Dokonce i průměrně vzdělaní bezvěrci si zpravidla vzpomenou, že věta „Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“ je přikázáním Desatera. V Česku samozřejmě známe vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, nicméně pokud jde o povinnost dospělých dětí starat se o své nemohoucí rodiče, nebereme ji doslova.
Na jedné straně jsou děti, většinou dcery, které pečují o své nemohoucí staré rodiče s neuvěřitelnou obětavostí, za cenu obrovského vyčerpání, a příspěvek na péči je velmi skrovnou kompenzací výpadku příjmu ze zaměstnání, které kvůli péči o rodiče musejí předčasně opustit. Na straně druhé se - podle ředitele jednoho ústavu sociální péče - návštěvy rodinných příslušníků u zhruba třetiny klientů vyskytují takřka výhradně ve dnech výplaty důchodů. Přicházejí, aby brali. A příspěvky na péči jsou podle odhadů profesionálů v oboru zneužívány zhruba stejně. Peníze do systému se nalévají, prosakují a nestačí. Něco děláme hodně špatně.
Potřebují podle vás sociální služby novou koncepci financování?
Jinde berou péči o rodiče vážněji. Pojem Elternunterhalt znají nebo znaly všechny německojazyčné země. Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům je v německém občanském zákoníku vyžadována v přímé příbuzenské linii, pokud to majetková situace dovoluje. A k tomu povinné pojištění péče se sazbou 3,05 procenta. Obdobné koncepty jsou známy i z Rakouska a Švýcarska, opět odvislé od příjmu, a existuje také ve francouzském Code civil. Filial responsibility laws mají také asi v polovině států USA a v některých z nich znají i trestněprávní postihy - za zanedbávání péče můžete jít i do basy.
Ve východní Asii je „filiální pieta“ pevně zakotvenou součástí kultury už tisíce let -úcta k rodičům a péče o ně je nejen v řadě zemí samozřejmě praktikována, ale také zakotvena v právním pořádku.
Všechny tyto státy vyznávají princip subsidiarity: nejdřív jednotlivec, pak rodina, pak obec a komunita, pak stát, nikoli naopak. A je to tak správně.
Financování péče o staré a potřebné se musí změnit. Jinak se stát nedoplatí
V Japonsku, které má dnes demografii, jakou budeme mít v Česku tak za dvacet let, až do roku 2000 stát do této oblasti vůbec nezasahoval a nechával to na rodině. Nicméně spoléhání na tradici a morální závazky se už dávno dostalo do konfliktu s realitou moderní společnosti. Mladí migrují do velkých aglomerací, ženy chodí do práce a model filiální piety tlak nevydrží. Lékem se stalo sociální pojištění dlouhodobé péče placené lidmi nad 40 let věku, s doplňkovým financováním z místních a centrálních daní a spoluúčastí.
Náš systém také potřebuje změnu, jejímž výsledkem by mělo být méně handrkování ministryň, méně zneužívání a více předvídatelnosti, opřené o odpovědnost. Jisté je, že prachy dojdou a stáří přijde. Vynikající příležitost začít myslet.
Čtěte další články a komentáře Miroslava Zámečníka
