V 17. století byly Molucké ostrovy zřejmě nejlukrativnějším místem na zemi. V jejich severní části se na ostrůvcích Tidore a Ternate sklízel hřebíček, kdežto na jihu - v Bandském souostroví - muškátový oříšek a muškátový květ. Nikde jinde tato koření nerostla. Moluky, stejně jako většinu dnešní Indonésie, ovládali Holanďané, kterým zbyl po vyhnání Portugalců jediný konkurent - Angličané.
Šlo o peníze, a tak se hrálo se vší krutostí. V únoru 1623 Holanďané zajali na ostrově Ambonu anglickou posádku a příšerným mučením (uštípávání prstů na nohou patřilo k příjemnějším metodám) donutili zajatce k přiznání, že chystali vraždu guvernéra. Deset z nich pak popravili a hlavu jejich velitele Gabriela Towersona napíchli na bambusovou tyč. Angličané se poté drželi už jen na nedalekém ostrůvku Run, který měl sice jen tři kilometry na délku a kilometr na šířku, ovšem rostly na něm muškátovníky. Dějiny Runu jsou proto plné vražd, násilí, porušených smluv a vypálených plantáží.
Obě velmoci se o zmíněný kousek země dokázaly přetahovat až do roku 1667, kdy skončila druhá anglo-nizozemská válka. Angličané ji v Evropě prohráli, což se projevilo i v koloniích, kde Holanďané obsadili Run a výnosné cukrové plantáže v jihoamerickém Surinamu. Bodovali ovšem i Angličané, kterým se podařilo své protivníky vypudit z jiného bohem zapomenutého ostrůvku na konci světa - z Manhattanu. Při mírových rozhovorech v Bredě šlo Holanďanům především o muškátonosný Run, a tak dohoda stanovila, že „obě strany budou nadále držet a vlastnit s plným právem svrchovanosti“ všechny ostrovy a země, které „silou zbraní či jakýmkoli jiným způsobem na druhé straně získali“. Jinak řečeno, Angličané tak trochu proti své vůli vyměnili Run a Surinam za dosud holandský Manhattan a okolí.
Moc výhodné jim to tehdy nepřipadalo. Hlavní město bývalého holandského záboru - Nieuw Amsterdam - přejmenovali na New York a teprve po čase zjistili, že to až tak špatný obchod nebyl.
Muškety & fusekle
Nedávný nápad Donalda Trumpa koupit Grónsko v sobě nese - slovy Josefa Švejka - všechny znaky těžkého „duševního pohnutí v šestinedělí“. Koneckonců jak jinak hodnotit státníka, který svému spojenci navrhne, že od něj koupí kus (2 166 086 km2) země, a když je odmítnut, hrozí zrušením státní návštěvy? A lze vůbec v jednadvacátém století prodat a kupit území i s lidmi? Kolik v takovém případě stojí jeden Eskymák? A kolik by si mělo Dánsko účtovat za tuleně, lední medvědy a narvaly?
Cena za Trumpův odkaz: Grónsko by stálo biliony dolarů
Nehledě na to všechno má Trump v jednom pravdu: s ostrovy, poloostrovy a půdou vůbec kšeftovali vládci odjakživa a nejvíc ze všech - jak ještě uvidíme - Spojené státy. Mimochodem Američané zvažovali koupi Grónska již v minulosti, a to minimálně dvakrát. Poprvé v době, kdy kupovali od Ruska Aljašku, a podruhé po skončení druhé světové války, ovšem nikdy svůj zájem nedotáhli do konce. Směna Manhattanu za Run nebyla zdaleka první, koneckonců Holanďané museli ke svému severoamerickému záboru někde přijít. Za co přesně roku 1626 Manhattan vyměnili, nevíme, každopádně však tamním indiánům dali na oplátku zboží v hodnotě 60 guldenů (dnes by šlo asi o tisíc dolarů). Mnohem přesnější údaje existují o pozdější koupi Staten Islandu, za který indiáni podle nizozemských záznamů dostali „10 krabic košilí, 10 loktů rudé látky, 30 liber prachu, 30 párů ponožek, dva vlněné kabáty, několik šídel a jehel, 10 mušket, 30 kotlíků, 25 teslic, 10 olověných tyčí, 50 seker a pár nožů“.
Daleko větší kšefty se zeměkoulí měly teprve přijít. Ten úplně největší ze všech spolu uzavřeli Napoleon a třetí americký prezident Thomas Jefferson.
Koupená země
Louisianu v povodí řek Mississippi a Missouri kolonizovali Francouzi počátkem 18. století, když ale prohráli sedmiletou válku, museli se jí roku 1763 vzdát. Území na západ od Mississippi přičlenili Britové ke svým americkým koloniím, východní část dostali Španělé. Jenže pak Napoleon v říjnu 1800 donutil Španělsko, aby se vzdalo nároků na západní Louisianu za drobné územní odškodnění v Toskánsku, a klid na Mississippi rázem skončil.
Možnost, že by ústí největší severoamerické řeky měla místo slabého Španělska ovládnout Francie, Jeffersona naprosto zděsila. V depeši „svému“ pařížskému vyslanci Robertu R. Livingstonovi proto - pouhá dvě desetiletí po skončení války za nezávislost a vyhnání „červenokabátníků“ z Ameriky - emotivně psal, že „toho dne, kdy se Francie zmocní New Orleansu (…), musíme se sjednotit s britskou flotilou a britským národem“. Následujících několik měsíců Livingston s Francouzi bezúspěšně vyjednával o koupi New Orleansu, a tak ho naprosto šokovalo, když se ho v dubnu 1803 jeden z nejprohnanějších, nejcyničtějších a nejschopnějších ministrů zahraničí všech dob - hrabě Talleyrand - zčistajasna zeptal, jestli nechce koupit Louisianu celou.
Čtěte komentář: Trump se nezbláznil, koupit Grónsko by byl hodně dobrý byznys
Ještě tentýž měsíc byla smlouva podepsána a Francie se Louisiany vzdala za 15 milionů dolarů. Hranice byly stanoveny jen vágně, a když se na ně Livingston ptal, dostal od Talleyranda odpověď: „Nemohu vám poradit. Výhodně jste nakoupili a předpokládám, že toho dokážete využít.“ To Američané nesporně dokázali, a tak nakonec za své peníze získali území o rozloze 2,14 milionu kilometrů čtverečních.
Dodejme, že Grónsko má rozlohu ještě o pár desítek kilometrů čtverečních větší. Pokud by tedy Donald Trump dotáhl kup Grónska do konce, stal by se ještě větším „rozmnožitelem říše“ než bájný Jefferson.
Mexický výprodej
Američané byli obchodně při chuti, a tak nakupovali i v dalších letech. Hned v roce 1819 si od Španělů za pět milionů dolarů pořídili Floridu. Brzy poté Španěly v pozici „otloukánků od vedle“ vystřídali Mexičané, a tak je bylo třeba oškubat o pár akrů půdy.
Záminkou pro americko-mexickou válku se stalo odtržení Texasu od Mexika. Americké dobrovolnické vojsko operetní mexickou armádu brzy rozdrtilo, a tak oba státy mohly v únoru 1848 podepsat ve městě Guadalupe Hidalgo mírovou smlouvu. Američané díky ní za pouhých 15 milionů dolarů získali dalších 1,37 milionu kilometrů čtverečních, na kterých se dnes rozkládají státy Kalifornie, Nevada, Utah a částečně též Arizona, Colorado, Nové Mexiko a Wyoming.
Další „mexický výprodej“ už tak výhodný nebyl. V roce 1854 Američané od Mexika - kvůli stavbě transkontinentální železnice - koupili zhruba 77 tisíc kilometrů čtverečních území (Gadsden Purchase), které dnes tvoří jižní část Arizony a Nového Mexika. Zaplatili za to deset milionů dolarů.
Sewardova lednička
Nejznámější ze všech amerických nákupů je samozřejmě Aljaška. Pozoruhodné je, že iniciativa byla spíše na ruské než americké straně. O nevýhodnosti prodeje Aljašky se toho napsalo dost a dost, ale ve své době měl tento krok docela logiku. Rusové nebyli schopni svá americká území zásobovat a věděli, že je v případě jakéhokoli konfliktu proti Spojeným státům či Británii neubrání. Arcikníže Konstantin, bratr cara Alexandra II., proto dokonce na začátku 60. let 19. století sepsal memorandum, ve kterém navrhl, aby se Rusko Aljašky prostě vzdalo: „Nesmíme se klamat, a naopak musíme předpokládat, že Spojené státy, které vytrvale směřují k zaokrouhlení svých držav a touží po tom, aby samojediné dominovaly celé severní Americe, obsadí dříve zmíněné kolonie a my je nebudeme schopni získat zpátky.“
Americký ministr zahraničí William H. Seward o nějaké to zaokrouhlení skutečně stál. Byl velkým propagátorem nadvlády Spojených států „v Tichém oceáně, jeho ostrovech a pevninách“, ovšem snil spíše o Britské Kolumbii než o zmrzlé Aljašce. Když ovšem uslyšel o ruském zájmu, okamžitě se pro Aljašku nadchnul. Navíc se velmi bál, že by peněženku mohli první tasit Britové.
Dohoda se upekla 30. března 1867 po celonočním jednání mezi Sewardem a ruským vyslancem Eduardem de Stoecklem. Rusko se vzdalo území o rozloze 1,52 milionu kilometrů čtverečních a výměnou za to dostalo 7,2 milionu dolarů. Spokojeni byli všichni - car i Američané. Pár amerických novinářů sice psalo o „Sewardově ledničce“, Mrožii (Walrussia) či „výběhu pro lední medvědy“, ovšem naprostá většina veřejného mínění nákup Aljašky podporovala. Náklady na koupi Aljašky umořovali Američané monopolem na lov tuleňů (lovilo se jich přes 100 tisíc ročně a za každého vláda dostala 2,625 dolaru), a když pak v srpnu objevili George Carmack a Skookum Jim na Klondiku zlato, začaly se severní kraje skutečně vyplácet.
Naprostá většina veřejného mínění v USA nákup Aljašky podporovala
V roce 1898 Američané koupili od Španělska poraženého ve válce za 20 milionů dolarů Filipíny (Portoriko a Guam k tomu měli zadarmo) a o šest let později získali za dalších deset milionů svrchovanost nad Panamským průplavem. Poslední americká územní akvizice přišla za první světové války, když Dánsko souhlasilo s tím, že za 25 milionů dolarů prodá Panenské ostrovy.
Necelý bilion
Dohromady tak Američané, když nebudeme počítat dnes nezávislé Filipíny a různé „darebácké smlouvy“ s indiány, koupili 5,28 milionu kilometrů čtverečních půdy, tedy víc než polovinu svého současného území. Kolik je to stálo, záleží na úhlu pohledu (viz grafika výše). Když bychom zaplacené sumy přepočetli na dnešní dolary podle ceny zboží a služeb, šlo by o mimořádně levné nákupy - Louisiana by v takovém případě stála pouhých 344 milionů dolarů a Aljaška vyloženě směšných 126 milionů. Pokud bychom však zaplacené sumy přepočetly podle jejich podílu na dobovém HDP Spojených států (což je asi spravedlivější, protože to ukazuje, jak Američany nákupy území „bolely“), vyšla by dnes Louisiana na poměrně tíživých 634 miliard dolarů, kdežto Aljaška na přívětivých 18 miliard.
Celkově Spojené státy zaplatily podle této logiky za zdvojnásobení svého území necelý bilion dolarů. Což za tak ohromný kus země opravdu není moc.
Kvadratura Evropy
Ale zpět k panensky neposkvrněnému Grónsku. To se už kdysi v minulosti stalo obětí jednoho z nejzběsilejších územních kšeftů v dějinách. Když byl konečně roku 1815 poražen Napoleon, mocnosti si na Vídeňském kongresu rozporcovaly svět. K popsání všech teritoriálních čachrů - které zasáhly Německo, Polsko, Itálii či Balkán - nemá autor tohoto článku sílu ani odvahu, takže se zaměřme jen na pár takových, kdy se kupčilo s celými státy.
Majstrštyky a fiaska Donalda Trumpa. Jaké jsou jeho nejlepší a nejhorší nápady?
Finsko sice náleželo Švédsku zhruba 650 let, jenže v průběhu napoleonských válek ho Rusové obsadili a car se ho nemínil vzdát. Aby to Švédy, kteří se na poslední chvíli postavili proti Napoleonovi, tolik nebolelo, dostali coby satisfakci Norsko. To sice už od roku 1380 ovládali Dánové, jenže se k protinapoleonské koalici přidali ještě později než Švédové, a tak byli odškodněni jen norskými zámořskými územími - Islandem, Faerskými ostrovy a „Trumpovým“ Grónskem.
Norům se to samozřejmě ani trochu nelíbilo, a tak když v roce 1905 získali nezávislost, začali se svých dávných vikinských držav domáhat. V červenci 1931 dokonce Norsko prohlásilo část východogrónského - prakticky neobyvatelného - pobřeží za „zem nikoho“ (terra nullius) apod jménem Země Erika Ryšavého si ji nárokovalo. Oba státy spor kultivovaně předali mezinárodními soudu v Haagu a ten o dva roky později rozhodl, že postnapoleonská kvadratura Evropy stále platí a Norsko nemá na Grónsko nárok. Za druhé světové války pak kolaborantská norská vláda Vidkuna Quislinga rozšířila nárok na celé Grónsko, ale Hitler ji v jejích aspiracích nijak nepodpořil.
Kalhoty za knoflík
Podobné kšefty ovšem zdaleka nepěstovali jen Američané. Prusové například roku 1720 přenechali všechny své pevnosti na západoafrickém Zlatém pobřeží (dnes Ghana) za 7200 dukátů Holanďanům. Ti pak sami - a Dánové jakbysmet - ztratili o západní Afriku zájem, a tak své tamní državy v polovině 19. století odprodali Britům. Zhruba ve stejné době Dánové předali Britům rovněž svá indická území - Serampore a Tranquebar. Nakupovali i Francouzi, kteří roku 1877 získali od Švédů za 400 tisíc franků karibský ostrůvek Saint-Barthélemy.
Obchodní talent měli i velcí diktátoři 20. století. Ostatně co jiného si člověk může myslet o paktu Ribbentrop-Molotov, kterým si Němci a Rusové kupecky rozdělili východní Evropu. Vrcholné Stalinovo číslo však přišlo až po vyhrané druhé světové válce, kdy s nonšalancí sobě vlastní posunul ubohé Polsko o 300 kilometrů na západ. Rozumí se, že se tak stalo na úkor Německa, kdežto Sovětský svaz přitom pěkně ztloustnul. A pro nás je zajímavé, že tehdy se součástí tohoto kolosu stala i do té doby československá Podkarpatská Rus.
Přečtěte si esej: Pravda a cháska
Dalo by se tak pokračovat donekonečna, ovšem kořením jsme začali, a tak jím také skončeme. Vraťme se kvůli tomu do 19. století. V roce 1890 uzavřeli Britové s Německem dohodu, ve které si rozdělili zájmové sféry v Africe, a hlavně si mezi sebou vyměnili dva ostrovy. Británie získala právo obsadit Zanzibar u dnešního tanzanského pobřeží, kdežto Německo dostalo malinkatý ostrůvek Helgoland v Severním moři. Měl sice jistý význam pro německé válečné loďstvo, ovšem proti Zanzibaru stejně vypadal jako chudý příbuzný. O to víc, že Holanďané už dávno ztratili monopol na orientální koření a jedny z nejbohatších hřebíčkových a muškátových plantáží té doby existovaly právě na Zanzibaru.
Komu se výměna vyplatila, těžko říct. Helgoland je stále německý, kdežto Zanzibar patří už půl století Tanzanii. Ve své době však měli Němci jasno. Kritici dohody s Británií - do jejichž čela se postavil čerstvě odvolaný kancléř Bismarck - ji pohrdavě nazývali „výměnou kalhot za knoflík“.
Dále čtěte:
Krach, jaký svět neviděl. Trump varuje před propadem trhu, pokud nebude znovu zvolen
Trump zrušil cestu do Dánska, protože mu země nechce prodat Grónsko
Sním o zdi. Trump je jako Luther King, tvrdí viceprezident Pence
Šesti z deseti Američanů se nelíbí, jak Trump vykonává úřad prezidenta
