P o l i t i c k é s t r a n y
Prezident Václav Havel chce pozvednout pokleslou autoritu Hradu a opět se snaží stůj co stůj rozvířit politická jednání. Občanům říká, že udělá vše pro to, aby se Česká republika dostala z ekonomické krize. Pravým důvodem ale je inovovaná vize - většinová vláda, nyní již jen sociálních demokratů a lidovců.
Havel rozlouskl problém, kvůli kterému se lidovci zdráhají vstoupit do sociálnědemokratického kabinetu. Z Hradu unikla informace, že několik členů komunistického poslaneckého klubu je náchylných přestoupit do klubu ČSSD. Při znásobení sil v Parlamentu by se pak většinová vláda křesťanských a sociálních demokratů pochopitelně obešla bez veřejné podpory KSČM. Je to pěkná myšlenka, tak proč ji do poslaneckých hlav alespoň nezasít. Komunisté, převlečení za sociální demokraty, by lidovcům určitě nevadili a část sociálních demokratů by je uvítala s otevřenou náručí.
Šéf parlamentního klubu KSČM Vojtěch Filip i předseda strany Miroslav Grebeníček podobnou možnost unisono popírají. A patrně není proč jim nevěřit. Komunistům se v Parlamentu daří čím dál víc. Jejich poslanecký klub nebyl nikdy tak stabilizovaný jako teď. Ve srovnání s rokem 1992, kdy spory v KSČM vyvrcholily odchodem lidí do Levého bloku, jsou nyní komunisté pevně semknutí a členové poslaneckého klubu se se svou partají téměř absolutně ztotožňují.
Od listopadu 1989 až do letošního ledna nejenže komunisté o ničem nerozhodovali, o jejich spolurozhodování ani nikdo nestál. Neschopnost pravice jakkoli se domluvit jim ovšem dává novou historickou šanci.
Neustálá řevnivost parlamentních stran má jediný výsledek - vyvedení komunistů z několikaleté izolace. Fakt, že je sociální demokraté a lidovci oslovili kvůli podpoře státního rozpočtu, měl pro KSČM zásadní význam. Od této chvíle se s ní musí počítat. A komunisté si to náležitě uvědomují, sebevědomě prohlašují, že do deseti let obsadí vládní Strakovu akademii. Jejich odhad nemusí být zcela chybný. Jestliže potrvá neschopnost ostatních politických stran domluvit se na čemkoliv a hlavně na účinných ekonomických opatřeních a sociální reformě, budou komunisté jen profitovat. Případné prodloužení hospodářských obtíží země a rostoucí nezaměstnanost jim automaticky dodá další voličské hlasy. Už nyní je KSČM stále hlasitější, jedna mimořádná tisková konference stíhá druhou, komunisté se bez ostychu prezentují jako státotvorná síla a záruka politické stability.
Poslanci ostatních parlamentních stran tvrdošíjně opakují, že u komunistů je přání otcem myšlenky, nicméně - pomáhají jim, seč mohou. Například ministr kultury Pavel Dostál přizval do komise pro řešení otázek vztahu státu a církví komunistu Dalibora Matulku. Své rozhodnutí objasňuje tím, že komunisté musí být u toho, aby nemohli z ožehavé problematiky udělat politický problém.
Nakolik je Dostálovo vysvětlení čistě účelové, lze těžko posoudit. Nicméně uvnitř sociální demokracie se stále častěji diskutuje o významu a interpretaci bohumínského usnesení, které ČSSD zakazuje jakoukoliv spolupráci s komunisty. Jedna z verzí zní - zákaz se vztahuje pouze na účast KSČM ve vládě.
Z pevného přesvědčení, že navazování kontaktů s KSČM je nepřípustné, ustupují také lidovci. A dokonce i největší odpůrce komunistické strany prezident Václav Havel, který dosud KSČM jako jedinou parlamentní stranu nikdy nepozval na Hrad, oklikou vzkazuje: Kdyby strana změnila název a odpoutala se od minulosti před rokem 1989, možná by pozvánku na Pražský hrad obdržela.
K překonání odporu by takový počin stačil i mnohým členům Zemanovy strany. Změna značky a úprava stranické struktury by podle nich odvedla tvrdé jádro strany ke Štěpánovým komunistům a s modernizovanou levicí by se mohlo bez okolků jednat. Jedinými, kdo si uvědomují, že pouhá změna jména či odsouzení minulosti na programové podstatě strany nic nemění, tak paradoxně zůstávají samotní komunisté. O žádných zásadních krocích, jež by vedly k proměně strany také neuvažují.
Tvrdošíjnost postoje KSČM je tak nyní možná jediné, co ještě vede většinu sociálních demokratů k jisté zdrženlivosti.
Vehementní snaha prezidenta přesvědčit politiky, aby jednali podle jeho představ, tak opět vychází naprázdno. Zejména poslanci ČSSD bez obalu hovoří o tom, že prezident se předvádí jako mentorující otec, který srovná zlobivé dětičky. „Jenže když dává prezident tak okatě najevo své opovržení politickými stranami, těžko je může přivést k rozumu, tvrdí poslanec Michal Kraus (ČSSD).
Havel se snaží přivést politiky na přelomu března a února ke kulatému stolu ve snaze přesvědčit národ, že je tím pravým místem pro řešení bolavých míst. Sám tomu ale tak docela nevěří: „Nebudu-li předem mít jistotu či naději, že ta schůzka povede k nějakým konkrétnějším výsledkům, pak od ní upustím. A politici už vůbec ne. „Kulaté stoly k ničemu nepovedou. Půjde zas a zas jen o povrchní jednání, míní například místopředseda ČSSD Vladimír Špidla. Podle něj je totiž již dopředu dáno, na čem se může Klaus se Zemanem shodnout - vstup do NATO, vstup do Evropské unie, kde lze debatovat o tom, zda uspořádat, či neuspořádat referendum, a obecná rozprava nad zásadami sociální doktríny. „Vše ostatní je prohrané, když jedna strana o veřejných financích mluví jako o daru ďáblově a druhá je přesvědčena, že jde o užitečný nástroj, dodal Špidla. Podobně skeptičtí jsou i představitelé dalších parlamentních stran.
Stejně tak zbytečná je prezidentova snaha srovnat nesmiřitelné rivaly pravicové politiky. Třeba předseda Občanské demokratické strany Václav Klaus má v současné době patrně jedinou touhu - pomstít se těm, kteří zavinili jeho pád, tedy lidové straně a Unii svobody. A lidovci si zase nedovedou představit, že vládnutí jde mimo ně. „Při všech jednáních se teď chováme jako sobci, bez ohledu na to, v jakém stavu země je, charakterizuje průběh dosavadních jednání jeden z poslanců Unie svobody. Tato strana je už ovšem téměř mimo diskusi. „Hodina strávená s poslancem Unie svobody je promarněný čas, hodina s komunistou je dnes daleko efektivnější, popisuje pozici Rumlovy strany jeden z poslanců ČSSD. Může se tak stát, že nadbíhání komunistům pošle do autu právě unii. Rozhodně se již nikdy nebude opakovat situace po volbách v červnu 1998, kdy mohla vstoupit do vlády s obrovskými možnostmi - nabídkou funkce premiéra či práva veta.
KSČM už zřetelně nezpochybňuje ani prezident, i když opakuje, že se zatím dost nedistancovala od dřívějších zločinů a jí napáchaného zla, které možná na staletí zdrželo vývoj v České republice. Komunistům čím dál více prostoru pro dosažení politické legitimity dávají demokratické strany, byť cenou zato může být i záhuba jedné z nich. Na mínění občanů už příliš nezáleží, zapomenut je výsledek voleb, v nichž pravice a střed získaly 102 mandáty. Hlavně když země bude mít většinovou vládu. Vždyť ta menšinová - třeba podle prezidenta Havla - není moc pevný fundament dlouhého vládnutí a tím či oním způsobem by měl být nahrazen fundamentem pevnějším. Václav Havel ovšem rychle dodává, že to nepřísluší jemu, že to záleží na stranách. Těm demokratickým ovšem chybí pud sebezáchovy.
