Nechoďme k hoře, hora přijde k nám, rozhodli komunisté
Grebeníček premiérem, Ransdorf ministrem zahraničí, Filip šéfem vnitra. Že se to vymyká představám? Právě neokoukanost je banální příčinou rostoucích preferencí Komunistické strany Čech a Moravy. Sociální demokraty, lidovce a unionisty lze vidět ve vládních křeslech dnes a denně, i vzpomínka na ministry z řad ODS je ještě živá. Jen firma Grebeníček & spol. zůstává pro některé voliče záhadou. Bleskovou kádrovou čistkou v roce 1990 se mladokomunisté opticky odstřihli od starokomunistů, z patnáctileté opoziční izolace udělali ctnost. Zatímco rostla nová voličská generace, KSČM budovala image Blanických rytířů, jejichž příchod má být spásný a konečný. Jenže českobudějovický sjezd KSČM o předminulém víkendu ukázal limity této strategie.
Extra partaj.
Stalo se v české historii tradicí, že zhruba po patnácti letech ztrácejí vítězové převratů ostražitost a nastává smiřování. Za první republiky tak vyhřezl sudetský problém, komunisté zase počátkem šedesátých let propustili politické vězně a omezili excesy diktatury proletariátu. Normalizace si našla ze své slepé uličky dvířka k perestrojce. I prezident Klaus pocítil na Nový rok potřebu ohlásit dospělost systému a konec výmluv na minulost. Demokratická společnost, unavená nevyřízenými účty s dobou totality, by přerod KSČM v běžnou levicovou stranu bez vazeb na temnou historii uvítala s úlevou. I proto ta zvědavost, jak na sjezdu zareagují komunisté.
Ti podanou ruku odmítli. Předáci zcivilněním pohrdli, pěšáci zahledění do minulosti nevěděli, která bije. „I když je tento požadavek lákavý, nelze mu podlehnout, neboť KSČM může převzít podíl na výkonné moci pouze za předpokladu, že může z této pozice uskutečňovat svůj politický program. To je v současné buržoazní struktuře našeho státního aparátu vyloučené,“ neslo se tribuny za bouřlivého aplausu. Zatímco nedalekou Černou věž skrápěl májový deštík a lidé v budějovických ulicích si užívali třídního míru, sál kulturního domu Metropol zbrojil do třídního boje. Marně se pár reformistických donkichotů kolem Miloslava Ransdorfa pokoušelo vtáhnout KSČM do rodiny normálních českých a evropských stran, tandemu Grebeníček–Filip se povedlo myšlenkově impotentní partaj udržet v kolejích extremistického klubu, který se s ostatními stranami nekamarádí, nedělí se o moc, je majitelem vědecké marxistické ideologie a čeká tiše na svůj čas. Myšlenka výlučnosti a předvoje dělala „lidem zvláštního ražení“ odjakživa dobře, kdo ničím není, je najednou vším, zanotovali si delegáti i v závěrečné Internacionále.
Cizelované nic.
Grebeníčkova taktika „nezadat si“ se současnými vládními stranami byla dosud z hlediska KSČM efektivní. Přitahovala jak tradiční komunisty, tak tápající nespokojence. Jenže jejich přízeň kulminuje a bude klesat. Voličů, jejichž víra se obejde bez konkrétních programových lákadel, biologicky ubývá, noví jsou náročnější. Pokud by komunisté chtěli lovit ve vodách sociálních demokratů, středních vrstev, nebo dokonce živnostníků, museli by vymyslet konstruktivní program, umožňující dělat kompromisy, jak požadoval Ransdorf. To by vyžadovalo střízlivý přístup, respektující realitu demokratické kapitalistické společnosti – s reálným světem však měla vrcholná komunistická sešlost společných jen několik černých služebních limuzín na parkovišti a obležený bar v předsálí. Jinak delegáti převážně důchodového věku jalovým jazykem socrealismu bránili „zbytky socialistických vymožeností“ a vyžívali se v detailech vnitrostranického života.
Dobrá zpráva pro ČSSD.
Kdyby pokleslé projevy z jednání druhé nejsilnější strany v Česku slyšeli předáci NATO nebo Evropské unie, nejspíše by je chytil amok. Za zavřenými dveřmi však i předvoj pracujících handloval jako normální politici. Grebeníček vyhrál díky podpoře komunistů ze severní Moravy výměnou za zvolení jejich koně Karla Klimši místopředsedou, dojednaný byl i duel s Filipem. Těsný výsledek dvoukolové volby předsedy (187:157) proto neznamená Grebeníčkovo oslabení. Naopak, jeho tým ovládl KSČM pevněji než dosud, a navíc si jedenáct let vládnoucí boss zajistil následníka v podobě názorové kopie s lidskou tváří. Dobrou zprávou je tvrdý kurs KSČM pro Vladimíra Špidlu, jehož odpůrcům se rozplynul sen o levicové vládě s podporou komunistů. Paktování s nereformovanou, a navíc tak zpupnou komunistickou stranou by byl pro chřadnoucí ČSSD polibek smrti.
Grebeníčkův landsmanšaft.
I když triumf tvrďáka Grebeníčka působí na první pohled jako vzestup KSČM, jde spíše o začátek konce. Sjezd přesvědčivě ukázal, že pragmatická krusta revoluční rétoriky jen zakrývá vyhnívající politický obsah. Vlastně se komunisté zabetonovali do podobné pozice, jakou má v Německu sudetoněmecký landsmanšaft. Je početným, voličsky velmi vlivným uskupením, jehož sympatizanti však kotví tak hluboce v problematické minulosti, že si je demokratická vládní garnitura při veškerém respektu drží daleko od těla. Škoda jen těch zbytečných poslaneckých křesel.
