Odvětví i přes veškeré problémy neztratilo perspektivu
Jan Pivečka, někdejší spolupracovník Tomáše Bati mladšího, vzpomíná, jak několik měsíců po válce přesvědčoval v Londýně syna zakladatele slavné obuvnické firmy, že mu československá vláda „neprávem konfiskované podniky určitě jednou vrátí. „Z čerstvých vajíček udělat vaječinu je snadné, udělat z vaječiny opět čerstvá vajíčka je velmi těžké, ba nemožné, odpověděl mu prý tehdy Baťa. Jak Jan Pivečka říká, hluboký smysl této věty si uvědomil až po návratu z emigrace a po zkušenostech s českou privatizací. Když se Tomáš Baťa po padesáti letech 16. prosince 1989 opět objevil v rodném Zlíně, přivítalo jej nadšeně pětatřicet tisíc lidí. Všichni tehdy věřili, že vše bude takové jako kdysi. Dodnes ve městě, v němž každá druhá budova nese nezaměnitelný otisk batismu a jeho architektury, na velkého průmyslníka nedají obyvatelé dopustit. Polistopadová garnitura se však s nejslavnějším českým vystěhovalcem nedokázala konstruktivně dohodnout tak, aby mohlo být v maximální možné míře využito jeho umu, kapitálu a nesčetných mezinárodních kontaktů. Pro obuvnický průmysl byli slibováni jiní zahraniční investoři. Ti však nedorazili. Většina majetku skončila v kuponové privatizaci, a ta peníze a zkušenosti nepřinesla. Naopak to, co ještě z komunismu zbylo, zmizelo. Neodborné vedení firem a neustále odkládaná restrukturalizace přispěly k postupnému pádu největších obuvnických podniků. Svalovat vinu jen na nepovedenou privatizaci však nelze. Na omezení zahraničních odbytišť se podepsal rychlý rozpad centralizovaného zahraničního obchodu a ztráta východních trhů, zejména sovětského, kam směřovala více než polovina z šedesáti milionů kdysi v tuzemsku vyráběné obuvi. Z domácího trhu české výrobce vytlačila asijská konkurence. Nabízí se otázka, zda má vůbec ještě smysl bojovat o přežití tohoto odvětví. Není to obor, který se definitivně stěhuje do třetího světa? „V bohatší a vyspělejší Itálii je jedenáct tisíc obuvnických firem a dokážou se uživit, namítají manželé Kubátovi, majitelé menší zlínské obuvnické firmy. Obuvnická výroba se udržela i v Německu, ačkoli v omezené míře, a třeba ve Španělsku se v posledních letech ještě rozvinula. Odborníci se shodují, že tuzemská výroba bot se musí definitivně vzdát myšlenky konkurovat levným botám z Východu. Těžko se také zatím může měřit s luxusní značkovou obuví ze Západu, protože žádnou kvalitní značkou nedisponuje (co není, může však být, třeba Nike či Puma jsou velmi mladé značky). Její místo na trhu je zatím v oblasti kvalitní obuvi střední až vyšší cenové kategorie. Bude se také muset zaměřit na malosériovou výrobu speciální obuvi pro nejrůznější lidská povolání a sporty. Existuje tisícero možností, jak se i domácí podnikatel může stát globální jedničkou ve výrobě obuvnických specialit. Producenti dětských bot jistě mohou přesvědčit o výhodnosti svých sice dražších, ale kvalitnějších výrobků, pokud budou úzce spolupracovat s ortopedy, což už se mnohde děje. Výroba bot se může jevit jako neperspektivní obor. Na první pohled se totiž zdá, že v něm již vše podstatné bylo dávno vymyšleno a ke zlepšování není prostor. Pokud se však podíváme do historie, dobře vidíme, že ani v této branži se pokrok nikdy nezastavil – každá generace se obouvá do naprostých novinek. Baťa byl ten, kdo rukodělnou řemeslnou výrobu povýšil na průmyslové odvětví. Jistě existují další nevyužité šance, jak se vrátit mezi ty, kteří udávají tón. Jedno je zaručeno – lidé se obouvat nepřestanou a se vzrůstající kupní silou si i Češi začnou častěji měnit boty. (Mimochodem v roce 1939 v Československu jeden občan za rok spotřeboval 3,5 páru obuvi, po USA nejvíce na světě, loni to v ČR bylo jen 2,82 páru.) To skýtá naději pro všechny mladé lidi, kteří se odvětví chtějí věnovat. České obuvnictví sice již nikdy nebude zaměstnávat desítky tisíc lidí a nebude jako za první republiky místem vysoce nadprůměrných mezd, určitě však nemusí být odepsáno. Vláda by tuzemským obuvníkům měla hlavně vytvořit podmínky, aby soutěž byla skutečné férová. Nekonečná přezíravost k podvodně dovážené obuvi je naprosto nepochopitelná. Co je to za politickou reprezentaci, která nedokáže lidem říct, že kvůli „levnému zboží prodávanému na tržištích přicházejí tisíce lidí o práci a stát ročně o desítky miliard na daních a clech, které by mohly být využity na tolik potřebné nové projekty?
