Deregulace zaváděním regulačních mechanismů
V poslední době se v České republice zavedla praxe, že část ekonomiky je deregulována tehdy, když podnikání v dané oblasti upravuje zvláštní zákon. Nejinak je tomu i v oboru vodárenství a kanalizací. Již v roce 1993 se toto síťové odvětví honosilo přívlastkem první deregulované, avšak teprve nyní, kdy byl Poslaneckou sněmovnou přijat Zákon o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, mohli úředníci s klidným svědomím vytáhnout razítko „vyřízeno . Porovnejme však jejich prohlášení se skutečností. Co vše je veřejný zájem. Již pouhá existence zákona upravujícího podnikání ve specifickém odvětví napovídá, že s deregulací se to nemyslí příliš vážně. Pokud by byla deregulace provedena důsledně, pak nepochybně postačí existence obecné právní úpravy a není třeba přijímat zvláštní normu. Naneštěstí se však u nás prosadil evropský trend sektorových regulací. Máme tedy zákon. V důvodové zprávě se můžeme dočíst, že je v něm deklarován veřejný zájem na vodovodech a kanalizacích, vzhledem k existenci přirozených monopolů se zakládají regulační mechanismy veřejné správy a dále se stanoví nejrůznější povinnosti vlastníků a provozovatelů. Na první pohled se nezdá být příliš šťastná snaha cokoli deregulovat zaváděním regulačních mechanismů. Samotný tento fakt by stačil k usvědčení předkladatelů zákona z neochoty ke skutečné deregulaci. Zavřeme–li však oči a přeneseme–li se přes zmíněný rozpor, zjistíme, že zcela zásadní roli hraje jiný pojem, a tím je „veřejný zájem . Pokud projde v brzké době Zákon o vodovodech a kanalizacích úspěšně i Senátem, má šanci stát se jubilejním čtyřstým českým právním předpisem, v němž se vyskytuje toto slovní spojení. Oč méně se dozvíme o jeho obsahu a smyslu, o to důležitější hraje roli. Vnucuje se proto podezření, zda výraz veřejný neplní pouze funkci kouřové clony halící totální absenci relevantních důvodů pro intervenci státu. Kde docházejí argumenty, nastupuje osvědčená triáda: veřejný zájem, veřejná potřeba a veřejná služba. Mnohé snad napovídá, že se jeden z těchto termínů objevuje již v názvu zákona. Nepřirozené přirozené monopoly. Hlavním důvodem, proč předkladatelé považují za nutné ve jménu veřejného zájmu regulovat, je existence takzvaných přirozených monopolů. Přestože by se dnes pod tento koncept žádný jen trochu solidnější ekonom nepodepsal, nachází své místo i ve zmiňovaném zákoně. Vychází z předpokladu, že není společensky efektivní, aby vedle sebe existovala paralelní potrubí, a proto na určitém území bude vždy poskytovat služby pouze jeden nabízející. Ačkoli ani tuto situaci nemůžeme vyloučit, nelze na ní shledat nic, co by nějak poškozovalo práva spotřebitelů. Nevyskytují–li se v odvětví státem stanovené překážky vstupu, není nijak narušena volná soutěž. Náš „deregulační zákon však podobné překážky obsahuje. Podnikání v této oblasti je živností vázanou, jejíž provozování povoluje ministerstvo zemědělství. To dává souhlas na základě splnění zákonem předepsaných podmínek těm, kdo mají dohodu s vlastníkem infrastruktury o jejím budoucím provozování. Povolení se vztahuje výhradně na vymezené území. Asi pokrok proti koncesím, ale stále zůstává otázka, k čemu je povolení ministerstva třeba. Smysl opatření se nám blíže vyjeví, přečteme-li si odůvodnění paragrafu 4, který se týká programů rozvoje vodovodů a kanalizací. Říká, že cíl plánů rozvoje spočívá v „analýze podmínek pro zajištění žádoucí úrovně vodohospodářské infrastruktury a stanovení koncepce optimálního rozvoje . Je zřejmé, že když stát optimálně naplánuje koncepci rozvoje, musí mít v rukou i náležité nástroje k jejímu dodržování. Celé infrastrukturní plánování by bylo znehodnoceno, kdyby si mohl kdokoli a kdekoli začít provozovat nějaký vodovod nebo kanalizaci. Vysvětlit, co je na takto vzniklých monopolech přirozeného, potom ale vyžaduje notnou dávku dialektiky. Nepomůže ani úředník s definitivou. Druhým problémem konceptu přirozeného monopolu je samotné chápání relevantního produktu. I kdybychom připustili, že jeden nabízející může z nějakého důvodu představovat nežádoucí tržní strukturu, které je třeba zabránit (což sice připustit můžeme, jen se současně nesmíme považovat za ekonomy), přesto nenalezneme žádný smysluplný způsob, jak definovat onen konečný produkt, kterého se má takové opatření týkat. Nezbývá proto než zopakovat, že o tom, co je a co není relevantní produkt, se rozhoduje výhradně na trhu. Úředník to opravdu nedokáže, dokonce ani úředník s definitivou. Kdyby touto schopností oplýval, soukromé firmy by se o něj praly. Ono ostatně není vůbec snadné stanovit, zda je relevantním produktem internetový prohlížeč nebo celý softwarový balík, dodávka vody do bytu nebo pronájem bytu včetně všech možných doplňkových služeb. Jisté ale je, že nejlepšího výsledku bude dosaženo pouze a jen prostřednictvím podnikatelského objevování, nikoli direktivním plánováním. Ačkoli nelze s jistotou předpovědět, co budou svobodní spotřebitelé preferovat, můžeme přesto oprávněně očekávat, že při absenci státních intervencí by se na trhu ukázala vysoká svázanost zásobování pitnou vodou a odkanalizování a čištění vod odpadních s produktem, který lze souhrnně nazvat bydlení. Není proto vůbec nevyhnutelné, aby konečnými zákazníky byli „osamocení jednotlivci nebo domácnosti čelící tlaku ohromných korporací . Zrovna tak to mohou být i konkurující si soukromé čtvrti nebo komunity poskytující statek bydlení zahrnující takové součásti, jako jsou místní komunikace, parkovací místa, veřejná zeleň, dětská hřiště, pouliční osvětlení nebo kanalizace a zásobování pitnou vodou. V tom případě ztrácí domnělý problém nedostatečného počtu firem poskytujících dodávky vody, její odvod a čištění pro konečného spotřebitele zcela na významu. Jako nás celkem nezajímá, kolik firem v České republice vyrábí vodovodní trubky, flokulační nádrže, síran hlinitý či jinou součást nutnou k tomu, abychom měli doma pitnou vodu, nemuselo by nás ani zajímat, kolik a jakých firem nám vodu dodává. Relevantní by pro nás byl statek, který pro jednoduchost nazýváme bydlení. Socialismus s tržní tváří. Co takovému stavu brání? Ačkoli to pravděpodobně zní už otřepaně, vinu opět nese regulace. Místo skutečného trhu se znovu a znovu předstírá jen jakási podivná hra na trh. Stát regulací nájemného a územním plánováním uvězní občany v jejich bytech a poté se pokouší řešit problém zajatých zákazníků vodárenských společností zavedením systému, ve kterém mezi sebou zmiňované firmy „soutěží o pronájem povětšinou obcemi vlastněných sítí. Na první pohled trh, při bližším zkoumání však spíše socialismus s tržní tváří. Ona drobná nuance, že totiž obce nejsou soukromými komunitami, a podnikání dle zvláštního zákona při státem garantovaném místně monopolním postavení (zamezení vstupu do odvětví) také nemá se skutečným trhem nic společného, je příčinou všech skutečných problémů. Jestliže si tedy uvědomíme, k čemu ve skutečnosti regulace vede, pak musíme považovat řešení problémů způsobených jednou regulací zaváděním dalších a dalších regulací za nepochopitelné, ne–li přímo za zvrácené. Vždyť snad ještě není přespříliš bláhové očekávat od politiků, že nebudou problémy vytvářet, nýbrž řešit. Zvláště když se od nich nepožaduje žádná tvůrčí aktivita. Vrchovatě postačí, když zaměří svou činorodost na rušení opatření, která se nám během našeho „liberalizačního období nashromáždila. Hlavně jen nevymýšlet další kulaté čtverce!
