Podle většiny manažerů se česká cesta přes všechny s ní spojené nešvary osvědčila
Prospěla lidem této země kuponová privatizace?
- Ano 56,3 %
- Ne 38,5 %
- Nevím 5,2 %
Přesně před patnácti lety (říjen 1991) se začaly prodávat kuponové knížky, jedna za tisíc korun. Do února 1992 si je zaregistrovalo 8 565 642 občanů České a Slovenské Federativní Republiky, z toho 5 977 466 České republiky. Zcela nepochybně jen málokdo z nich prodělal. Krátkodobě tedy na kuponové privatizaci vydělali a průměrný zisk na jednu knížku se odhaduje na patnáct tisíc korun. Z dlouhodobého hlediska je problém složitější, a to i když odhlédneme od sporů o tom, byla-li kuponová privatizace prostředkem k převedení státního majetku do soukromých rukou nebo velkým podvodem, popřípadě měla-li se více právně regulovat, či nikoli. V každém případě po ní zůstaly obrovské dluhy, které bude nutné splatit. Ať tak či onak nejdůležitější bylo, že se privatizovalo, a v tomto duchu se i nese většina kladných odpovědí, kterých tentokrát bylo 56 procent.
Snad nejpregnantněji tuto zvláštní ambivalenci vyjádřil v dlouhé a vyčerpávající odpovědi respondent: „Kuponová privatizace byl dobrý nápad a úplně skvělý, kdyby zároveň vznikl kapitálový trh. Místo investičních fondů, které umožňovaly ,zájmovým skupinám‘ levně zkoncentrovat vlastnictví, ovládnout a vytunelovat podniky a ,oškubat‘ nezkušené držitele akcií, měl vzniknout fungující kapitálový trh. Kdyby lidé mohli prodat své akcie prostřednictvím fungujícího a transparentního kapitálového trhu strategickým zahraničním investorům, za prvé by prodejem akcií získali vyšší objem finančních prostředků, který by povzbudil spotřebu, což by akcelerovalo rozvoj všech odvětví ekonomiky; za druhé by se vlastnictví privatizovaných subjektů postupně koncentrovalo do rukou především zahraničních a finančních investorů, kteří by vesměs postupovali standardním způsobem a měli by zájem vlastněné podniky rozvíjet, a nikoliv vykrást a zlikvidovat; za třetí by v celé společnosti mnohem rychleji vznikla standardní ekonomická kultura a občané by nabyli důvěru ve fungování finančních institucí a kapitálových trhů; za čtvrté bychom se vyvarovali stovek privatizačních kauz.
Odhaduji, že celkové ztráty spojené s pochybnými praktikami po privatizaci (započítáme-li do toho i opakované oddlužování některých podniků a bank) přesahují jeden a půl bilionu korun. Kdyby tyto prostředky transparentně protékaly ekonomikou a byly řádně zdaňovány, nemuseli bychom v současnosti mít schodek veřejných financí jeden bilion korun… Nakonec jsme z toho nevyšli tak špatně. Jeden a půl bilionu korun sice kamsi zmizelo, ale mohlo to také dopadnout hůř. Svědčí to i o síle ekonomiky za první republiky, když i po druhé světové válce, čtyřiceti letech socialismu a po zpětném přechodu ke kapitalismus, který proběhl volným stylem, tato země dnes celkem obstojně prosperuje. Kuponová privatizace je tak jednou epizodou české ,cesty na západ‘. Bude-li nám stejně jako USA trvat jen padesát let, než se dopracujeme k fungující demokracii, nebude důvod ke stížnostem. Ještě na to máme třiatřicet let.“
Další manažer pak tuto odpověď doplňuje: „Majetek státu po revoluci nebylo možné nechat ve státních rukou a standardní cestou by se privatizoval desetiletí. Přes mnohé negativní doprovodné rysy kuponová privatizace splnila svůj účel dostat majetek do soukromých rukou a následně zkoncentrovat vlastnictví. Chyby se dají najít na všem, a kdo nic nedělá, nic nezkazí. Z obecného pohledu výsledek kuponové privatizace prospěl lidem této země. Nejvíce možná paradoxně těm, kdo jsou jejími nejtvrdšími kritiky.“
Zajímavé však jsou i záporné odpovědi, z nichž za všechny vybíráme dvě. Autor první si jí však není jistý, a odpovídá s výhradami: „Neprospěla. I když ne absolutně, protože některým lidem této země prospěla. Bylo jich minimum a dokázali mimořádně zbohatnout (například Kožený) a někteří něco získali z dobrých investic. Ale v tom, co měla přinést, nové investice institucionálních investorů, zcela selhala.“
Druhý je však o své záporné odpovědi pevně přesvědčen: „Kuponová privatizace už ze své podstaty nerespektuje ekonomické principy, a vytváří tak prostředí, jež poškozuje subjekty (lidi nebo instituce), které se v něm pohybují. Zisk investice zadarmo nemotivuje ,investora‘, aby ji zhodnotil, a nefunguje-li právní prostředí, pak by tato metoda privatizace dokázala zdevastovat mnohem silnější ekonomiky, než byla ta česká na začátku devadesátých let.“
Špatné zákonodárství zmiňuje i respondent, jenž jednoznačně odpovídá ano: „Kuponovou privatizaci znehodnotily špatné doprovodné zákony, z nichž za největší, možná úmyslnou chybu považuji ten, který umožnil přeměnu investičních fondů v holdingy, protože poskytl všem dost času tuto věc udělat, a dostat tak značný majetek mimo veřejnou kontrolu. Přesto podle mne kuponová privatizace urychlila ekonomickou transformaci při relativně minimálních nákladech ve srovnání s těmi transformačními ekonomikami, které zvolily jinou cestu. S odstupem času se správnost ,české‘ cesty stále více potvrzuje.“
Odpovídalo 96 manažerů.
