S pekařkou, manažerkou a televizní radní o cestě slzavým údolím
Pánbůh mě má rád a v těžkých chvílích mi vždycky poslal člověka, který mi pomohl, říká o zvládání těžkých životních situací Helena Fibingerová. Větší část národa si ji pamatuje z koulařského kruhu jako houževnatou atletku, světovou rekordmanku a mistryni světa. Její vrh v hale 22,50 metru z 19. února 1977 dodnes nebyl překonán. Koulí už dávno nevrhá, ale od sportu neodešla. Od začátku devadesátých let je manažerkou společnosti Česká atletika, marketingové agentury atletického svazu. Shání peníze, zajišťuje reklamu. Od května 2001 je členkou rady České televize. Asi nejméně se o ní ví, že je spolumajitelkou a jednatelkou pekárny Ospek v Uherském Ostrohu, kde trvale žije. Či spíše nežije.
Atletika a televize v Praze, pekárna v Ostrohu – to jsou disciplíny Helenina triatlonu, v němž podává až nadlidské výkony. Ročně najede v autě 150 tisíc kilometrů. Dálnice D1 je jejím druhým domovem. Čeho z toho by se pětapadesátiletá workoholička byly ochotna vzdát? „Ničeho, všechno mám ráda, žiju báječný život, který jsem si sama zvolila,“ říká rezolutně. Teď navíc zvažuje, že vstoupí do politiky. Z triatlonu tak může být kvadriatlon. Přátelé jí prorokují, že se z toho všeho jednou zblázní. Někdy použijí i jadrnější výraz.
Rodinná pouta.
Pekárna je pro ní důležitá hlavně kvůli rodině. Vlastní ji společně s manželem, svým bývalým trenérem Jaroslavem Šmídem (71). Podnik dává živobytí i rodině sestry. „Manžel je v důchodu, setra nemocná, neteře mám jako své dcery. Pekárna nepřináší nějaké velké zisky, ale mám takovou jistotu, že kdyby se mi při tom věčném shonu něco stalo, tak mí blízcí budou dál slušně žít. Je to naše společná živnost.“ Pekárna, založená v roce 1991, vyrobí denně kolem 30 tisíc kusů pečiva. Od rohlíků po vánočky. Paní pekařka se chlubí například výrobky z listového těsta. Dnes má 130 odběratelů, i s brigádníky kolem dvaceti zaměstnanců pracujících v třísměnném provozu. Tři dodávky vyjíždějí třikrát denně za zákazníky ze širokého okolí. Nejdále do Billy v Mikulově. Fibingerová pochází z mlynářské rodiny, ale její podnikatelská cesta k mouce a těstu nemá s živobytím tatínka Františka a maminky Oldřišky nic společného, byla to spíše náhoda. Začalo to všechno jako manželův byznys. „Měl jsem nejdříve v Ostrohu v pronájmu objekt, v němž byla videokavárna a vinárna. Když to ale bylo vráceno restituentce, musel jsem odejít a zkoušet jiné věci. Založili jsme stavební firmu. Kromě jiného jsme postavili i tuhle pekárnu a v ní jsem nakonec také skončil. Říkal jsem si tehdy, že stavebnictví může zažít úpadek, ale jíst se bude pořád,“ vzpomíná na začátky Helenin manžel Jaroslav.
Za kasou v sámošce.
Spolu se dvěma společnicemi v té době Helena Fibingerová provozovala samoobsluhu. Většinou dva dny v týdnu byla v Uherském Ostrohu, kde seděla za kasou, tahala bedny, a tři dny v Praze dělala marketing atletům. „Bylo to hodně náročné. Mezi Prahou a Ostrohem jsem pendlovala vlakem. Oba s manželem jsme ale po čase řešili neshody se spolumajiteli, on v pekárně, já v obchodě.“ Jak dodává, chtěli investovat, získaný majetek zvelebovat, jiní ale toužili po rychle vydělaných penězích. „Nakonec jsme se rozhodli, že já toho nechám, oželím prostředky investované do samoobsluhy, vyplatíme manželovy společníky v pekárně a budeme ji dál provozovat jako rodina. Myslím, že jsme udělali dobře. Dnes bych nikomu příliš nedoporučovala, aby začal podnikat se svými přáteli a známými. Je to začátek konce dobrých vztahů. Lidé si začnou závidět, vzájemně se osočovat. V rámci rodinného podniku taková řevnivost není,“ soudí podnikatelka Fibingerová.
Peníze u zákazníků.
Na růžích ustláno ale pekárna neměla ani po vlastnické transformaci. Podobný nápad mělo množství dalších podnikatelů a pekárny rostly jako houby po dešti v každé větší vesnici. Dnes už řada z nich neexistuje. „Když jsem přišla, manžel mi řekl: ukaž co umíš. Začala jsem tedy shánět odbyt, někdy i dosti ponižujícím způsobem.“ Přestože žádná idylka nenastala, výsledky se dostavily. Pekárně se podařilo pozvolna dostat své zboží i do velkých obchodních řetězců v okolí. „Myslím si, že je na čase, aby se uzákonila splatnost faktur do 30 až 40 dnů. Dnes je to kolem 60 až 90 dnů. Každá firma jako naše, která má měsíční obrat přes milion korun, má mezi lidmi, svými zákazníky, neustále kolem dvou milionů. To je neúměrné a nepřijatelné. Kdybych to mohla nějak změnit, tak to udělám. Myslím, že by se tím vláda měla zabývat,“ míní podnikatelka, která by nyní pekárnu ráda rozšířila o nové prostory. Nejlepší platební morálku z řetězců mají prý na Uherskohradišťsku prodejny Jednoty, působící na trhu pod značkou Coop. „Chtějí také slevy, chtějí akce jako ostatní, ale zaplatí vám za čtrnáct dnů či za tři týdny. V tomto směru je považujeme za nejsolidnější obchodní partnery.“ Loňské zdražení pečiva, za něž tři velké pekárenské firmy dostaly od antimonopolního úřadu vysoké pokuty kvůli údajné kartelové dohodě, majitelé Ospeku vítají. „Už to dále nebylo možné. Vždyť ceny stagnovaly asi pět let. Podívejte, jak šly nahoru ceny vstupů, energie, teď se zdražuje třeba cukr. Nás nebaví měnit ceníky, jsou s tím jenom potíže, ale nebylo zbytí,“ říká Jaroslav Šmíd.
Když začnu křičet.
Paní Helena je známá svým sociálním cítěním, ovšem i tím, že „když jí to popadne“, tak se třese celá pekárna. „Pokud se na zaměstnance rozčílí, vidí nějaký nepořádek, tak klidně jde a celou pekárnu sama uklidí, aby všichni viděli, jak to má vypadat,“ směje se kamarád Vojtěch Olbrecht z nedaleké Blatnice pod Svatým Antonínkem. Fibingerová to nepopírá. „Říkám jim: já jsem za vás plakala, já jsem za vás prosila, ale péct za vás nebudu! Máte tady krásné platy, můžete si sníst, co chcete, máte klimatizaci… Potom začnu křičet a kopat do beden. Oni přede mnou utíkají a schovávají se,“ popisuje, jak vede zaměstnance k zodpovědnosti. „Ovšem když za mnou přijde třeba paní, že její syn počáral někomu barák a ona nemá peníze, aby škodu majitelům uhradila, tak jí půjčím a ona mi to pak postupně splácí,“ ukazuje svou druhou tvář.
Bolest, která zabíjí.
Pekárna je pro Helenu Fibingerovou i místem, kam se utíká, když jí je neveselo. „Mockrát jsem tam plakala,“ přiznává. Její život je poznamenán tím, že neumí prohrávat. „Sice jsem se za ta léta naučila určité diplomacii, ale pokud něco chci, tak zatím jdu, ač je to třeba nereálné. Překážky mě potom začnou doslova sžírat, zabíjí mě to, když nemůžu cíle dosáhnout,“ říká. Coby pekařka používá zajímavou marketingovou strategii. Pokud chce, aby nějaký obchod začal odebírat její zboží, je schopná začít v něm nakupovat a stěžovat si personálu, že mají nedobré pečivo, ať začnou kupovat její. „A když váhají, tak řeknu: děvčice, tož takové vy na mě jste. A oni na to, však my vás máme rády, tady utrácátě peněz…“ emocionálně popisuje navazování obchodních kontaktů. Poctivost staví v podnikání nade vše. Kdo nesplácí úvěry, je pro ní zloděj. Kdo za lidi neodvádí zdravotní a sociální pojištění, patří do kriminálu. „Do poslední koruny jsme vždycky všechno splatili. V životě by mě třeba nenapadlo si z firemního účtu půjčit peníze, ač jsou vlastně moje. Přežili jsme všechny útrapy i proto, že jsme pečivo nikdy nešidili,“ naznačuje, jak chápe podnikatelskou etiku.
Prolínání rolí.
V jejím životě se pekárna, sport, televize a politika neustále prolínají. V Praze se schází s kapitány českého průmyslu a šéfy bank, aby získala miliony pro atletiku, doma obvolává obchodníky, aby z nich dostala dlužné peníze za pečivo v řádu tisícikorun. V době internetu a mobilů se jí pak mikro a makroekonomika mísí až do absurdní podoby. Vidíme to v přímém přenosu. Do kanceláře v pekárně jí právě volá předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek a zve ji na jakousi akci, prý by jí všechno uhradili. Helena ale nemůže, nemá čas. Přátelé z televize jí co chvíli poskytují nejaktuálnější informace o sestavování nové vlády. Svůdná vůně čerstvých rohlíků, právě vytažených z pece, dělá příchozí informace snesitelnějšími. Nad některými jmény ale podnikatelka stejně jen nevěřícně kroutí hlavou. V pravidelných intervalech odbíhá telefonovat, neustále kontroluje došlé e-maily. „Jednou jsem měla nějaký telefonní hovor s jedním náměstkem ministra. Bylo to o Velikonocích, na Velký pátek. Já si při tom hovoru čárala kouskem cihly na beton, protože někdo z odběratelů si objednal třicet vek, jiný padesát, a já si nemohla vzpomenout, kdo kolik. A ten náměstek na mě: ty Helčo, připadáš mi dnes nějaká divná, ty mě vůbec neposloucháš! Tak jsem mu musela přiznat, jaký mám zásadní problém s těmi vekami,“ vzpomíná.
Jak jsem honila švagra.
Zdá se být zaměstnanější než leckterý ministr. „Normální život by mě ale nebavil. Největší relaxací pro mě je, když si můžu jít ráno zaběhat. Osm až deset kilometrů v kuse. Krásně si vyčistím hlavu…“ Sálá z ní spousta energie. Kdo chce ale jiné zapalovat, musí sám planout. Paní Helena, stojíc před ostrožskou pekárnou, se rozbíhá, aby nám názorně předvedla jak tady nedávno rozčilená honila svého milovaného švagra, který se před ní schovával. Jakoby se při tom roztančila. A najednou v ní opět vidíme mistryni světa, kterak na prvním světovém šampionátu v Helsinkách posledním pokusem přehazuje všechny své sokyně a vítězoslavně opouští koulařský kruh. Obsah se nezměnil, pouze forma.
