Čte-li nebo alespoň listuje-li člověk zahraničními novinami a časopisy, velice často naráží na srovnání dvou dam: Angely Merkelové a Margaret Thatcherové. Dokonce se někdy objevuje posun ve jménu německé premiérky, novináři píší „Madam Anggie Merkelová“. Když porazila Gerharda Schrödera a podařilo se jí sestavit velkou koalici, přezdívalo se paní Merkelové v médiích „železná lady“ Německa. Nyní se komentátoři k tomuto pojmenování zase vracejí, protože má Německo v čele s ní převzít rotující „evropské prezidentství“.
Němci se však takovému přirovnání jenom smějí. Dámy prý mají společné jen to, že jsou ženy. Šéfredaktor časopisu pro politickou kulturu Cicero Wolfram Weimer, o nich dokonce napsal, že jsou si tak podobné jako anglické pochodové písně a Bachovy suity.
Paní Thatcherová dle něj milovala pathos a konflikty, paní Merkelová naopak dává přednost věcnosti a kompromisům. Jedna udělovala příkazy, druhá vyhledává dialog. Thatcherová měla velmi vyvinutý cit pro strach druhých, Merkelová ví jen o svém strachu. Kdyby Thatcherová viděla, píše pan šéfredaktor, jak Merkelová vyjednává křehkou většinu, vzteky by jí spadla kabelka s ramene. A kdyby se zajímala o její liberální reformy, musela by paní Merkelovou považovat za levičačku.
Podíváme-li se ale na tyto povrchní rozdíly ještě hlouběji, zahlédneme něco podstatnějšího. Totiž že paní Merkelová, kterou vynesly do popředí revoluční události v roce 1989, je na převraty, změny a reformy naprogramovaná, zatímco pro paní baronku Thatcherovou veškeré reformy znamenaly jen způsob obrany staré identity. Paní Merkelová vidí reformy úplně jinak: jako kontinuální proces, který má vést k optimalizaci vývoje státu či Evropské unie.
Nejspíše právě tohle bude ten hlavní důvod, proč si od německého předsednictví v Evropské unii tolik všichni slibují: Merkelová předvedla, že umí mistrovat kompromisy, a právě na nich dnešní a budoucí Evropa, do které už zase patříme, stojí. A možná že to byl i jeden z hlavních důvodů, proč ji chtěl i americký prezident Bush zatáhnout do nejvyšší politiky třeba v Íránu, z čehož se paní Merkelové podařilo vkusně vycouvat, jak před časem napsal Der Spiegel, protože na takovéto akce není německé ministerstvo zahraničí personálně ani zkušenostmi dostatečně vybaveno. Uvidíme, zda nakonec elegantně nevycouvá i z evropských problémů.
