z dobrých časů“, kdy se zdálo, že ekonomika rychle poroste navěky. Svižný růst v mnoha zemích zakrýval neudržitelnost příliš štědrých sociálních systémů a křehkost důchodových systémů, které nepočítaly se stárnutím populace. Zčásti také vyspělé země doplácejí na keynesiánskou víru v blahodárný vliv vládních výdajů na hospodářský růst, tedy na víru v to, že ekonomika může zdravě prosperovat na dluh.
Fiskální náprava ale bude nevyhnutelná. Vládní dluhy se dnes stávají problémem takřka celého vyspělého světa a v delším výhledu jsou posilovány stárnutím obyvatelstva. Podle jedné ze studií, které se této otázce věnují, hrozí bez zásadní změny fiskální politiky řadě zemí nekontrolovaný růst zadlužení až za hranici, kdy celý hospodářský růst bude pohlcen jen splácením úroků. Během deseti let by bez radikálních zásahů dosáhl podíl veřejného dluhu na HDP v Británii 200 procent, v USA a v Řecku 180 procent, v Irsku 170, v Portugalsku 150 a ve Španělsku 130 procent. Podle prognóz Evropské komise by takový extrém hrozit neměl, ale bude to vyžadovat důsledné snižování deficitů. Existují však i jiné cesty, jak dluhy snížit. USA nebo Británie si mohou peníze na splácení dluhu samy natisknout a pro Řecko i další to může udělat Evropská centrální banka. Finanční trhy rizika inflačního řešení vnímají. Vedle obav z vládního bankrotu je to další důvod, proč některé vlády mají problémy s refinancováním dluhu.
Zlenivělá EU
Pokud nemá tento scénář nastat, budou vyspělé země muset zásadně přehodnotit své fiskální politiky a začít důsledně šetřit na výdajích. Na místě je otázka, zda to zejména v Evropě nebude znamenat nutný konec sociálních systémů, tak jak jsme je dosud znali. Ty jsou totiž jasně přebujelé v porovnání s výkonností evropských ekonomik, a samy ji snižují podrýváním motivů k práci, podnikání a inovacím. Totéž se týká přebujelých systémů vládní a nadnárodní regulace veškerých ekonomických aktivit. V tomto směru mají Spojené státy větší šanci ze současných problémů vybřednout než zlenivělá a přeregulovaná Evropská unie.
Zadluženost vyspělých zemí má i svůj důležitý „globální“ rozměr. Jsou jím finanční nerovnováhy mezi věřitelskými zeměmi (a velkými exportéry) typu Číny či Německa na jedné straně a mezi dlužníky (a dovozci) typu Spojených států či jižního křídla eurozóny na straně druhé. Čína spolu s dalšími asijskými a latinskoamerickými zeměmi půjčovala Spojeným státům nákupem jejich dluhopisů. Dnes se tito věřitelé ptají, komu budou prodávat své zboží, pokud vláda USA začne šetřit a poptávka na tamním trhu klesne. Otázka „Kdo nahradí americké spotřebitele jako lokomotivu světového růstu?“ ale ignoruje fakt, že to byla lokomotiva jedoucí na dluh. Takový stav nelze udržet donekonečna, i když náprava nebude snadná ani pro jednu stranu.
Graf:
Jízda na dluh
Deficity veřejných financí v procentech HDP
2008 2009 2010 2011
USA; -6,4; -11,0; -10,0; -9,9
Japonsko; -2,0; -6,9; -6,7; -6,6
Evropská unie; -2,3; -6,8; -7,2; -6,5
Eurozóna; -2,0; -6,3; -6,6; -6,1
Pramen: Evropská komise, jarní prognóza 2010
