V zahradě brněnského Městského divadla vyrostla nejmodernější divadelní budova v České republice. Taky to nebylo zadarmo. Ale vstupenky za pět set korun jdou na dračku.
Je to úspěch. Vyprodaná představení, e-maily a telefonáty rozzlobených diváků, dovolávajících se vstupenek, a nakonec i nasazení mimořádné reprízy o státním svátku 17. listopadu. „Ale víc se do nabitého plánu opravdu nevejde,“ brání se ředitel divadla Stanislav Moša. Muzikál Hair v prostorách nově otevřené scény Městského divadla dostal Brno na lopatky. Práva na jeho uvedení si navíc Brňané sjednali pouze do konce roku, takže příval publika lze pochopit.
Co se to děje? Lidé jsou určitě zvědaví na novou muzikálovou scénu, zatím pohříchu zmiňovanou spíše v souvislosti s gigantickými finančními náklady, které museli zalepit daňoví poplatníci. O produkci samotné už se tolik nepíše. A to je škoda. V listopadu totiž měla v hudebním divadle vyprodáno i Lehárova Veselá vdova. Že by v Brně prožívali splněný sen všech divadelních ředitelů?
Hon na diváky
Ředitel Městského divadla v Brně (dříve Divadlo Bratří Mrštíků) Stanislav Moša je režisér a nepochybně schopný manažer. V minulých letech nenápadně vybudoval z někdejších „Mrštíků“ moderní divadelní stánek. A ve vnitrobloku divadla na Lidické ulici před několika týdny otevřel budovu, která se hrdě označuje za nejmodernější divadlo v zemi. Jak to, že se to podařilo zrovna v Brně, často malomyslně žehrajícím na domnělé přehlížení pragocentrickou kritikou?
Existují výzkumy, které umějí doložit a vyargumentovat, kolik divadelních míst které město potřebuje a kolik mu jich dosud chybí. Těmi se operovalo v boji o to, zda nová scéna vůbec vznikne. Předpoklad, že si do ní diváci cestu najdou, podle zmíněných výzkumů existoval. Jenže samotná čísla by asi nestačila.
Těm, kdo v Brně nikdy nebyli a neznají jeho specifickou atmosféru „malého velkoměsta“, může připadat hudební stánek přecpaný nejmodernějšími technickými finesami jako poněkud megalomanský projekt. Jenže Brno je zcela jistě divadelním městem. Ten přídomek je zdůvodnitelný už janáčkovskou operní tradicí, zjevením v podobě Divadla Husa na Provázku počátkem sedmdesátých let, svého času jedinečnou progresivní alternativou HaDivadla i několika slavnými obdobími tradičního Mahenova divadla. A koneckonců i úspěšnou cestou Městského divadla, datovanou zhruba od poloviny devadesátých let.
Od jistoty k hi-tech
Mošova koncepce vsadila jednak na tradiční širokou základnu abonentů, kteří tam léta docházeli za slušným divadlem „středního proudu“, a zároveň na velkolepé muzikálové produkce osvědčeného tandemu režiséra Moši a skladatele Zdeňka Merty. Moša si vydobyl úspěch tvorbou, kterou přijímala kritika rozporuplně a diváci s nadšením - jednoduše proto, že takovou podívanou dosud v Brně neviděli. V dramaturgickém plánu Moša nasázel mezi výpravné zpěvohry divácky osvědčené, ale zároveň kvalitní a dobře provedené kusy typu Obchodníka s deštěm či Smrti obchodního cestujícího a sem tam nějakou frašku od Feydeaua. Vybral si talentované lidi z vlastního souboru a pozval ke spolupráci brněnské osobnosti jako muzikanta Petra Ulrycha či herce Boleslava Polívku. Většinou se držel prověřených jistot ve výběru i provedení inscenací, jen občas zariskoval a málokdy se vyloženě mýlil.
Divadlo praskalo ve švech, ovšem jeho vedení pochopilo: Nyní lze nabídnout divákům veškerý technický komfort v podobě pohodlných sedadel, dobrého zvuku a možnosti využití moderních technických prostředků. Moša nedal na řeči skeptiků, roztrušujících, že lidi nebudou chodit do divadla, které vypadá jako bankovní hala. Koncem devadesátých let se nostalgicky uprášení „Mrštíci“ proměnili v moderní, prosvětlené Městské divadlo Brno, v němž se sklo, kov a naleštěná dlažba propojily s instalací nejmodernějších zvukových, světelných a scénických zařízení. Na přelomu tisíciletí nazrála konstelace k uskutečnění dávného snu, totiž vybudování nové scény v prostorách vnitrobloku divadla. Vlastně k tomu nebylo třeba složitých strategických úvah. Lidé, kteří do Městského divadla hojně chodí, jen udělají o několik kroků navíc. A dostane se jim za to ještě větší podívané.
Brněnský komplex
Stavět se začalo v roce 2001 a nová scéna nakonec přišla na téměř půl miliardy korun. Z toho Brno vložilo osmdesát milionů, zbytek zaplatil stát. I kdyby se to už trochu podobalo vytváření kultu osobnosti, při veškeré snaze o objektivitu nelze rozhodující podíl na úspěchu projektu nepřiřknout Stanislavu Mošovi. Lobboval u poslanců parlamentu i ministra kultury Dostála tak neúnavně, až nakonec peníze vydupal v množství, které mu dovolilo dokázat skutečný počin. „Jinde staví divadla na kopci či na hlavních třídách. My ho máme na dvorku. Každý si je musí sám objevit, podobně jako naše město, které nevyrazí dech na první pohled,“ vystihl trefně při otevření divadla brněnský primátor Petr Duchoň všudypřítomný zbytečný komplex, jímž je Brno po léta prosyceno. Něčím podobným ovšem netrpí Stanislav Moša. „Naše jeviště je už nyní originálem, na který se jezdí dívat divadelníci z celého světa. Kolegové ze Švýcarska, Švédska, Německa i Anglie mi potvrdili, že je u nás nejšpičkovější akustika,“ prohlásil ředitel při téže příležitosti.
Kámen z Manhattanu
V základech nové scény se ocitly kameny z Dolních Věstonic i Manhattanu. Kus kamene ze země, v níž vznikl muzikál, má předznamenávat typický repertoár. A diváky by měly ohromovat technické vymoženosti. Digitální zvuk. Jeviště o výšce sedmadvaceti metrů a speciální výsuvné stoly, které umožní hrát ve dvou patrech nad sebou. Vnitřní prostory divadla kombinují odstíny modré s hnědou barvou. Architekti se záměrně vyhýbali pompéznosti mramoru a kovu, cílem bylo navodit dojem útulnosti. Hlediště má kapacitu šest set osmdesát míst a ceny vstupenek se pohybují kolem pěti set korun, přesto je zájem diváků obrovský.
Divadlo otevřelo premiérou muzikálu Hair ve verzi známé z Formanova filmu. Vedení divadla původně usilovalo o režijní účast samotného Miloše Formana, ale nakonec Vlasy připravil mladý režisér Dodo Gombár. Mluvčí divadla Lucie Broučková hlásí rekordní desetitisícovou návštěvnost internetových stránek divadla a jedno přidané představení, o němž už byla řeč, diváci stihli kompletně rezervovovat za jedinou noc.
Polívka, Pecha, Zola
Kromě Hair se na nové jeviště chystá i činohra. V Shakespearově Bouři by měl excelovat například Boleslav Polívka s Jiřím Pechou. „Nechceme hrát jen komerčním způsobem, tedy dávat jediný kus tak dlouho, dokud na něj lidi chodí. Ještě letos nabídneme i autorské věci,“ slibuje Stanislav Moša. V prosinci se chystá uvést v nové aréně svoji hudební pohádku Zahrada divů. Autorská dvojice Milan Uhde – Miloš Štědroň, podepsaná například pod legendární provázkovskou Baladou pro banditu, chystá na jaro příštího roku původní muzikál. Předlohou k němu by se měl stát Zolův román Nana.
