KULHÁNKOVA ŘADA

Z úspěšných manažerů minulých let jsou dnes odstrašující příklady

Manažerská scéna se v loňském roce výrazně změnila. Ještě nedávno oslavovaní a vyznamenávaní kapitáni průmyslu a bank, jako třeba Soudek, Maroušek, Salzmann či Klapal, upadají v zapomnění. Stávají se z nich pouze symboly odstrašuj ících příkladů, jak svěřenou společnost rozhodně nevést.

Co se vlastně stalo? Kromě postupného odhalování katastrofálních důsledků manažerské práce kapitánů první i druhé polistopadové pětiletky (jejich podniky buď zkrachovaly, nebo jsou sanovány desítkami miliard korun ze státního rozpočtu) se změnily i převládající představy o odpovídajících teoretických východiskách. Ekonomové přestali utíkat právníkům, neviditelná ruka trhu ztratila zázračný pohádkový opar, institucionální ekonomie přestala být přehlíženou větví, úspěšný manažer přestal být měřen velikostí řízeného podniku, morální otázky se ze soukromí zač aly vracet do veřejné sféry, privatizace českou cestou přestala být velebena. Paradigmatické společenství Václava Klause, které v České republice dominovalo prvních sedm let po sametové revoluci, se začalo rozpadat a ztrácet na významu.

Paradigmata a nezpochybňované předpoklady mají zásadní vliv na naše jednání a hodnocení jednání druhých, a tím i na samu realitu. Jsou to jakési základní rámce, které určují, na co se zaměřit a co naopak z uvažování vytlači t jako pouhou výjimku. Pokud se na externality automobilového průmyslu (znečištěné ovzduší, neprůjezdná centra měst, oběti dopravních nehod) budeme dívat z perspektivy ekologa, získáme o Škodě Auto zcela jiný obraz než z perspektivy liberá lního ekonoma.

Klasik teorie managementu Peter Drucker nedávno zpochybnil řadu předpokladů této teorie a do časopisu Forbes napsal esej Nové paradigma managementu. Drucker vychází z toho, že nejprve je třeba naše předpoklady pojmenovat a popsat a p otom je poměřit s realitou. Když realitě neodpovídají v teorii zamlčené předpoklady, nemůže být v pořádku ani teorie sama. Tuto Druckerovu metodu, pomocí níž definuje teorii managementu pro 21. století, lze aplikovat i na výběr nejúsp ěšnějších manažerů.

Šest ročníků vyhlašování manažera roku, které pořádaly Česká manažerská asociace, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, Svaz průmyslu a dopravy a Manažerský svazový fond, představilo v letech 1993-1998 tři tucty úspěšných manažerů. Úspěšný podle tehdejšího přesvědčení. Z ankety týdeníku EURO mezi deseti renomovanými poradenskými a právními společnostmi vyplynulo sedm vícekrát zmíněných „úspěšných manažerů průmyslu roku 1999 . Je zajímavé, že žádný z této sedmičky (Vratislav Kulhánek, Tomáš Šabatka, Milan Černý, Václav Fischer, Klaus Tebbe, Jiří Michal a Valentin Girstl) nebyl uveden mezi úspěšnými manažery let 1993-1998.

Dnes se zdá, že již před lety muselo být jasně vidět, že megalomanské nákupy na drahé úvěry, které rozšiřovaly impéria Soudka a Junka, či více než tři desítky rizikových úvěrů v portfoliu bank vedených Salzmannem a Kl apalem jsou šílenými výsledky šílené práce včerejších manažerů.

Možná tehdy zabírala jejich suverenita a odhodlání postavit se bok po boku s úspěšnými šéfy největších západních firem. Jistě mnohým imponoval Lubomír Soudek, který se postavil všemocnému Siemensu a prohlásil, že jeho kapitál plzeňská Škoda k úspěchu nepotřebuje. Snad působil i jakýsi syndrom Tomáše Bati a česká veřejnost jaksi hledala následníka. A hledala ho rychle.

Navíc lidé, kteří přišli do podniků jako vlastníci a začali zavádět elementární pořádek v situaci, kdy většina firem byla rozložena předprivatizačními hrátkami původního managementu, měli nepochybně úspěch. Změna atmosféry v podnicích byla velmi rychlá a působivá. Nikdo tenkrát příliš nepřemýšlel o tom, že pevná ruka nenahradí modernizaci kapacit zaostávajících za světem patnáct až dvacet let a vůdcovské charisma nestačí k získání důležitých zahra ničních zakázek.

Manažerské soutěže se podobaly volbě Miss. Jen bez přehlídky v plavkách. Podniky informace o svém skutečném ekonomickém stavu zahalovaly, jak jen to šlo. A podle českých zákonů to šlo dobře.

V zásadě stačily dva roky k tomu, aby bylo jasné, že chimérické představy jsou zcela něco jiného než odvážné podnikatelské vize. Že k naplnění ambiciózních cílů jsou potřeba peníze, a tudíž hra na kapitalisty bez kapi tálu musela skončit. Proto se i v naší anketě na předních místech umísťují lidé, kteří prodávají své schopnosti. Nepochybně je prodávají dobře a majitelé jimi řízených podniků vydělávají. A tak jako kdysi švadlenka dřela u šéfa do úmo ru, aby se časem vzmohla na vlastní krám, tak i oni jsou možná těmi budoucími českými kapitalisty. Rozhodně spíše než dobrodruzi, kteří se vydali po české cestě. O tom je možné se přít. Je však zřejmé, že dnes oceňovaní manažeři mají schopnosti , vzdělání i zkušenosti neporovnatelné s dřívějšími vítězi anket a vedou tuto zemi zpátky do světa.

Koneckonců první kongres managementu, jak ve svém textu upozornil Peter Drucker, se uskutečnil v roce 1922 v Praze. Jeho organizátory byli československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a ministr obchodu USA Herbert Hoover. Výsledky mana žera roku 1999 podle výběru týdeníku EURO ukazují, že jako úspěšní jsou konečně hodnoceni ti, kteří se dokázali prosadit ve světové konkurenci. Třeba v příštích letech budou Češi hrdí nejen na Jágrovu a Paterovu řadu, ale i na Kulhánkovu.