Evropa uprchlickou krizi nezvládá. Na obzoru už se mezitím stahují další ekonomická mračna
Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans nakonec nepotvrdil obavy, že bruselští úředníci de? nitivně zešíleli. Ty plynuly z informací, které minulý týden zveřejnil německý deník Die Welt. Podle něj měla komise navrhnout přenos kompetence udělovat azyl běžencům z národní úrovně na evropskou. Členské státy by tak přišly o poslední zbytek svrchovanosti nad svým územím, jaký jim ještě po schválení Lisabonské smlouvy zbyl. Jak Timmermans pravil, není to „politicky realistické“.
Nicméně je zřejmé, že bruselským elitám by se to moc líbilo a do azylových řízení v evropských zemích hodlají strkat prsty daleko více než doposud.
Podstatné je, že politicky není realistické ani to, co nakonec komise vyplodila jako nejméně ambiciózní návrh spočívající v zavedení trvale fungujícího přerozdělovacího mechanismu doplněného opatřeními, která by měla omezit pohyb migrantů ze zemí, kam byli předěleni. Pomiňme kocourkovský přístup, že by do země, jež je nechce přijmout, měli být umístěni lidé, kteří v ní nechtějí žít. Ten fakticky zkrachoval u již zavedených a platných jednorázových kvót na rozdělení 160 tisíc migrantů z Itálie a Řecka, které nikdo nedodržuje a evidentně nebudou nikdy naplněny.
Významné je, že zde Evropská komise pokračuje s buldočí zarputilostí v přenášení důsledků politiky a konání jednoho státu na všechny ostatní. Je zcela nesporné, že migrační vlnu podstatným způsobem zesílilo pozvání, kterého se loni v září dostalo všem lidem na cestách od kancléřky Merkelové.
A její rozhodnutí opustit Dublinské dohody pak fakticky rozpoutalo současnou krizi. Tato politika dodnes neprošla revizí a Merkelová to ani evidentně neplánuje.
Naopak s tureckým autoritářem Erdoganem vyjednávala trvalý systém přesidlování běženců do Evropy a jejich další distribuci do členských zemí EU, aniž k tomu měla mandát. Nakonec to vyústilo v onu slavnou dohodu s Tureckem, která je prý řešením divoké migrace organizované převaděčskými gangy. Dohoda samozřejmě nemůže fungovat, pokud nebude doplněna přerozdělovacím mechanismem, který nyní navrhuje Evropská komise. Samotní němečtí voliči mají už běženců plné zuby. Jejich vztek je tudíž třeba obrátit na ty, kteří s nimi jejich starosti nechtějí dobrovolně sdílet, aby moc nepřemýšleli o původcích neblahé situace a bylo možné udržet ve volbách v příštím roce pozice u moci.
Jenže ve Francii jsou napřesrok také volby.
Premiér Valls se už před časem nechal slyšet, že kromě schválených kvót žádné další migranty brát nebude. Takže jeho postoj k jakýmkoli přerozdělovacím mechanismům by měl být předem jasný. A jistě se přidají i další státy. Středoevropské postkomunistické země by tak neměly být osamoceny jako v případě před čtvrt rokem. Schválení předloženého návrhu se tudíž jeví jako silně nepravděpodobné. Diskuse, která se povede, ale opět vyhrotí nálady po Evropě a vyvolá averze mezi národy. Výsledkem této bruselské politiky tak místo usilovně prosazované další a další integrace Unie bude nárůst dezintegračních nálad. Výmluvně o tom svědčí i fakt, že minulý týden zveřejnil Francouzský institut pro veřejné mínění průzkum, podle něhož si jasná nadpoloviční většina Francouzů, Němců i Italů, tedy největších evropských národů, přeje trvalé obnovení hraničních kontrol a konec volného pohybu po schengenském prostoru. A to se s vysokou pravděpodobností v dohledné době také stane. Stačí jeden až dva další teroristické útoky, po nichž se ukáže, jak tato vymoženost svědčí přípravám masových vražd. Ekonomické argumenty budou de? nitivně mimo hru a oslavovaný výdobytek evropské integrace skončí na smetišti dějin.
Navíc Řecko opět deklaruje, že neplní a zjevně ani nesplní části loňských dohod o své ? nanční záchraně. Kromě toho se houpe stabilita největší německé banky, což dost vypovídá o deklarovaném ozdravení evropského bankovního sektoru. A je tak možné, že krize eura se opět brzy rozhoří. Naděje, že by se evropské politické elity za této situace dopustily nějaké sebere? exe a zkusily obrat k realističtější politice, je ale prakticky nulová.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paral@mf.cz
